Kristovy cesty

Jistou dobou před tím, než Kristus umýval učedníkům nohy, označil ty, kteří jsou s ním spojeni, za „ovce“ - Jan 10, 11-18. Podobně na jiném místě nazývá sám sebe „beránkem“. Má tím být zdůrazněna stávající či vytvořená otevřenost učedníků - především pro to, co říká Kristus – ale zároveň i otevřený vztah mezi Kristem a Bohem. Byť by byl člověk již hodně zralý, může si na určité rovině stále připadat jako nepopsaný list, jako dítě. Skutečný pokrok - byť je třeba neustále bojovat s pýchou - vede spíše ke skromnosti.Člověk stále silněji chápe, že všichni lidé hrají vůči Bohu sice důležitou, ale v posledku malou roli. Je tu možno hovořit i o „pokoře“, ovšem ve volném, duchovním slova smyslu, a ne ve smyslu podlézavého chování vůči pozemským autoritám, jak se mělo často chybně za to. Ne náhodou Kristus ve stejné kapitole říká „Já jsem dveře“. Kdo otevře svoji bytost, resp. své srdce Kristu, pro něj bude i on otevřen jako dveře, které vedou k Bohu a které jsou předpokladem pro všechno ostatní.

"Ovce" budou postaveny proti "kozlům" (např. Mt. 25:32-33).

Zpět k obsahu této stránky.

Ve zbytku evangelijních zpráv nacházíme stále více symbolických dějů, u kterých chybí podrobné doprovodné výklady. V tomto okamžiku již můžeme s klidným srdcem opustit komerčně uhlazené příběhy, které nám řeknou o Ježíši skutečně všechno, na jejichž konci však přesto stále ještě nic nevíme. I zde nám sice mohou mnohé vnější znalosti pomoci, ty nejdůležitější věci se ovšem dozvíme pouze prostřednictvím meditace. Pro ostatní to ovšem může být pouze podnět pro snahu o vlastní poznání, kterou nám nemůže žádný farář ani historik upřít.

Umývání nohou je v textu Bible - Jan 13, 1-20 – popisováno jako očišťování. Jelikož těmto esoterickým místům později beztak málokdo rozuměl, byla ponechána bez cenzury tak, jak byla. Daná osoba je „zcela čistá", nejde tudíž pouze o nohy, nýbrž o jejich symbolický význam v celém člověku. V mnoha kulturách bylo rozšířeno myšlení na základě ekvivalentů: stejné funkce lze najít v lidském organizmu, tedy v mikrokosmu či mezokosmu, a ve vnější přírodě, tedy v makrokosmu. Nohy jsou obráceny směrem k zemi, svým pohybem následují vůli. To, jestli se člověk z vnějšího pohledu vydá tou či onou cestou, vyžaduje rozhodnutí vůle. Obsahem mytí nohou je právě očištění této vůle a jejích rozporuplných úskoků. Za zmínku stojí i to, že Ježíš v Matoušově evangeliu (Mat. 25, 31nn.) přikládá dobrému činu větší hodnotu než pouze ústnímu vyznání víry.

Tento čin, stejně jako všechny další události, však nepředstavuje pouze opakování impulsů k očistě různých vrstev lidské bytosti, které byly známy již z minulosti. Všechno je předznamenáno tím, že Ježíš vnitřně ví, že „přišel jeho čas" a že jeho učedníci by se měli připravit na to, že budou to „jisté něco“ samostatně zvěstovat mezi lidmi. Cílem již nejsou jako do tohoto okamžiku jejich osobní kvality, tedy dobrá vůle a vnitřní já. Ono vyšší, neegoistické já, které je nyní spojeno s „personou", se může stále více sjednocovat s oním Kristem, který v nás na sebe vzal podobu", jako „Já všech Já".

Tuto zkušenost by bylo možno popsat tak, že při vnitřním naplňování této snahy může vzniknout taková čistota, že je všechny vrstvy lidské bytosti možno řídit přímo z vnitřního zdroje. Nejprve je to však vůle. Cítění a poznání se teprve v dalším průběhu zdokonalí natolik, že bude člověk moci lépe vysvětlit, proč se v něm rodí konkrétní impulsy. I Bůh v nás sleduje pořadí, které na hlubší rovině znázorňuje vývoj dítěte. To neznamená, že by tento nový úsek vývoje probíhal „bezhlavě“. Lidský vývoj etického cítění a jasného poznání se již silně rozvíjel i předtím. Chybí pouze další zdokonalení těchto oblastí v Kristově smyslu tak, jak již byla zdokonalena oblast vůle.

Tyto těžko popsatelné fáze je možno prožít i jako probouzení vlastního vědomí nebo pohledu, kterým mohou život pozorovat „andělé“, resp. samo Vyšší selbst. (Andělské) Vyšší selbst je nyní silněji spojeno s Kristem a tím se i proměňuje. Zkušenosti s anděly jsou dnes v některých nových duchovních hnutích zcela běžné. Křesťané však navzdory Bibli často pochybují o tom, jestli něco takového jako andělé vůbec existuje. A to vůbec nemluvíme o tom, co by mohlo být na lidově řečeném „andělu strážném“ a jak by takové spojení s ním mohlo vypadat. Kristovi jde ovšem o zformovanou, osobní lidskou bytost, o to, aby bylo při otevírání se neosobním „andělským“ silám zachováno to, čeho bylo v lidském životě dosaženo. Pro Krista není člověk, který takovou zkušenost učinil, ještě zdaleka dokonalý. První takové poznání je zachyceno již v 1. kapitole Janova evangelia. Mnozí duchovně založení lidé si myslí, že zážitky s anděly jsou to nejdůležitější a následně že se mohou z pozemského života stáhnout. Pokud nemá výzkum v této oblasti skončit v iluzích, musí začít u stabilních bodů. Právě v této fázi začíná ta opravdová možnost rozsáhlého proniknutí země duchem. V této souvislosti by mělo zaznít, že Rudolf Steiner – a s ním i jiné duchovní proudy - očekává, že lidská evoluce na zemi bude trvat ještě dlouhé epochy. Nemusíme jistě zdůrazňovat, že jiné praktiky - např. hypnoticko-spiritistické „vyvolávání duchů“ - nemají již vůbec nic společného s archetypální zkušeností s anděly, kterou tu máme na mysli. V současné době se však mnoho lidí snaží udržovat s anděly kontakt v běžném životě, což je třeba jistě vzít vážně.

V souvislosti s umýváním nohou zatím nebyla zmíněna jedna skutečnost: Toto místo - např. Jan 12 - má vnitřní spojitost s tím, že Maria z Betanie Ježíše symbolicky pomazala a osušila jeho nohy svými vlasy. Představuje tu pouze sebe sama jako člověka, nebo tu znázorňuje i ženské aspekty Boha tak, jak mohou být na jiných místech připsány Marii, matce Ježíšově a Marii z Magdaly – která byla pravděpodobně shodná s Marií z Betanie? Feministická teologie – která je mimochodem značně rozporuplná – má před sebou ještě mnohé poklady, které nebyly buď vůbec objeveny, nebo byly objeveny jen částečně. Za dozvuk pomazání v Betanii je jistě možno považovat i „poslední pomazání“ v katolické církvi.

Kromě toho stojí za zmínku, že umývání nohou není pouze jednorázovým činem Ježíše samotného, nýbrž že i učedníci jsou nabádáni k tomu, aby si navzájem myli nohy. Je to podobné jako s večeří Páně, která je jednoduše vložena do rukou rodícího se společenství – ve smyslu všeobecného kněžství. Vůle, resp. vůle k životu, která byla při umývání nohou zjemněna, je rozšiřována z vlastní osoby na celé společenství, nejprve na konkrétní protějšek, kterému člověk myje nohy, potom i na zodpovědnost za další a za učedníky vůbec.

