Kristovy cesty

Zjevení Janovo.

 Hlubší meditativní úvahy o Evangeliu podle Jana nasvědčují, že hlavní pozornost se v něm věnuje evangelistovu rozjímavému pohledu na události, které bezprostředně spoluprožíval.

Zjevení Janovo oproti tomu zřejmě vychází z vizí. Zkušenosti vnějšího života tu nejsou pomyslně protahovány do budoucnosti. Forma těchto vizí také ukazuje –předpokládáme-li zkušenosti se zápasením o sílu rozlišovat ve sféře vlastních vnitřních obrazů atd. –, že pocházejí z úrovní vyšších než jsou ty, na kterých se vnější očekávání může proměnit v imaginativní obrazy. Prolínání osobních prvků zde patrné není. Rovněž je jasně uveden zdroj, i když to samo o sobě by při takových zážitcích nebylo zárukou: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi...“

Moderní evangelická teologie se většinou o tento apokalyptický spis příliš nezajímá. Svými metodami zaměřenými na povrch by nebyla schopna jej dekódovat vůbec, nebo by rozluštila jen zlomky, protože nedokáže z vlastních zkušeností odvodit „metodu“ jeho vzniku a symboliku s tím spojenou. V rámci katolické církve existuje několik představ o apokalypse, téměř nikdo ji však nečte, neboť je příliš vzdálena pocitu sebeuspokojení mnoha lidí a církví dnešní doby. Protestantská svobodná společenství a sekty se naopak odvolávají přímo na apokalypsu*. Čtou proroctví z perspektivy rozumu, tedy také metodou, která při izolovaném aplikování není dostačující, a často vyberou jediné zjevné katastrofické údobí. Všechny se však považují za vyvolené, nebo alespoň ze všech ostatních nejvyvolenější. Slovo *apokalypsa pochází z řečtiny a znamená odhalení, zjevení, nikoli katastrofa.

V kapitole o svatodušní události už bylo poukázáno na přechody od Ježíšova individuálního působení v jeho bezprostředním okruhu k celkovému vývoji.

Bude-li po evangeliích zpracováno z celostního hlediska i Zjevení Janovo, jak se doporučuje v „Úvodu...", ukáže se leccos neočekávaného, co se dosud v literatuře neobjevilo:

Z tohoto hlediska by naopak zase bylo možné vyvodit určité závěry týkající se dění menších dimenzí v době přibližně před dvěma tisíci lety.

Zjevení však je nesrovnatelně komplexnější než líčení v evangeliích. Není tedy pouhým promítnutím toho, co Jan spolu s Ježíšem prožil, na celosvětové dění.

Zjevení ve svém pravém „elementu" popisuje událost v několika dimenzích, případně rovinách bytí. Jen sekundárně lze nalézt i časový sled kroků. Už proto je jasné, že mnohé výklady mohou být zčásti považovány za ohlasy na historické události, v optimálním případě na události viděné, zčásti jsou vysloveně zavádějící.

Nyní ještě jednu poznámku ke starším proroctvím: Není dobré směšovat výklad Janovy apokalypsy a proroctví Starého zákona. Byť jsou na některých místech použity podobné obrazy, je třeba chápat výroky starých proroků především na pozadí historických událostí předkřesťanské doby. Při takovém pohledu totiž zjistíme, že proroci hovoří takřka bez výjimky o událostech předkřesťanské doby a doby Kristovy: např. o babylónském zajetí a návratu Židů, o následných válkách, o tehdejším vítězství Židů, ale také o příchodu Mesiáše, resp. Krista (Mesiáš – viz kapitola o Starém zákoně). Pouze na několika málo místech kromě toho prosvítá něco, co se vztahuje k naší době, resp. k událostem popisovaným Apokalypsou Janovou (např. Izajáš 24; 25; 27; 66:15; Daniel 7:9-28).

Nearchetypové, proto méně závažné podrobnosti ve vizích budoucnosti představují duchovní programy, které na základě předchozího v určitém okamžiku dozrají natolik, že z nich v budoucnosti vyplynou určité události, čím dál ohraničenější druhem, prostorem a časem. Jestliže se však vlivem  lidských snah změní původní zdrojové programy v jednotlivci či skupinách lidí, změní se i podrobnosti v budoucnosti, pokud nebudou archetypově nezbytné. Proto se vize v čase mění. To platí především o vizích lidí, kteří nemají tak široký rozhled jako Jan. Jejich vize mohou být za určitých okolností velmi brzy překonané. Prostor, který má lidstvo k dispozici, je však omezený lidskou těžkopádností.