Umývání nohou můžeme chápat rovněž jako službu druhému člověku. Pouze prostřednictvím umývání nohou máte „na mně podíl“, jak to Ježíš formuloval. To podtrhuje význam tohoto kroku, který je v mnohém ohledu skutečně dalekosáhlý. Nejprve budiž zmíněna oblast, které mladí lidé říkají „on/ona se mnou chodí“. Přitom nejde o to, aby člověk „nějaký vztah měl“, nýbrž o to, aby „v nějakém (živoucím) vztahu byl“. Umývání nohou je srozumitelné pouze jako „krok vpřed“. Na vnější podobě takového jednání tolik nezáleží. Takový úkon má smysl, ovšem pouze ve spojitosti s příslušným vnitřním postojem, podobně jako jsou ve smyslu alchymistické praxe vnější úkony pomůckou pro znázornění vnitřních postojů a procesů. Ani eventuální správný postoj jednajícího faráře by nestačil. Je potřeba dotyčného člověka samotného, protože právě o něj nám jde. To se týká i večeře Páně – teologové se přou o různé aspekty této události. Svým způsobem mají pravdu. Aspekt vědomé proměny dotyčného člověka, o který tu v podstatě jde, ovšem zatím dostatečně nevyzdvihla ani katolická, ani evangelická teologie.

Zatímco jednodušším naukám naslouchalo kupříkladu 5000 lidí a později je mohlo sledovat třeba 500 nebo 70 lidí, umývání nohou se účastnilo pouze jedenáct učedníků, kteří se od Ježíše mnoho naučili a byli připraveni na to, aby se takové příležitosti chopili. Jidáš zřejmě připraven nebyl. Ježíš nehlásá všechny nauky všem najednou, ale hlásá je postupně. Je ovšem možné, že dopředu postoupí i ti, kteří začnou vnitřně nahlížet přímo tyto události směřující k ukřižování. O to se pokoušeli křesťanští rosikruciáni. Umývání nohou, bičování, nasazení trnové koruny, ukřižování a pohřbení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, to bylo označováno jako stupně křesťanská iniciace. Z nich vzniklo i sedm snivých obrazů „chymické svatby Christiána Rosenkreuze", kterou v roce 1616 vydal jako skrytou satiru luteránský teolog J.V. Andreas.

Takový krok se většinou neuzavře prvním prožitkem dané věci ve vnějším světě, v meditaci či ve snu. Lidské bytí se všemi schopnostmi se může rozvíjet mnoha směry, mohou následovat jiné kroky, mohou se překrývat s některými již učiněnými. Nové kvality však budou dokončeny teprve tehdy, když bude ukončeno to předcházející, na čem staví.

Po pomazání v Betanii následuje 12. kapitola Janova evangelia - Ježíš vjíždí do Jeruzaléma jako Mesiáš. Po umývání nohou následuje např. v Janově evangeliu, kapitoly 13-17, oznámení zrady Jidášem Iškariotským, rozloučení a Ježíšova velekněžská modlitba.

Zpět k obsahu této stránky.

Ježíš vjel do Jeruzaléma a byl oslavován jako zaslíbený Mesiáš - Jan 12, 12-19. Zatvrzelá kněžská kasta dokázala cíleně mačkat „psychické knoflíky" lidí a obrátit tak náladu masy částečně k negativnímu pólu. Lidé, kteří v sobě rozpoznají negativní sklony a lhostejnost a budou se je snažit proměnit, mohou dosáhnout takové stability a spojení s Bohem, díky nimž již nebude tak snadné je zmanipulovat masovou sugescí a vnějšími negativními vlivy, které se projevovaly i v událostech 20. století.

Při zatčení v 18. kapitole Janova evangelia Ježíš vojákům, kteří z toho příslovečně padnou na zem, ukazuje, že se vymyká jejich kontrole. Následně se však odevzdá do rukou osudu.

Při „bičování" - Jan 19, 1 – je Ježíš zasažen na zádech. Střední oblast člověka, cítění, jeho emocionální vůle k překonání utrpení, to jsou kvality, které se mohou objevit při meditaci, a ne při pasivně snášeném utrpení. Přesto všichni křesťanští mystikové, kteří to dobrovolně či nedobrovolně vnitřně zakusili, hovoří o bolesti. Kristus před bičováním bojácně neutíká, byť by jistě mohl – jako indický mistr, který ovládá pratjaharu, tedy stáhnutí smyslů. I zde se setkáváme s tím, že vědomí je rozšířeno na utrpení ostatních.

Ještě bychom měli upozornit na to, že to nebyla celá pravda, když bylo bičování chápáno jako symbol jistého stupně „iniciace“, tedy stupeň vývoje dnešního člověka na cestě k dokonalosti. Vlastní krok Ježíš učinil již při večeři Páně, (Matouš 26, 26-29), která následovala po pomazání v Betanii. Tato večeře je lepším symbolem toho, co Ježíš dává trpícímu lidstvu. Chléb je zde především jako podstata (příp. duše) Ježíše Krista, „Slova". Víno symbolizuje Božího Ducha Kristova, který toto Slovo oživuje pro altruistické působení. Katolická církev zdůrazňovala změnu substance chleba a vína na tělo a krev Kristovu. Evangelické církve zdůrazňovaly oslavování vzpomínky na Krista. Oba názory jsou pravdivé - vědecké výzkumy dokázaly, že již v obyčejné „svěcené vodě“ mají molekuly vody jiné úhly. Nejdůležitější bod však spočívá v proměně zúčastněného člověka samotného, který se soustředěně naladí na to, že bude proměněn tím, co vyzařuje z proměněného a proměňujícího „těla a krvi“ Kristovy. Chleba a víno jsou k tomu zároveň názornou pomůckou. Někteří se dokonce pokusili naladit se na proměněné a proměňující „tělo a krev Kristovy“ čistě duchovně, bez chleba a vína – a rovněž se jim podařilo dosáhnout účinku. Je to ovšem přinejmenším těžší. A pokud by chtěl někdo praktikovat požehnanou hostinu bez nároku na křesťanskou „svátost“, měl by tomu říkat spíše hostina Agapé, tedy hostina lásky.

Bičování můžeme chápat jako jistý druh vnější, karikaturistické odpovědi nevědoucích mocností na to, co se vlastně stalo, a nemusí být proto centrem našeho prožívání. Příliš jednostranné zdůrazňování utrpení ve staré křesťanské esoterice působí ve srovnání s novými poznatky jako starší způsob zobrazování Jana Křtitele ve srovnání s učením Ježíše a jeho učedníků. Můžeme se svobodně rozhodnout, kterou z obou těchto cest se chceme v první řadě vydat.

Zpět k obsahu této stránky.

Jelikož Římané používali bičování jako běžný minimální trest, ustupuje tu výklad tohoto pojmu v duchu předkřesťanských mysterijních kultů do pozadí. Nasazení trnové koruny - Jan 19, 2-3, další pojem z těchto mystérií, naproti tomu nepatřil do běžného římského repertoáru**. Jistě je v tom kus ironie: trny namísto zlata. Zůstává ale otázka, jak je možné, že vojáci tak přesně navazovali na mysterijní tradice, i když si toho v daném okamžiku nemohli být vědomi. I kdyby si byli bývali vědomi vnější podobnosti - mnoho římských vojáků patřilo k přívržencům těchto kultů, byli by nemohli Krista redukovat na druh prožívání, které znali.

Zatímco zlatá koruna by byla symbolem vnější moci – kterou nemusíme nutně chápat negativně, je Kristova trnová koruna symbolem jistého druhu mistrovství, které však ve světě neplatí. Trny Ježíše bodaly do hlavy. Ani tady není třeba hledat pouze bolest, nýbrž sílu překonat veškerou zbabělost, po které není u Ježíše ani památky. Náznaky pochybností se vyskytují pouze před tím, než se Ježíš definitivně rozhodl, že vypije příslovečný kalich. Bičování a trnová koruna naznačují něco, co je v podstatě pokračováním umývání nohou. I cítění a poznání se zdají být navzdory veškerému odporu „posvátné“.

Zmíněná neustálá tendence přerůstat sebe sama má vztah k novým hnutím, jako je mírové hnutí, ekologické hnutí či duchovní hnutí, která chtějí „uzdravit zemi“.

Podobně jako bičování i nasazení trnové koruny je v podstatě reakce na něco, co se stalo dříve. Důležitý bod, kde se vyjadřuje ono duchovní otevření se a přerůstání sebe sama, vyjadřuje Ježíšovo loučení – např. Jan 13,31 - 17, a setkání s Pilátem, např. Jan 19,5* (*"Ecce, hommo", což můžeme v meditaci chápat tak, že Pilát spatřil v Ježíši Kristu vykoupeného člověka.) Nejen umývání nohou a večeře Páně jako taková, i Ježíšova slova byla zároveň činy.

Z hlediska těchto poznatků by se mohlo zdát, že tam, kde je dnes řeč o „křesťanských iniciačních či vývojových krocích", by měl být brán více v úvahu pozitivní základ.

**) V dejinách náboženstva sa však vyskytuje bytosť, ktorej sa vysmievali alebo kráľ, ktorému sa posmievali, na ktorého sa znášal hnev ľudu. V Starom zákone existoval obetný baránok, ktorý mal pykať za hriechy ľudu (Lv 16, 15). V oboch prípadoch to však skôr pôsobilo ako symbolický rituál. Preto sa tradičná teológia snažila to vykladať tak, že iba Ježiš mohol priniesť účinnú obetu za všetkých. Niektorí kritickí teológovia sa domnievali, že na základe týchto náznakov starých obetných kultov treba spochybniť myšlienku obete vôbec. To mohlo pri povrchnom uvažovaní byť ľahké - ale ako je uvedené hore, v tom čo sa stalo, je skryté oveľa viac ako hľadisko sebaobetovania. Ide tiež o jeho cieľ.

Otázka:
Chcel by som poprosiť Boha - ak nie som si toho doposiaľ vedomý - o múdre zaobchádzanie so skupinami*, ku ktorým patrím - aj keď to vyžaduje tvrdú prácu na svojich starých myšlienkových vzoroch?

Zpět k obsahu této stránky.

Jednotlivé pohledy na ukřižování a Ježíšovu smrt se liší ještě více, než je tomu v případě jiných událostí Ježíšova života. Je to dáno jednak významem, které Ježíšově smrti přikládá církev, na druhé straně i tím, že vykladači chtějí tyto události integrovat do jejich konkrétního světonázorového systému. Například Jan 19, 12-37.

Gnostická hnutí na okraji raného křesťanství se tak sice chtěla Kristem zabývat, v rámci jejich starořeckého chápání si však neuměla představit, že tak velká světelná bytost by se měla narodit z ženy a zemřít. Kristus by musel vypadat spíše jako anděl nebo – jak se domnívali mnozí východní mistři – by musel mít pouze zdánlivé tělo, které by ani nebylo smrtelné a jednoduše by se zase rozpustilo. Jelikož byly v těchto naukách svět a hmota považovány za věčně zlé, bylo gnostikům zatěžko předpokládat, že by měla taková bytost projít všemi etapami lidského života, či je dokonce prodchnout svým světlem. Pojem „gnostický“ je tu používán jinak než ve významu apoštolské gnóze – toto rozdělení zavedl sám kritik sekt F. W. Haack. V gnostických učeních však lze však vysledovat nejrůznější spojení, gnostické „evangelium pravdy“ například uznává, že Ježíš byl přibit na kříž.

Materiálně založení lidé, kteří Ježíše odmítali, nerozšiřovali pouze legendy o tom, že byl Ježíš nemanželský syn římského vojáka, což bylo v rámci tehdejších morálních představ něco maximálně degradujícího. Spekulovalo se i o tom, že Ježíš nezemřel, ale že o něj bylo pečováno nebo že se uzdravil. Dodnes se objevují podobné pokusy – například vztáhnout hrob, který zřejmě patřil starému člověku jménem Ježíš v Kašmíru, na biblického Ježíše. V moderní literatuře se objevuje alespoň ještě jeden další, dosud nenalezený evropský Ježíšův hrob. K tomu je třeba říci, že Ježíš či Jehošua, Ješua či Jesat nebylo ojedinělé jméno. I v apokryfech (v biblických spisech nepřijatých do kánonu) se objevuje několik dalších Ježíšů: Ježíš Sirachovec, Ježíš ben Pandira. Nemluvě o tom, že i R. Steiner viděl za vlastním Ježíšem dva různé, spolu navzájem související chlapce. Usuzoval tak z toho, že údaje o Ježíšově původu se v Matoušově a Lukášově evangeliu liší.

S těmito tezemi částečně souvisí rozporuplné nálezy týkající se turínského plátna. Jednou se tvrdí, že v plátnu byl nalezen květinový prach z Ježíšovy doby a vlasti. Potom se má naopak za to, že pochází ze středověku. Jednou se tvrdí, že otisk na plátně vznikl v důsledku náhlého vysoce energetického záření, jindy se upozorňuje na stopy krve, podle nichž byl Ježíš při snímání z kříže ještě živ. Poslední stav výzkumu hovoří zase pro pravost tohoto plátna a představuje nezvyklou příčinu vzniku obrazu. Lidem to může pomoci v tom, aby se i v rámci svého pozemského rozumu přiblížili k realitě událostí kolem Krista. (srv. poznámky o cestě apoštola Tomáše v díle 3, kap. Přírodní vědy a víra v Boha”). Lorber považuje za nepravou pouze tzv. trevírskou tuniku. Jeho cíl však zjevně spočívá v tom, aby se víra hledala uvnitř a nemusela záviset na změti různých nálezů a teorií o vnějších artefaktech.

Takové průzkumy však mohou podnítit meditaci. Je totiž zřejmé, že tu existuje něco, co se nehodí do žádného známého schématu. Srv. rovněž Grönbold „Jesus in Indien – das Ende einer Legende“ (Ježíš v Indii – konec jedné legendy). (...).

Jak jsme již uvedli, ve snaze dostat se k významu událostí z minulosti pro současný vývoj člověka, a tím pádem i k jejich charakteru, jsou často užitečnější svědectví mystiků. Čím více duchovních zkušeností člověk má, tím více chápe. Zkušenosti křesťanských mystiků a stigmatizovaných, tedy těch, kteří pociťují Kristovy rány, jsou bez vzájemného kontaktu. Obsahují řadu podrobností z života Ježíše Krista, které neznáme z Bible, a jsou si v nich podobné, od Františka z Assissi přes Petra Pia až po Terezu z Konnersreuthu. Všechny se shodují v tom, že ukřižování a smrt Ježíše Krista jsou hluboce vepsány do tohoto světa a že překvapivé nebo také vědomé spojení s těmito událostmi způsobuje nepředstavitelné utrpení, ale zároveň dává i nepředstavitelnou sílu, která netáhne dolů, nýbrž táhne všechno nahoru. Život takovýchto osobností má k existenciálnímu charakteru ukřižování, který se zásadně dotýká celé bytosti, jistě blíže než čistě intelektuální přístup. V otázce života a smrti jde o víc, než o jednotlivé vrstvy bytí, které by se na životě a smrti společně podílely, včetně „kauzální“ roviny vytváření zásad a osudu. I lidé, kteří nedisponují tak vyhraněnou mystickou spojitostí s Bohem, mohou tyto události v meditaci použít jako most ke skutečnosti, byť by to bylo jakkoliv nedokonalé. Tím, že Kristus řekl lotrovi, který byl ukřižován spolu s ním, že ještě dnes s ním bude v „ráji“, naznačil, že je možné jeho cestu rychle napodobit.