Jasnovidci mohou vnímat buď vágní impulsy, ty jsou pak za určitých okolností nejkorektnější, nebo už zřetelněji, v symbolické formě, vidí možnosti, případně i přesné fyzické události. Jelikož jsou příslušné podrobnosti jen minimálně fixované, může je někdy dodávat podvědomí, a to nebereme v úvahu jednoduché projekce minulých zážitků do budoucnosti, ani často se vyskytující klamavé vjemy nebo úplně špatné interpretace.

Jiné rozpory v takovém „vnímání budoucnosti" zřejmě odrážejí pevně zakotvené a částečně rozporné scénáře budoucnosti (*viz odkaz na internetové stránce v závěru kapitoly o „posledních sedmi pohromách“). Ty v psychické rovině lidstva představují „reálné, ještě jasně nerozhodnuté možnosti“, k nimž přispěly rozdílné lidské představy. Každý člověk se na tomto pokračujícím procesu rozhodování o budoucnosti vědomě či nevědomky podílí.

Na jedné straně je Země vyzrálý, svobodný organismus a nikdo nebude Bohu radit, jak má s touto částí své existence, ev. svého stvoření zacházet. Na druhé straně má i člověk svobodu rozhodovat se pro lepší způsob řešení, podobně jako by i jeho buňkám mohla být přisouzena značná škála variací chování – to není diktováno centrálně lidským vědomím, avšak vědomí na ně může působit pozitivními myšlenkami apod.

Proměňující se myšlenky a modlitby, láska a důvěra v Boha, spásné činy a milosrdenství dokáží a dokázaly mnohem více, než by dovedly fatalistické postoje.

Způsob vnímání některých mystiků, podle kterých na nejvyšší úrovni mimo prostor a čas už všechno existuje, a rovina pozemského vnímání zápasu o správná rozhodnutí apod. jsou nezávisle na sobě správné. Vzhledem ke zcela rozdílnému charakteru těchto rovin není vhodné stavět je z hlediska filozofického hodnocení proti sobě a zkresluje to výsledek úvah.

Inspirace

Zpět k obsahu této stránky.

„Sedm církví" – sedm komunit; Zjevení 2-3 – skutečně existovalo. Představovaly rozličné kulturní problémy, kvality a možnosti, které jsou na Kristův příkaz otevřeně vepsány do listů „andělům“ těchto církví. Označení „andělé“ se zde zřejmě vztahuje i na pozemské představené těchto církví, listy rozhodně nejsou ryze nadsmyslovou záležitostí. Navíc se jistě vycházelo z toho, že o každou z oněch církví skutečně pečuje anděl. Pojem anděl však může ještě odkazovat na možnost, že křesťanské církve v sedmi městech jsou zmiňovány i zástupně za síly, které představují a které se objevují i na jiných místech.

Proto by mohlo být něco pravdy i na tom, když rosenkruciánské, teosofické a antroposofické směry bez velkého zdůvodňování vycházejí z předpokladu, že tyto církve představují kultury. A ty jsou popsány ve sledu jedna za druhou. Dnešní proměna západní kultury v jemnější kulturu vycházející na obzoru se ztotožňuje buď s přechodem od 5. církve k 6. nebo od 6. církve k 7. Občas se někdo pokouší vytvořit spojnici k nadcházejícímu „věku Vodnáře“, který má podle různých astrologických výpočtů a podle směrů New age začít asi mezi rokem 1961 a snad 2000 nebo také 2242, případně, podle R. Steinera, začne skutečně působit asi až v roce 3500. Přitom se částečně ještě počítá s tzv. podvěky o délce 300 až 400 let. I když v základě těchto kosmických cyklů stojí skutečnosti, leccos se zde přehlíží.

Apokalypsa svou povahou není zaměřená na cyklické dění „věčného navracení stejných dvanácti kvalit zvěrokruhu“. Lepší by už byla představa spirály, po které se všechno vyvíjí vždy na vyšší rovině. Zásadní „kvalitativní skoky“ vývoje lidstva a světů v apokalypse však nelze nazírat pouze na základě kontinuálního krouživého pohybu, precese zemské osy a průvodních duchovních stavů téhož. Sledujeme-li např. současné dějiny, pozorujeme stále rychlejší vývoj. Tady můžeme zjistit zásahy něčeho nadřazeného. Při fixaci na cykly by se muselo pro apokalyptické změny uvažovat o dodatečném, větším cyklu. Mohou to však být i vlivy, o nichž se hovoří v apokalypse.