Vědomé proniknutí těchto nejhlubších procesů lidské existence, které jsou spojeny s utlačováním, utrpením a degenerací, se může ukázat jako možnost, která se reálně nabízí v současnosti, ať už v jakékoliv míře. Ačkoliv tato možnost není vázána na roční období či na geografická místa, zdá se, že o Velikonocích jsou zkušenosti snazší. Zdá se, jakoby by se starému rytmu zániku a nového zrození danému ročními obdobími a tradicí, dostalo prostřednictvím Krista nové „oktávy“.

To, že Ježíš neuznává, že by fyzická matérie vytvářela duchu nepřekonatelné bariéry, se ukázalo již v případě Lazarově. Nic kromě Boha není v jeho očích věčně platné, všechno se musí v posledku proměnit. Čím hlubší, resp. čím více nevědomé je to, co se má proměnit, tím obtížnější je to ovlivnit přirozeně.

V případě ukřižování je podobně jako u dřívějších událostí vedle síly k překonání smrti naznačeno i univerzální vědomí. Například ve slovech pronesených na kříži, která vrcholí větou „Dokonáno jest!“. Vnímatelná „obětující se láska“ pomáhající všem ovšem není dostatečně výstižně vyjádřena ani ve staré, takřka právnicky znějící formulaci „vykoupení lidí skrze Ježíšovu oběť“. Může dnes platit jako pokus, učinit tuto záležitost lépe pochopitelnou pro rozumové vědomí; původně by však mohla být přizpůsobením myšlenkovému světu tehdejších Izraelců, kde šlo o to, naklonit si božstvo pomocí rituálních (zvířecích atd.) obětí – něco, co Ježíš nikdy nevyučoval.

Ani jiné teologické směry, které kladou důraz kupříkladu na to, že Ježíš až do smrti trval na svých zásadách, nepostačují pro vysvětlení mystických zkušeností, ani pro jejich fyzické průvodní jevy, jako jsou stigmata, život bez potravy atd. Viz např. Thurston „The physical concomitants of the mysticism" (Průvodní tělesné jevy mystiky), Höchtova kniha „Von Franziskus zu Pater Pio und Therese Neumann“ (Od Františka přes Patera Pia k Tereze Neumannové", ale i další díla.

Rupert Sheldrake, biolog, který svým celostním způsobem myšlení proslul mimo jiné v nových duchovních hnutích, vytvořil teorii „morfogenetického pole“. Pokud si opice na jednom ostrově vyvinuly jistou schopnost, nabyly tuto schopnost bez vnějšího kontaktu i opice na jiných, vzdálených ostrovech. Jistě tu muselo působit silové pole, které spolu navzájem spojuje zvířata stejného druhu. Když se autor této publikace Ruperta Sheldraka zeptal, zda by si uměl představit, že by například Ježíšův vývoj až do ukřižování a zmrtvýchvstání mohl prostřednictvím takového silového pole vyzařovat na celé lidstvo, řekl Shaldrake po užaslém přemýšlení: „Ano, pouze bych tu nepředpokládal morfogenetické, ale spirituální silové pole.“

Ani to není „důkaz Boží existence“. Mnohé nové vědecké směry však dnes nabízejí lepší možnosti, jak se těmto těžko pochopitelným tématům přiblížit, než teologové, kteří buď dogmaticky lpí na starých naukách, nebo těžko pochopitelné momenty prostě přehlíží.

I Ježíšovo ukřižování je v jistém ohledu podobné starým iniciačním ritům, není však stejné. Kříž nebo strom, na který byl člověk zavěšen, se nachází mimo jiné na severu - např. Odin, který visel devět dní na stromě, a během této doby se mu dostalo vyšších zkušeností. Motiv hrobu coby místa iniciace byl rozšířen v megalitu, ještě i v keltské době a zvlášť výrazný byl v egyptské pyramidové kultuře. Pyramidy - ať už byly skutečnými pohřebišti, nebo ne (není to dokázáno, neboť nápis se jménem toho moc neříká) – byly v každém případě používány ke kultickým účelům podobně jako keltské pohřební pahorky. Jelikož to již dnes dokládá celá řada faktů, nebudeme se této otázce blíže věnovat. R. Steiner si všiml toho, že oba duchovní vývojové proudy, motiv kříže a hrobu, se u Krista opět spojují.

Prožitek ukřižování, resp. „půlnoci duše“, „mystické smrti“, opuštěnosti ode všeho, na co by se člověk mohl vázat, tedy toho, co v té či oné formě poznali všichni známí křesťanští mystikové, má jistou spojitost s vrcholným zážitkem jógy, nirvikalpa samádhi, resp. se zakoušením prázdnoty nirvány. Křesťanské mystické zkušenosti však hovoří o tom, že v této prázdnotě či za ní opět „něco“ je, totiž Kristus, resp. Bůh. Aurobindo ukazuje, že i na indické cestě je možno překročit nirvánu a dostat se k tomu, co je za ní. Na křesťanské cestě však může být něco z této vše přesahující plnosti přítomno již od prvního okamžiku křesťanské cesty, protože Kristova bytost, která prošla zemí, se nám tu nabízí jako most.

Pokud je někdo podobně jako Aurobindo konfrontován se silami, které jsou blízké Ježíšovu vývoji, pokud však schází příslušné pozadí, může to působit jako obtížná cesta na hraně stolu. V žádném případě to však není nemožné - vzpomeňme na hinduistického chlapce Sadhu Sundar Singh, který o křesťanství nic nevěděl, ale díky svému intenzivnímu vnitřnímu hledání Boha najednou učinil zkušenost s Kristem, kterou později zpracoval v knize. Vize Krista se objevuje i při hinduistických, tantrických cvičeních u lidí, kteří by spíše počítali s tím, že se jim zjeví indická božstva. „Vítr vane, kam chce."

Následující podnět R. Steinera možná nebude použitelný v teologii, která se zakládá na křesťanství jako náboženském společenství, o to zajímavější by však mohl být pro jiné kulturní okruhy. Podle Steinera je třeba v Kristu vidět tzv. sluneční bytost, která byla jistě známa v předkřesťanských časech některých mudrcům Viz kapitola „Na počátku bylo slovo..." v tomto textu a ve 3. části kapitola „Starý zákon a předkřesťanská náboženství ".

Později, před 2000 lety, došlo k vtělení Ježíše Krista na zemi, což je měřítko pro obrat dalšího vývoje. Ježíš bere tento vývoj, resp. lidstvo na sebe a integruje ho do svého života. Staré kulty zčásti zdegenerovaly, podobně jako se křesťanství stalo později povrchním, přesto by výzkum v těchto oblastech měl význam. Kristus by se totiž ukázal ve světle, které se nehodí k roli, která mu bývá přisuzována - k roli mocenského garanta jednoho konkrétního náboženského společenství. Ježíš je bytost, která ztělesňuje právě obnovené všeobecné lidství, „nového Adama“ Golgoty.

Teologicky je řeč o odpuštění hříchů (Jan. 1:29). Co lze ovšem reálně prožít je to, že „vykoupení“ potřebuje jako potenciální možnost „následování“, aby se mohlo v životě reálně projevit. Reálně lze prožít to, že pokud se naladíme na vedení Bohem, kterého zprostředkuje Kristus, může náš život probíhat organičtěji než při naladění na mechanicky působící kompenzační zákony osudu a karmy. I Kristus hovoří o „vyúčtování do posledního halíře“, neříká však, že by to mělo probíhat jako dosud na principu „oko za oko, zub za zub“. V popředí stojí nový úkol člověka - z lidských možností je využito a uvedeno ve skutek to, co je pro člověka a pro jeho okolí plodné. Zvládání minulosti již není účelem samo o sobě ani podnětem k vývoji. Při souhře různých lidských možností lze dnes pozorovat „pomoc zhora“.

V této oblasti by studium R. Steinera mohlo vzbudit dojem, že Kristus se zabýval pouze osudem lidstva a že jednotliví lidé musí svůj osud zpracovat sami. Jednoznačná zkušenost mnohých křesťanů však hovoří o tom, že Kristus může člověku při zpracovávání jeho vlastního osudu pomoci i velmi individuálně. Může osud proměnit, místo aby nás nechal stoprocentně naplňovat všechno to, co nám bylo geneticky dáno. Nečiní tak ovšem bez ohledu na okolí, na lidi, kteří člověka obklopují. I síla odpouštění mezi lidmi navzájem je zcela reálná zkušenost, která patří ke specifickým a vlastním prvkům křesťanství. Jsou tím narušeny věčné koloběhy, např. oplácení zla zlem. Není to ovšem pouze nauka, která by nás měla osvobodit od záludností života nebo nám pomoci v tom, abychom se s nimi neidentifikovali - v tomto ohledu je možno najít spojitost např. s Buddhovou naukou. Při hlubším vcítění se je to síla, která umožňuje tyto záludnosti překonat zevnitř, a přesto se nestahovat do sebe, jak by se nabízelo, nýbrž mít zároveň sílu zůstat v nejširším slova smyslu „ve světě“, jako „dělník na vinici“.

Ani na této náročné rovině se však člověk nerozpustí jako kapka v oceánu. Tato skutečnost nebyla dostatečně popsána náhlým zmizením osoby a jejím rozplynutím na tisíce kousků, včetně psychických a mentálních dílů, jak je „ukřižování“ popisováno např. v teozofické oblasti a jak něco podobného v šamanské oblasti popisuje Castaneda, aniž by pojem ukřižování použil. Jsou to však rovněž reálné prožitky.

Buňka v celku, která nese zodpovědnost za vše, co souvisí s jejím bytím - to je v tomto stádiu ještě vhodnější popis člověka, který „na sebe vzal svůj kříž“ a jehož dosavadní snahy se nyní spojují a prohlubují do zvládnutí existenciální stránky života.

Při veškeré snaze co nejvíce využít děj a symboliku ukřižování pro duchovní účely současnosti bychom ovšem neměli přehlížet několik skutečností:

- Ježíš musel projít všemi stádii lidské existence, od narození až po smrt, a vše proměnil svým novým postojem;
- V ukřižování je nezávisle na jiných významech kříže možno spatřovat jednoduše tehdejší formu světského odsouzení, která byla v tomto případě způsobena podvodnými, protiprávními a materialistickými praktikami Ježíšových protivníků. Co se stalo, stalo se a nic jiného se ani stát nemohlo, č ímž ovšem nelze zdůvodňovat žádný fetišizmus kříže. Byla to poslední, zmítající se reakce strnulých, negativistických nevědomých mocností tehdejší doby, karikatura proměňujícího Ježíšova vědomí;
Konečný blahodárný účinek toho, co se stalo, nezávisel na tomto násilném jednání s ním a je třeba ho také vidět v souvislosti se Zmrtvýchvstáním. A to je dílo Boha.
- Kříž coby symbol do celé věci vtahuje tehdejší kontext, i když se později stal všeobecným symbolem pro sebeobětující se lásku, ať je tento pojem dnes používán v jakémkoliv smyslu - jako protiklad lhostejnosti, nenávisti atd.
- Neutrální obraz toho Ježíšova prožívání nezávislý na č- asově podmíněném kontextu, poskytují poslední Ježíšova slova na kříži vč- etně věty „Otč- e, do tvých rukou odevzdávám svého ducha", ale i hrob, který narozdíl od starších pojetí nepředstavuje zvláštní „stupeň“, nýbrž je spjat s ukřižováním. Smysl Ježíšovi smrti nespoč- ívá ve smrti samotné, nýbrž v překonání lidské smrti vůbec.

To, že se tu „posledními věcmi v Ježíšově životě“ zabýváme tak podrobně, souvisí s tím, že zatím byly duchovně proniknuty mnohem méně než snáze srozumitelné předešlé události a že na toto téma vzniklo o to více zmatených teorií - které si vyžadují o to větší snahu uvést je na správnou míru, a proniknout tak i v této otázce k bezprostřednímu prožívání. Smrt by neměla být omylem chápána jako to nejdůležitější v Ježíšově životě, jako tomu bylo u jistým teologických směrů, ve kterých se kříž stal centrem všech věcí.

Tradičná teológia uznala, takisto ako prvý učeníci Ježišovi po Ukrižovaní a Zmŕtvychvstaní, že rad starozákonných textov možno čítať, vrátane podrobností, ako narážky na neskoršiu históriu Ježišovho utrpenia (Passion) a jej vykupiteľský obrat (Lk 24, 27. Ž 22, Ž 40,7 nn, Ž 69, 22, Iz 52, 13-14 a 53; Zach 12, 10 a 13,1; Mud 2 10-20, atď.) Aj v podaní o Ježišových učiteľských rokoch sa našlo niekoľko náznakov neskoršieho ukrižovania a vzkriesenia - ktoré z časti možno ťažšie rozoznať a práve preto sa nemôžu jednoducho vysvetliť ako neskoršie vsuvky. Mimochodom, už predkresťanský grécky filozof Platón sa domnieval, že jeho ideál dokonale spravodlivého na tomto svete skončí ukrižovaním (v Politeia II). Je jasné, že táto udalosť musela urobiť mimoriadny dojem na Rimanov (napr. Mk15, 38). Napriek zrejmému veľkému významu priebehu obetovania v biblickej súvislosti si s tým mnohí kritickí teológovia nevedeli veru rady. Aj v ranom období kresťanstva, rôzne skupiny vždy robili kroky, ktoré ľudia z ich radov spoločne zažívali alebo ich mohli osobne sledovať - čo viedlo k ich rôznym prioritám.

Otázka:
Mohol by som poprosiť Boha *, aby mi pomohol pri hľadaní duchovného prekonania starých duchovných programov staroby, choroby a smrti?

Zpět k obsahu této stránky.

Bylo by jistě možné věnovat se i dalším otázkám, které souvisí s ukřižováním. Jednou z nich by jistě byl i prázdný Ježíšův hrob - Jan 19, 38 - Jan 20, 10. Již jsme se zmínili o tom, že se nemohlo jednat o normální uzdravení pomocí bylinek. Nikodém používal jednoznačně balzamující a mumifikující látky. Oči, které se na věc nedívají materialisticky, jistě vyloučí i možnost, že by byla mrtvola prostě ukradena a pohřbena někde jinde - to je zřejmé z „nálezů“ spojených s zmrtvýchvstáním, které popíšeme v příští kapitole. Další věci lze vyčíst z těchto neobvyklých otázek:

Mohli bychom se například zabývat tím, co se v člověku děje při smrti a po ní, jestli v této souvislosti existují nějaké rozdíly. Tato otázka byla často zodpovídána na základě náboženských zjevení a tradic, na základě filozofických spekulací, dále na základě např. parapsychologického výzkumu, humanistické a transpersonální psychologie a klinických a individuálních zkušeností (Viz např. Elisabeth Kübler-Ross, ...)