Ve vztahu k následujícím krokům Zjevení představují „církve“ rozhodně rovinu, kterou lze ještě pojmout silou vědomí vnějšího života.

**** obvyklejší překlad „“nenávidí“ & „nenávidím“ (Kristus nezná nenávist k nikomu!); s.a. List Efezským apoštola Pavla 4-6, ***** „nejsi studený ani horký“ však neznamená jasně diferencovanou třetí pozici, nýbrž absenci jasného postoje.

Už skutečnost, že Kristus promlouvá k církvím vždy s jinými vlastnostmi, naznačuje, že církve se mají i v pozitivním ohledu učit rozličné věci.

2. Dnes existující církve.

*Bylo by také možné zkoumat spřízněnost jednotlivých církví s příslušnými původními apoštoly. Různí lidé mají v různých církvích to, co jim pomůže postoupit o kousek dál.

** Jestliže se zajímáte o nějakou skupinu, a ona a) vám ponechá osobní svobodu a vaše styky s rodinou a přáteli, b) nenavádí vás k neetickým činnostem, c) nesnaží se vzít vám to, co vám patří (kromě církevního příspěvku, příp. církevní daně a dobrovolných darů), d) odvolává se na Bibli nebo na Nový zákon, případně na Ježíše Krista v jejich smyslu, e) uznává, že není jedinou pravou křesťanskou skupinou, pak většinou není označení sekta, používané často s hanlivým nádechem, na místě. Ať už jejich teologické interpretace vypadají jakkoli a ať jsou jakkoli posuzovány jejich další tradice, které lze najít téměř u všech církví – s výjimkou ev. protestantských svobodných společenství.

*** Např. přímo Jan, dále Kliment z Alexandrie, Origenes, paulikiáni, Joachim de Fiore, mister Eckehart, Tauler, Seuse, Mikuláš Kusánský (Cusanus), Jakob Boehme, Angelus Silesius, Paracelsus, Novalis aj. Takové kruhy mohly mít svá omezení stejně jako je mají všechny církve, jsou však také součástí celého křesťanstva. Bogomilové a kataři s nimi byli částečně spřízněni, avšak poněkud jednostranně unikali světu.

**** Viz také kapitolu „Jak přistupovat k proroctvím“ – a obecně k „prorockým slovům“ a podobnému – v hlavním textu stránky Christuswege.net. Zdaleka ne všechny skupiny Nového zjevení se považují za konkurenci církví, proto také nebývá požadováno vystoupení z církve nebo přestoupení (např. Lorber). Jiné skupiny naopak jsou vůč i církvím velmi kritické, protože dodnes ještě vnímají velké církve jako své pronásledovatele.

3. Východiska k řešením konfliktů mezi církvemi v ekumeně.

 Plné možnosti křesťanství jsou patrné teprve tehdy, vezme-li se v úvahu ekumenická mnohotvárnost církví. Kdo považuje za křesťanské pouze uznání jen nejmenšího společného jmenovatele známých učení velkých církví, upírá lidem a církvím přesně ty podněty, které by potřebovali, aby, ve smyslu rané církve, postoupili v nezbytné obnově zploštělého křesťanství. Je nutné, aby se křesťané od sebe navzájem učili. Přitom si však všichni zachovají svou identitu. Silnější povědomí soudržnosti v rámci mnohotvárnosti církví neznamená, že by se muselo usilovat o jednotné křesťanství. O tom se ani Kristus v listech sedmi církvím v Asii vůbec nezmiňuje; věděl, že lidé jsou rozdílní. Ani na jiném místě, kde se předpovídá doba, v níž bude existovat jeden pastýř a jedno stádo, se nepíše, že by toto stádo už nebylo uvnitř diferencované. Nejvyšší „pastýř“ je koneckonců Kristus. On je také jediný, kdo by mohl přímé sjednocení církví správným způsobem uskutečnit. Koho jinak poslechnout? Kroky tímto směrem však už lze podniknout. Následující řádky se zabývají problémy, které vedoucí kruhy velkých církví v současné době považují za hlavní překážky v této diskusi. (Většina lidí v církvích nemá zájem na zachovávání „překážek“.)

0. Katolická církev se na 2. Vatikánském koncilu v roce 1962 do jisté míry otevřela ekumenismu: uznala, že momenty jako slovo Boží, živá milost, naděje, láska a dary Ducha svatého, tedy momenty viditelné i neviditelné, existují i mimo katolickou církve a že „spásy" a vykoupení je možno dojít i tam. Katolická církev je však i nadále považována za jedinou úplnou církve.