Prakticky všechna náboženství vychází z toho, že lidský život po smrti nepokračuje pouze v  potomcích a v kulturním dědictví, nýbrž že po smrti člověk existuje i jako individuum. Ani kulty předků u přírodních národů nejsou zaměřeny pouze na „posmrtný život“ v potomcích, nýbrž zpravidla vycházejí z reálného duchovního posmrtného života předků, ba dokonce z jejich vnímatelné přítomnosti v kultickém, ba i ve světském životě. I tam, kde vznikly představy o tom, že člověk po smrti vchází do jiných forem života, dokonce do kamenů apod., bylo uznáno pravidlo posmrtné existence člověka coby duchovní bytosti. I novější vyspělá náboženství zdůrazňují posmrtný život, vidí ji ještě zřetelněji na vyšších rovinách bytí než na rovině fyzické. Hovoří například o možných kontaktech mezi těmito rovinami existence, ale i o problémech s nimi spojených. Pro vědomý výstup do vyšších sfér byly například vyvinuty pečlivě promyšlené ceremoniály, viz např. Tibetská kniha mrtvých, kterou se zabýval i C.G.Jung. V oblasti reinkarnace vznikla celá řada rozličných zkušeností a představ.
Křesťané se s ostatními náboženstvími shodnou v tom, že život po smrti pokračuje. Z detailního hlediska však existovaly již v raném křesťanství velmi rozdílné představy, např. v otázce „preexistence“ duše před početím, v otázce reinkarnace atd. ... Dnes existuje několik teologů, kteří sami nevěří v posmrtný život, resp. ve „věčný život" skrze Ježíše Krista*. Přizpůsobili se stavu zkoumání např. přírodních věd, který v podstatě pochází z 19. století a byl dávno překonán. K praktickým zkušenostem vede spíše stálá otázka člověka "co je skryto za tím (za vnějším povrchem světa)?"
Věčný život v křesťanském smyslu, jako příslib „spravedlivým“ (např. Mt 25:46) případně těm, kdo následují Ježíše (např. Lk 18:29-30) a těm, kdo věří v Krista (např. Jn 3) nemá nezbytně pouze posmrtný význam. Podobně i v nás dochází s Kristem ke vzniku něčeho podobného „nebesům“, protože se mění i život v „budoucí svět“, jak se o tom zmiňují i některá místa v Bibli.

V oblasti medicíny neexistují pouze zprávy o lidech pod vlivem narkotik či o zdánlivě mrtvých, kteří po návratu zpět referovali o svých prožitcích v jiných oblastech vědomí. Existují i jednotlivá vědecká zkoumání např. o tom, že v momentě smrti došlo k úbytku na váze o 21 g. V antropozofii a teozofii by byla řeč o oddělení „já“, resp. duchovní „bytosti“ a „astrálního, resp. emocionálního těla“ včetně „éterického, resp. energetického těla“ a fantomového těla od fyzického těla, po kterém následuje další stažení se na emocionální rovinu, a potom do já, resp. do mentální roviny a světa příčin, nad kterým vždy stojí vyšší selbst.

V interdisciplinárních a mediálních příspěvcích se objevovaly často příběhy o sebevrazích, kteří zůstávali po dlouhou dobu svázáni se svým pozemským okolím. Jejich nepříjemné vzpomínky nebyly zdaleka vymazány, jak by si byli bývali přáli.

Dnešní stav vědění by mohl hodně přispět k tomu, aby se lidé během života zabývali trvalými hodnotami ve vlastním nitru, o čemž odpradávna vyprávěla Bible. Kdo byl za života především destruktivní, sobecký a chamtivý, bude mít s touto zátěží problémy a bude se trápit kvůli tomu, co zanedbal. Kdo se naopak choval k lidem ohleduplně, pomáhal jim a naučil se vážit si stvoření jako části sebe sama, tomu se díky lepšímu charakteru povede dobře.

Mohli bychom se zeptat, jak bude lidská bytost při smrti zacházet se svými schopnostmi, zkušenostmi a klíčovými vlastnostmi na různých rovinách své bytosti včetně fyzického těla a jestli existují v tomto ohledu rozdíly. I o této otázce se lze dočíst v literatuře, viz např. farář Roesermüller. Autoři takových knih upozorňují na to, že si člověk více méně „vezme s sebou“ esenciální prvky z jednotlivých rovin své bytosti, a kvůli tomu se za určitých okolností přimlouvají za pohřeb do země namísto pohřbu žehem. Řeč je dokonce i o tom, že byl v hrobě pozorován náhlý nečekaný rozpad hmoty.

Kromě toho se po mnoho staletí až do současnosti objevovaly církevně prověřené zprávy o „nerozkládajících se mrtvolách“, např. tělo Bernadetty Soubirous v Lurdech. Existují i zprávy o „prázdných hrobech“. V takových případech se často ukázalo, že dotyční lidé byli ve svém životě zvlášť těsně spojeni s Bohem. Na souvislost s prázdným Ježíšovým hrobem nejprve zřejmě nikdo nemyslel. Tato myšlenka se objevila teprve později v esoterické literatuře. Mohli bychom uvést celou řadu dalších podivných událostí, které nejsou všechny zcela kontrolovatelné, které ovšem nemůžeme paušálně zatratit jako neseriózní. V každém případě musíme konstatovat, že fyzická hmota v sobě skrývá ještě mnohá tajemství. Výzkumy z oblasti chemie a fyziky otřásly obrazem neměnného atomu v těle člověka. To ovšem zmiňujeme jen na okraj, jelikož by to byla kapitola sama pro sebe.

Kromě toho bychom mohli uvést raně apokryfní křesťanské spisy, které církve nepovažovaly za kacířské, ale na druhé straně ani ne za stoprocentně korektní, a proto je nezařadily do Bible. Část tzv. Nikodémova evangelia líčí „Ježíšovo sestoupení do pekel po jeho smrti, to, jak Ježíš ovlivnil bytosti, které tam podstupovaly - zřejmě emocionální - očistu. Kromě toho se tu píše o jeho setkání s např. starozákonními bytostmi žijícími v ráji, který je pojímán jako něco nadřazeného a duchovního. Takové představy se na jedné straně nabízely, na straně druhé se však mohlo jednat o pravé vize, které mohly být zčásti přímé, zčásti symbolické.

Ježíšův hrob jako obraz představuje poslední proměnu Ježíšova mrtvého těla, které bylo již za života naplněno duchem, a odpovídající události duchovní bytosti, která se odloučila od tělesného vědomí. Ohlašuje se tu vznik „nového Adama", který bude opět celistvý. Symbolické je i to, že podle určitých tradic jsou Adam a Eva údajně pohřbeni právě pod Golgotou.

Doceněn ještě nebyl význam vyprávění ve 20. kapitole Janova evangelia (Jan 20,11-18): Marie z Magdaly, řečená Máří Magdaléna, objevila hrob jako první a poznala Ježíše v jakémsi mezistádiu: *„Nedotýkej se mě, dosud jsem nevystoupil k Otci.“ Z duchovního pohledu tu Marie z Magdaly zřejmě symbolizuje Evu. Ve srovnání s dalším zjevením zmrtvýchvstalého Krista je tu rozdíl - kupříkladu Tomáše Ježíš vysloveně vyzývá k tomu, aby se ho dotknul. Mrtvé tělo jakoby bylo znovu oživeno duchem. Tradice však v žádném případě neobsahují spekulace o tom, že by se zraněný Ježíš mohl uzdravit. Jeho vzhled se podstatně změnil a reakce Máří Magdalény v žádném případě nenaznačují, že by byl změněný vzhled způsoben řadou ran a strupů, které by musely být nápadné. Oba bylinné přípravky, které použil Nykodém, byly svým složením jednoznačně určeny k balzamování mrtvých a také se tak běžně používaly. To, co se tu odehrálo, se nehodí do schématu života a smrti v klasickém smyslu, ani do schématu hraniční zkušenosti mezi životem a smrtí, která byla tehdy již známa. To bude mít význam i v budoucnu, viz Zjevení Janovo.