Ale je tu i možnost vzájemně uznat, že vztah ke Kristovu Svatému duchu, jinak zprostředkovaný vkládáním ruky, může být i přímo vymodlen. (To by dokonce mohl každý/á věřící. Proto také žijí lidé, kteří zjevně mají zvláštní schopnosti ke křesťanskému uzdravování vkládáním ruky, aniž se jim kdy dostalo církevního svěcení; dokáží to dokonce lépe než většina vysvěcených.) Z toho by bylo možné vyvodit, že Ducha svatého může klasickým způsobem předávat i pastor. Naopak tato varianta by pravděpodobně byla cizí sebevědomí katolické církve. (Evangelická církev to také nepraktikovala, a tak nikdo nezískal výhody.) Přísně vzato by to katolická církev mohla uznat jako možnost, kterou by pouze omezila prohlášením, že normálními prostředky nelze zkontrolovat, zda Duch svatý, takto předán, bude mít stejně platný účinek. Kdykoli by však měla po ruce lidi, kteří by jí pokaždé mohli říci, jak platný či neplatný výsledek je (například lidé jako páter Pio atd.).Navíc i pro dosavadní katolické svěcení existuje pravděpodobné omezení. Co se stane s takovým posvěceným, který se nějak drasticky provinil a proudění Ducha svatého zřejmě zmařil? Byl by ještě schopen Ducha svatého předávat? I to jsou otázky, na které bez zkoumání, případně bez lidí jako páter Pio, nelze skutečně spolehlivě odpovědět.

V Bibli (u Pavla) se uvažuje nejprve pouze o částečně rozdílné tradiční funkci mužů a žen v církvi. V době, kdy kruh učedníků ještě věděl a zažíval, jak důležitá byla role např. Marie, případně dalších žen, dokonce i při svatodušní události, nebylo vůbec řeči o tom, že by ženy obecně měly mít menší práva. Slova „Ženy nechť ve shromážděních mlčí" jistě měla jiný význam, než jaký do nich byl později zainterpretován, a mají se zmíněnými dnešními otázkami jen málo společného. Protože však lze pochybovat, že to všichni svorně pochopí, zbývá jen argument nevhodnosti považovat za současného stavu tuto otázku za zásadní bod, od něhož by se měly odvíjet snahy směřující k jednotě církví. Kdo se domnívá, že by mohl začleněním této otázky do diskuse o jednotě posunout ordinaci žen v církvi dopředu, zřejmě bude rovněž zklamán. Je lepší jednat o dvou tématech jako o dvou tématech. Až budou církve ke sjednocení blíž, ukáže se, kam která církev došla.

4. S mariánským kultem známým z katolické a pravoslavné církve se v protestantských církvích sice nesetkáme, není to však považováno za stěžejní sporný bod na cestě k větší jednotě církví- 2. Vatikánský koncil uznal, že v liturgii mohou existovat rozdíly v závislosti na založení věřících, a to i takové, které se mohou vzájemně obohacovat. V evangelických církvích se v 50. a 60. letech objevily jednotlivé pokusy zavést vhodnou formu mariánského kultu.

5. Na jednu stranu je pochopitelné, že církevní právo (CIC), jehož dřívější podoby byly různě zneužívány, je vůbec ožehavým tématem. Úloha, jakou v katolické církvi zaujímá tradiční církevní právo, a jež podle Bible není naléhavá, by však nemusela být otázkou blokující snahy církví o větší jednotnost, jak se domnívala Evangelická církev Německa. Týká se především každé církve jednotlivě. Každá církev může mít své stanovy, a tedy i nějakou formu církevního práva, dokonce je do určité míry musí mít, pokud existuje jako svébytná jednotka či podjednotka. Změna takových vnitrocírkevních norem je rovněž věcí jednotlivých církví, a to do té doby, dokud nikdo nepožaduje, aby všichni přijali jeho pravidla. A dokonce i kdyby někdo chtěl diskutovat o takovém převzetí, bylo by i katolické církvi jasné, že by to předpokládalo nový, společný koncil, který by vytvořil společné, nové církevní právo, nebo by k tomu dal podnět. Stejně jako je ona v roce 1983 přizpůsobila nové teologii lidu Božího přijaté na 2. vatikánském koncilu v roce 1962. Není tedy na místě, když je zde toto téma prezentováno jako překážka sjednocování.