Zpět k obsahu této stránky.

Prázdný hrob a Ježíšovo zmrtvýchvstání představují pro vědomí mnoha lidí maximální výzvu - např. Jan 20, 11- Jan 21. Je to dáno zkušeností, že lidi musí zemřít, pochopitelnou tendencí všechno nevysvětlitelné potlačovat, a jednostranně materialistickým způsobem myšlení o životě, který je sice zastaralý, ale přesto se stále ještě učí na školách.

Navzdory tomu se dokonce i z řad historicko-kritických vykladačů, kteří zčásti smýšlí skutečně materialisticky, objevují hlasy hovořící o tom, že zprávy o Ježíšově zmrtvýchvstání jsou nejlépe doložené zprávy z prvotního křesťanství, že jsou dokonce doloženy lépe než všechny ostatní zprávy o Ježíšově životě. Jsou to příběhy, které dokládají Ježíšovo zjevení na různých místech v nové podobě, která nebyla vždy na první pohled rozpoznatelná pro několik svých nových vlastností. Přesto to ale byla bytost, kterou mohli všichni fyzickýma očima vnímat.

V podstatě to znamená, že bychom se měli vyrovnat s biblickým zobrazením předpokládajícím reálnou proměnu v Ježíšově mrtvém těle, které bylo za života prodchnuto Duchem (tzv. „duchové“ jsou většinou neviditelní). Stavy vědomí, které se v průběhu lidského vývoje rozpadly, by mohly být znovu zaceleny: „Rozdělení“ - to je doslovný význam slova „hřích“. Bylo to i oddělení člověka od Boha, od jeho původu. „Spodní vrstvy“, tedy tělo, mohly být znovu integrovány do ostatních vrstev Kristovy bytosti. Srv. předcházející kapitolu o prázdném hrobě.

"'Ve třech dnech vystavím tento chrám znovu. Mluvil však o chrámu svého těla": Po vystoupení do jiných rovin, resp. do jeho nejvnitřnějšího nitra (srv. předcházející kapitolu), které zřejmě čeká i jiné zemřelé, by mohlo následovat nové stvoření vrstev osobnosti včetně fyzického těla, až na „nevědomé“ oblasti - a to proto, že díky scelení nyní všechno naslouchá nejvnitřnějšímu já.

Také podle antroposofického názoru (R.Steiner) je vzkříšené (zmrtvých vstalé) tělo Kristovo stvořeno jako „nový Adam“ , 1. Kor. 15:45-47 a jako vývojová možnost se vyskytuje u všech lidí (- takzvané fyzické „fantomické telo", má duchovní základ ale potenciálně působí až do fyzického stavu. Zde existuje vztah k zakoušení vnitřního Krista mystiků, který se spojuje s vývojem člověka.) I v  teozofických kruzích (A. Bailey) se zmrtvýchvstání chápe jako skutečné nové stvoření. Ať již je teozofický pohled v detailech jakkoliv nepřesný, křesťanští teologové by si měli v každém případě položit otázku, proč sami nerozvinuly takové - či ještě správnější - představy, které by dostály alespoň dnešnímu dobrému všeobecnému vzdělání.

Ještě bychom rádi připomněli, že „zmrtvýchvstalé tělo“, které reálně náleželo ke Kristově bytosti, by bylo možno pouze s jistými výhradami přirovnat ke zdánlivému tělu (mayavirupa) esoterické literatury, kterým se někteří mistři zviditelňovali jako šatem. Společný moment spočívá každopádně v tom, že tu vítězí duch nad hmotou.
V této souvislosti by bylo možno zmínit i nauky o „světelném těle“, které bývají někdy formulovány nejasně. Jde tu mimo jiné i o to, co se děje, když se vyšší vrstvy bytosti odráží ve fyzické stránce. Tvoří to most, díky kterému se může člověk ponořit do skutečností nad fyzickou rovinou, aniž by musel odkládat svoje tělo - v hebrejštině se tu používá výraz „merkabah". Podstatně tuto nauku svými poznatky podpořil Prof. J. J. Hurtak z USA: „The Keys of Enoch" (Klíče Enochovy) a „The synoptic gospels" (Synoptická evangelia), Zentrum d. Einheit Schweibenalb, CH-3855 Brienz. V této souvislosti se rozvinulo hnutí, které nelze organizačně zcela podchytit, které by chtělo prostřednictvím „práce se světlem“ v této přechodné době nejrůznějším způsobem duchovně pomoci. V této situaci vzniká velké pokušení domnívat se, že ta či ona technika cvičení konečně přinese vytoužené výsledky, tedy postup do vyšších vrstev. Ve skutečnosti k duchovnímu vývoji vždy patří komplexní vývoj, tedy kupříkladu i zrání charakteru. Viz také příští kapitola.

Reinkarnace, tj. opětovné vtělení duše do nového těla, které se s tím či oním akcentem objevuje v nejrůznějších náboženstvích, to by byla hlubší, nedokonalejší „oktáva“ nového zmrtvýchvstání, a nebylo by to stejné. Nauka o preexistenci duše před oplodněním a nauka o reinkarnaci byly široce rozšířeny i v raném křesťanství, podle Ruffina byly dokonce rozšířeny všeobecně. Zajímavé ale je, že následně se tomuto tématu již nepřikládala velká váha. To není dáno jenom tím, že se lidé soustředili především na pozemský život, jak píše R. Steiner, ani mocichtivými papeži, kteří se - jak se domnívají jiní duchovní autoři - snažili učinit lidi omezeností jednotlivého lidského života ještě závislejšími. Bylo by možno najít ještě další fenomény, které by měly v této souvislosti co říci. Nejdůležitější je zakotvení motivu zmrtvýchvstání v samotném člověku. I když to může v praxi znít jako hudba budoucnosti, reinkarnace by tím byla Kristem v podstatě překonána. Zmrtvýchvstalý Kristus by se nemusel znovu vtělovat, aby se mohl lidem zjevovat. Mnoha, i když ne všem křesťanským skupinám, které kritizují reinkarnaci, tudíž nelze upřít, že představa strnulých mechanických zákonů osudu, smrti a reinkarnace neodpovídá Kristovu příběhu, především tehdy, pokud je pojímána jako samoúčel. To ovšem neznamená, že reinkarnace by nikdy v minulosti nebo v současnosti nemohla existovat. Není možno přehlížet mnoho dřívějších a současných „reinkarnačních zážitků“, i když ne všechny tyto zážitky pramení ze skutečné reinkarnace, nýbrž jsou často dány jinými faktory. V křesťanské oblasti však představují spíše výjimky, vzpomeňme například na Jana Křtitele. Místo aby Jan Křtitel převzal roli Eliáše, jak se má většinou zato, řekl Ježíš jednoduše „to je on“. Byla by to ovšem role bytosti, která byla opět poslána na zem se zvláštním úkolem, totiž, aby pomáhala lidem. Nebyl by to nucený koloběh zajatce v kruhu zrození. Kromě toho se v křesťanské mystice, i tam, kde je reinkarnace přijímána jako skutečnost (například u Lorbera), často zdůrazňuje větší význam nových cest v duchovním vývoji. Dneska se lze za jeden lidský život naučit mnohem více. Reinkarnace za účelem normálního očištění, resp. rozvoje, eventuálně s novými úkoly s ohledem na okolní lidi, by podle jistých zkušeností nemusela mít starý automatický charakter - tam, kde se vyskytuje. Právě tyto staré představy mohly dát podnět k tomu, že nauky o reinkarnaci se zdály být křesťanům zvlášť podezřelé. Navíc v naukách o reinkarnaci nebyl Bohu a Kristu přiznán zvláštní původ. To ovšem neznamená, že by bylo věcně přípustné se domnívat, že všechny jevy, které dnes zastávají jiná náboženství, by byly pro křesťany od počátku irelevantní. Tělesně-duševně-duchovní povaha člověka je všude stejná, a proto se mohou všichni něco naučit ze srovnání - aniž by se tím snažili házet všechno do jednoho pytle.