Bylo by tedy docela možné, že se církve budou ve smyslu ekumeny navzájem stále více přibližovat, než aby Krista trýznily tím, že se každá bude proti ostatním vymezovat.*) Nezávisle na tom však už dnes můžeme zažít „obecnou církev“ v duchu Ježíše Krista, která sestává ze všech, jež po svém způsobu Ježíše Krista následují a snaží se „vykonávat vůli otcovu“ – bez ohledu na to, v jaké církvi jsou. I když jsou mezi nimi tací, jež nejsou členy žádné církve ani náboženské obce, ani se neustále neohánějí pojmem Ježíše. Na tom je, ve vztahu k církvím, postavena webová stránka „Kristovy cesty“. Snahy o viditelnou jednotu však zůstávají navzdory těmto pokusům nenaplněny. Podobné snahy musí skutečně vycházet z vnitřního zájmu, pouhý podpis na prohlášení dokumentu nestačí.

*) v."Ježíšův křest v Jordánu": poznámka.

 Přitom by se církve jako je katolická mohly inspirovat příslušnými křesťanskými poselstvími ortodoxní křesťanky Vassuly Ryenové obsaženými v prvním svazku spisu „Pravý život v Bohu“. Katolická církev označuje takové spisy za „soukromá zjevení" (Inspirace), už nic nenamítá proti jejich zveřejnění, kriticky je zkoumá a vyhrazuje si pozdější, konečný úsudek. Často však obsah přesahuje inspirace významné pouze pro osobní život daných jedinců. (Tato webová stránka poskytuje bibliografické údaje pouze jako dodatečné odkazy, naše poznatky jsou nezávislé.)

 K čemu potřebuji církev nebo společenství?

Je sice možné nalézt zcela individuální, vnitřní spojení s Ježíšem Kristem a Bohem. To je podstata. Někoho, kdo dá na takové jemné pokyny, může přímo Bůh vést k nezbytným vnějším podnětům.

Existuje však další rovina tohoto spojení, která se může uplatňovat teprve ve společenství: „"Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Matouš, 18,19-20). To je nejprve jednoduše to, co to doslova vypovídá. Nikoli tak snadné, avšak v podstatě možné by to bylo také na dálku, když se lidé na určitou dobu domluví. Mystik by podobnou sounáležitost mohl prožívat dokonce i bez předchozí domluvy. To by však pro většinu lidí byl příliš vysoký požadavek. Člověk se většinou nerodí, aby se stal poustevníkem.

Taková forma modlitebního společenství může vyústit například v pravidelná setkání domácího kroužku. Lze to prožívat v církevní komunitě či v jiném vhodném individuálním společenství věřících. I když by ta či ona církev chtěla na základě své tradice nadměrně zdůrazňovat svou úlohu, nemění to nic na smyslu věci.

Zpět k obsahu této stránky.

I přes charakter těchto textových částí, primárně zaměřený na celkový vývoj psychické roviny, je na začátku také psáno „a ukážu, co se má stát potom", to jest po sedmi církvích. V souladu s tím se R. Steiner a Arthur Schult pokusili nastínit pro zemi dalších sedm „ kultur pečetí" souvisejících s očišťováním příslušné roviny vědomí. “Kniha pravého života“, která vznikla v Mexiku inspirována Kristem, vkládá do 7 pečetí celé dějiny od dob „Kaina a Ábela“ až po nadcházející čas dokonání.

Rozhodně tento text neumožňuje jasnou identifikaci s fyzickou zemí současnosti. Jestliže by se ve stylu protestantských svobodných společenství tímto směrem uvažovalo, pak by se mohlo eventuálně dospět ke slabým odezvám prvních čtyř pečetí v obou světových válkách, v následné rovnováze strachu mezi Východem a Západem a v hladu a epidemiích. Případně by se mohlo připojit náboženské pronásledování a katastrofy kosmického původu: meteory, zemětřesení, nebo možné změny zemských pólů, viz kapitolu „Sedm posledních pohrom“.

Ježíš v 5. kapitole Evangelia podle Jana prorokuje rozlišování duchů, kteří spáchali zlo a těch, kteří vykonali dobro, a toto líčení přechází mezi 6. a 7. pečetí v duševní „označení vyvolených z dvanácti kmenů“ a v „triumf vyvolených v nebi“.

Zpět k obsahu této stránky.

Navzdory především duchovní, nefyzické povaze zmíněné roviny byly i zde učiněny pokusy chronologicky ji začlenit po pečetích např. jako pozemské „kultury polnic“. Najít i v dějinách současnosti odezvy polnic je obtížné. Nebylo by vyloučeno vidět odumírání lesů a jedy v životním prostředí v souvislosti s kvalitou první a druhé polnice. U třetí polnice se nejednou vynořila domněnka, že pochodeň, která padla na třetinu vod, se jmenuje Pelyněk = Černobyl. Čtvrtá polnice by mohla upozorňovat na postavení hvězd, jaké bylo například v polovině srpna 1987 v kosmickém trojúhelníku všech planet. Tehdy část stoupenců hnutí New Age – podle indiánského vzoru se nazývají „válečníci duhy" – aniž se odvolávala na apokalypsu, ale s odkazem na apokalyptický počet 144 000 lidí, uvažovala o údajném začátku cesty do nového věku, případně o stanici na ní. (1991) Pátá polnice – dým z jícnu propasti, železné kobylky, pět měsíců trýzně... – by mohla vzbudit dojem, že válka v Zálivu je přinejmenším vnějším obrazem síly této polnice a jejím pokračováním k šesté polnici. Sedmá polnice uvádí do „Božího chrámu", opět provázena blesky a hlasy a hromy atd., což může mít i vnitřní, mystický význam.

Zpět k obsahu této stránky.

„Drak" se svými zápornými anděly je rub. „Michael a jeho andělé“ je v kosmu přemohou a svrhnou na zem. Nebe a země teď ženu proti nim chrání.

Zpět k obsahu této stránky.

Mj. kvůli „sedmi pahorkům“, které by mohly připomínat Řím, město sedmi pahorků, existují křesťanská protestantská svobodná společenství, která v „nevěstce Babylónu“ spatřují papežství. To však je dost vykonstruované a navzdory historické problematice katolické církve nedostatečně kryté ostatní symbolikou. Ve Zjevení (18:11-23) se jednoznačně vyzdvihuje souvislost se světovým obchodem. (Viz. Kapitola "Sedm posledních ran a konec BABYLONU ...".) „Obraz" šelmy podle následující kapitoly Zjevení 14 by mohl mít co dělat s lživými obrazy Ježíše. To může souviset i s mýlícími nebo kultovými multimediálními závěry.

Zpět k obsahu této stránky.

Souvislost mezi označením lidí na čele a ruce jakož i číslem 666 v těchto kapitolách, což je pojímáno jako předpoklad pro možnost kupovat a prodávat, se velmi jasně odráží už i v dění na světě. Vývoj možností propojovat počítače do sítí, šekové karty, čárkové kódy se třemi dvojitými čarami jako omezení = 666 v tomto kódu, přístroje na osobní označení na hlavě nebo ruce, v Kanadě už vyvinuté, příp. v Malajsii v rozsáhlém pokusu otestované, jméno „La bête" = šelma, zvíře pro staré výpočetní středisko ES v Bruselu, mezinárodní bankovní kód 666 atd., to vše prokazuje určitou tendenci. Ať už různá označení vznikla nevědomě, nebo třeba vědomě, případně s vtipným úmyslem. Biblická „šelma ze země“ je také totožná s „modlou mamonu“.

Ani v kapitolách o drakovi a obou šelmách netvoří případné odezvy v událostech současnosti celý obsah. Vše se odehrává, jak bylo řečeno, nejen na fyzické zemi. V následující obnovené vizi 144 000 (Zjevení 14) znovu vystupuje, jedna po druhé, několik bytostí, ev. andělů, kteří na zemi „sklízejí“ dvě různé skupiny lidí. Spojenci šelmy jsou vrženi do „lisu Božího hněvu“, to jest přenecháni působení přírodních zákonů. Ovšem zdůrazněme, že Zjevení ve skutečnosti nezná „věčné zatracení", nýbrž nakonec všichni mohou najít cestu k Bohu a ve vyšším smyslu je jím vše obklopeno. Srov. Zjevení 22 a kapitola o „Nové zemi" v této práci.

Zpět k obsahu této stránky.

Na jedné straně tu pozorujeme ještě vyšší rovinu vědomí, na druhé straně může tato rovina v ještě větší hloubce a s ještě většími existenčními důsledky rozvířit i všechny živly země a viditelné části kosmu, jenž ji obklopuje: nádory, jedy, utrpení, oheň, temnotu, nečisté „duchy" a ještě vyvolat celosvětovou katastrofu s posouváním kontinentů, ponořováním souše nebo potopami, pády meteorů a rozpadem materialistické civilizace „Babylónu“ na tři části, případně jejím úplným zničením – Zjevení 17-18,24. Možnost, ev. „časové okno", pro takové dění se ukázala už u šesté pečeti.

Pokud by se magnetické póly náhle znatelně posunuly, nebo se dokonce zhroutilo magnetické pole a potom se znovu vytvořilo v opačném směru, jak tomu v dějinách Země už několikrát bylo, nastal by zásadní geologický převrat. Ten by s sebou přinesl nejen novou situaci pro lidstvo, ale i nový věk v dějinách Země. Kdyby například magnetický „Van Allenův pás“ kolem Země na čas přestal plnit svou pravděpodobnou funkci ochrany proti částicím a „kosmickému prachu", snadno by se mohly stát skutečností i pády meteorů předvídané v proroctvích.

Často byly předpovídány „antikristovské“ diktátorské snahy těch, kteří si chtějí zachovat svou moc, i zkrácení, případně konec staré doby způsobený oním geologickým převratem provázeným až třemi dny temnoty. Takovou změnu tedy nelze prostě odbýt jako nesmysl.

V této souvislosti se ze zjevení Panny Marie v Garabandalu prorokuje „velké varování ", které ukáže všem lidem na světě bez jakéhokoli ohledu v jejich nitru, co musí v sobě (nechat) překonat - srov. Jan 16:8; Zjevení 14:6-20 -, pokud chtějí proniknout ke Světlu  (srov. Jan 16:13). Toto je spojeno s viditelným zjevením na nebesích. Do jednoho roku po tom se má stát "velký (uzdravující- ) zázrak", a má nechat znamení v Garabandalu. Pouze pokud se potom lidstvo neobrátí, má později dojít k mnohokrát oznamovanému velkému "trestnímu soudu" ("misek hněvu") prostřednictvím "ohně z nebe " (mimo to viz Mt. 24:28).  (Franz Speckbacher, "Garabandal" str.120...-německy mluvící-. V literatuře o zjevení Panny Marie často nacházené komentáře psané z přísně katolického hlediska by neměly lidi klamat v tom smyslu, že prorocké předzvěsti platí pro celé lidstvo.) Potomto by lidétřeba muselivšechno znovu uvážit.
Možnou přípravou by mohlo být, - vedle očištění vlastního života - modlit se již nyní za silnější (očišťující a osvěcující) zásah Ducha svatého.

V této pasáži v podstatě jde o poslední možnosti rozhodnutí, a to všech jednotlivých lidí v jejich duši, zda se dále chtějí podílet na rozvíjení až do „říše míru“, jak s ní Bůh počítá pro Zemi. Na konci tohoto dění dochází konečně k návratu Krista (Zj 19, srov. Zj 12, Mt 24:30; Skutky apoštolů Sk 1: 6-8): Kristus nepřichází znovu jako pozemšťan, ale jako jádro všezahrnujícího dění, t.j. sblížení Boha, „Nebe" (a "onoho světa") a Země; tak jako ducha (a duše) a těla. Přesto se hodně popisuje návrat Krista jako reálné bytosti, tedy ne pouze změny lidstva způsobené jeho prostřednictvím, jak se domnívají některá moderní společenství. Toto dění má přímý nebo nepřímý význam pro všechny lidi, nejen pro křesťany. Opětovný příchod Ježíšův jako svědka na Božím soudě o těch, kteří jsou jeho, uznává i Korán. Dále lze z proroctví jiných náboženství docházet k závěru, že jejich proroci budou znovu sehrávat nějakou úlohu, aby pomáhali svým stoupencům překonat propasti.

Mysticky/ vcítěním lze už dnes zažívat, jak Země trpí a křičí o pomoc, ba jak se připravuje na onen „těžký porod“. Ukřižování, případně „hrob“ jako cesta ke vzkříšení se zde týká celé Země a svými účinky ji přesahuje. I zde lze intuitivně pochopit, jak už zmíněno u kroků evangelií, že cesta vedoucí od ukřižování přes stav mimo život a smrt ke vzkříšení dnes působí jako jednota, takže i z tohoto hlediska se mohou kroky „posledních pohrom“ uskutečnit bez katastrofy „zániku světa“.

Protože Zjevení neupozorňuje na nějaký mechanicky se rozvíjející film, ale na mnohostranný vývoj (viz úvodní kapitola „Zjevení svatého apoštola Jana"), může být, že skutečné vnější dění (události) pokročilo dále, než se může zdát některým, kteří pohlížejí na jeden nebo jiný detail, který se (ještě) nestal. V jiných oblastech se již projevují některé z ran, jaké se v této dalekosáhlé formě ve Zjevení ještě vůbec neobjevily.

Negativní síly však nejsou beze zbytku rozptýleny. I nadále se musí zpracovávat nedokonalosti jednotlivých lidí, avšak teď je to snazší.

Po „tisícileté říši“ dochází také k poslednímu soudu mrtvých: „Byly otevřeny Knihy“ – nadpozemské záznamy o všem, co se v životě stalo a „další kniha … Kniha života“, která je rozhodující, základem je zhodnocení života případně stavu vývoje .
Až potom (Zjv 20: 9–10") co z nebe sestoupí oheň na vojsko pokušitelů a ďábel bude svržen do „ohnivého a sírového jezera“ podle Zjv 19, 19– Zjv 20: 30, nyní v Zjv 20:11–15 – se přiblíží nové nebe a nová země – Zjv 21–22. O jaká časová období se zde jedná, zůstává otevřeno.

Upozorněme zde ještě na to, že například v pohledu R. Steinera se dění „Nové země“ vztahuje na jednu ze tří „inkarnací země“ následujících po sobě ve velmi dlouhých časových obdobích. Aniž bychom zde k tomu chtěli zaujímat stanovisko, budiž k povaze „Nové země“ řečeno, že vychází, jak popsáno, vychází ještě z jiného procesu než je – pro srovnání – rytmus ztělesnění, jak byl například v hinduistické kosmologii vypočítán pro planety a celý kosmos. Až bude jednou brána vážně v úvahu, přesáhne dosud známé nebo předpokládané způsoby stávání a pomíjení a bude postupovat ke stále vyšším „oktávám“, případně „spirálám“.

Dokonce i tváří v tvář dnes už možným zkušenostem zcela bledne názor některých teologů považujících apokalypsu pouze za nabádající přirovnání postrádající charakter reálnosti.

Také všechny ostatní úvahy těchto článků mohou přesáhnout rámec studia a v souladu s individuální intenzitou a vývojem získat povahu praxe, i když některé průběžně se objevující názory jsou rozptýleny a neopakují se v každé kapitole.

Tento způsob bádání tedy překračuje zvyklost mnoha teologických a jiných směrů „používat“ Ježíše vždy pro své dobře míněné, ale prostě jednostranné názorové perspektivy. Tyto směry navíc zdůrazňovaly místa hodící se do jejich příslušného obrazu, ostatní popíraly, nebo jinak interpretovaly, či ignorovaly. Už autoři evangelií v prvních stoletích alespoň v obrysech pochopili, že Ježíšovu mnohostrannost lze ztvárnit lépe, když budou čerpat z více pramenů. Nebyli tak hloupí, aby nezpozorovali rozdílnost názorů v těchto zdrojích obsaženou. Oproti tomu někteří moderní teologové považovali za velký objev, že mohou z dochovaných evangelií vyzkoumat různé prameny s různými perspektivami pohledu, například tzv. „pramen Q“. Zároveň se to spojovalo s ukvapenou otázkou a rozhodováním, kdo z autorů asi mohl mít spíše „pravdu“. Nyní je patrné, že svým způsobem mohli mít „pravdu“ skoro všichni, odhlédneme-li od jednostrannosti každého z nich. Tato skutečnost by mohla dodat nové podněty „ekumeně“.

Lidé, kteří se vztahují k jinému náboženskému, případně světonázorovému pozadí, ale pozitivně se zajímají o křesťanské přístupy, které nejsou ani církevně zkostnatělé, ani zploštělé, či v nich alespoň spatřují něco smysluplného, se z nich jistě mohou také poučit, stejně jako autor této kapitoly se naučil znát a oceňovat nejrůznější směry. Mnozí představitelé jiných náboženství dnes přece jen uznávají už leccos více z materiálně obtížně vysvětlitelných stránek Ježíše Krista než mnozí historicko – kritičtí křesťanští teologové. To by posledně jmenovaným mohlo dodat podněty k zamyšlení.

 klikněte zde:

Anglicky: Table: "Archetypes" (models, symbols) from the earliest history -elucidated by the bible- to Jesus, and to the future.

 Zpět k obsahu této stránky.

E-mail ways-of-christ.com : Prosím, pište pokud možno německy nebo anglicky. V ostatních případech se, prosím, vyjadřujte v krátkých větách a udejte jazyk, v jakém píšete.