O účinku mechanických představ o karmě a reinkarnaci jsme již psali v kapitole „Ukřižování“.

V mnoha případech si je dnes u výrazných osobností možno všimnout toho, že sotva vyrostou, přestávají se svým vlastním rodičům zcela podobat. Někdy vypadají, jakoby svému současnému tělu více vtiskly svoji podobu z jiných, resp. dřívějších kultur. Mohlo by to souviset s tím, že ve srovnání se starověkem vzrostl význam duševně-duchovní bytosti na úkor vlivu předků a dědičných faktorů. R. Steiner zde vidí souvislost s Kristovým působením.

Navzdory tomuto jevu není důvod vidět v Kristově díle jednostranné zdůrazňování duševně-duchovní stránky, nýbrž z dlouhodobého pohledu spíše snahu obě oblasti zjemnit a uvést je do vzájemného souladu. Mezi duchem, duší a tělem musí vládnout harmonie (v praxi je to však často jinak). Právě cesta k zmrtvýchvstání, která se nemá chápat nebo popisovat jen prostřednictvím takzvané „těla prosté“ duchovní práce, ale tělesné, se stává také duchovním a duchovní tělesným – začíná až na druhém břehu všech jednostranných intelektuálních uspořádání. Srov. Např. Luk. 24:36-43.
Ideologie, která by chtěla zrušit rozmanitost národů ve prospěch jednotného lidstva, je této snaze stejně vzdálena jako ideologie vládnoucí rasy, která diskriminuje všechny ostatní. Existují části a celek. To může znít jako samozřejmost, ale dnes není nic samozřejmé, všechno je třeba vědomě znovu postulovat.

Kristovo moto zní „Hle, já tvořím věci nové". I když se v posledku obrací na jádro individua, kde již není „ani Žid, ani Řek“, není tím myšleno pouhé jednotné lidské nadvědomí, nýbrž myšlenka, kterou Bůh myslí, resp. uskutečňuje prostřednictvím individuálního člověka. Právě individualita je zdrojem nových společenství, která již nepocházejí ze starých rodinných, stavovských a podobných vazeb. Mezi novými vztahy, které se zrodily z Ducha, však mohou být i „staré", které se proměnily ze starých nevědomých tlaků ve vztahy na základě svobodného rozhodnutí.

V souvislosti s poznámkami o silových polích, které působí na celé lidstvo, jak jsme to popsali například v kapitole o ukřižování, je třeba vzít v úvahu, že když Kristus prošel všemi stádii, jsou všechny jeho kroky vcelku a současně „přítomny“. Prožívání ukřižování je jiné, když je prosvíceno impulsem zmrtvýchvstání. Ani při tom nejvážnějším prožívání nemusí nejprve dojít k fyzické smrti, aby mohla začít působit síla zmrtvýchvstání. Sílu zmrtvýchvstání je možno prožít jako tažnou sílu, která je přítomna za všemi, i za těmi nejjednoduššími kroky. R. Steiner na jiném základě dospěl k tomu, že velikonoční události dnes působí jako jednotný celek, jako „éterizace krve“.
Roli hraje také to, co "následníci Ježíše Krista " rozvinuli spolu s ním.

V tomto kontextu je zajímavé, že existují nová hnutí, která podobně jako Kristus nesdílí všeobecný předpoklad samozřejmé, nutné smrtelnosti těla.

Indický filozof a jogín Aurobindo se po prožitku nirvány vydal podobným směrem a snažil se „snést dolů do pozemského života supramentální, tedy nadmentální síly“. Jeho spirituální partnerka, „matka“ Mira Alfassa dokázala těmito silami proniknout vrstvy fyzického těla zatížené vzpomínkami, např. buňky, které souvisí se starými programy smrti. Prožívala to zároveň jako „práci na tělu světa“.

Rudolf Steiner mluvil zase o nově vznikajících vyšších částech bytosti v nadrozumové oblasti, které by umožňovali postupně vůlí proměnit starší emocionální, éterické vitální a fyzikální oblasti. Tyto vyšší bytostné prvky nazývá: „duchovní selbst, duch života, duchovní člověk“. Mohl by vzniknout dojem, že podle tohoto proroctví se vše naplní teprve za dlouhou dobu. Současný vývoj však ukazuje, že by to mohlo být alespoň v náznacích relevantní již nyní.

V esoterickém buddhizmu byly tyto vyšší části bytosti označeny přinejmenším jako možnost pro osobnost Buddhova typu - „dharmakaya, sambhogyakaya, nirmanakaya". V různých směrech sice nejsou zřejmé jednotné představy, metody a výsledky. Je ovšem jasné, že se různí lidé nezávisle na sobě věnovali stejným tématům, pročež se tato témata zdají být o to reálnější.

Připojme ještě další zkušenost z našeho století: Carl Welkisch, „V duchovním ohni Božím ". Coby mystik s neuvěřitelnou tělesnou citlivostí pociťoval Welkisch jako svůj úkol - a jeho vize ho v tom potvrzovaly, že nyní by mohl Bůh proměnit i hmotu těla a že právě on je k tomu nástrojem. Jelikož se ovšem dost často stává, že lidé s mimořádnými „úkoly, které jsou jim svěřeny shora,“ si myslí, že jsou jediní, zatímco Bůh rozděluje úkoly spíše komplikovaně, je často jednoduché je odbýt jako „blázny". Komu je tento druh mystických zážitků blízký, ten pozná, že takové zážitky mají navzdory možnému subjektivnímu vlivu reálný význam. To platí i pro Welkische.

Nesmrtelnost, „immortality", začaly kázat jisté nové duchovně-spirituální skupiny, a to především v USA. Pomocí terapie se tyto skupiny pokouší odstranit „představy o smrtelnosti“. Kromě toho se pokouší pomocí dechových technik, jako např. rebirthing (zpracování porodního traumatu), zdravou stravou přispět k faktickému prodloužení života a k životu vyjadřujícímu pozitivizmus. I když se Kristus v těchto kruzích objevuje spíše okrajově, jsou v těchto skupinách zastoupeni i křesťané, jako např. známá mormonka Annalee Skarin, která psala o vlastní zkušenosti s dematerializací a rematerializací těla, v jejím případě na pozadí spojení s Bohem.

V lékařské oblasti se zase jiní lidé snaží o jisté omlazení pomocí hormonů. Tento trend má v sobě jisté správné motivy a nelze ho paušálně podezřívat z velikášství.

Musíme ovšem vzít v úvahu, že Kristovi jde o celou lidskou bytost, ne o kult těla, které by bylo nahlíženo jako nejvyšší a izolovaná hodnota fyzického života. Nejde mu ani o izolované oživení buněk, nýbrž o komplexní uzdravení těla - včetně orgánů, buněk atd. - a duchovní stránky člověka. Kristovi záleží i na svobodném rozhodnutí pro život, a ne na nutkání k životu. Toto všechno nechceme takovým skupinám podsouvat paušálně, ale musíme tyto věci zmínit jako možný zdroj nebezpečí na tak obtížné cestě.

Síla zmrtvýchvstání prožitého spolu s Kristem, který ho viditelně a komplexně uvedl do života, je zřejmě katalyzátorem harmonického vývoje. Mnoho z toho, co nám dal Kristus jako zárodek, ještě zdaleka nebylo odhaleno. Právě proto má smysl se v tomto ohledu vědomě obracet ke Kristu.

"Zmrtvýchvstání" ovšem není pouze duchovní zkušenost. Může neustále obnovovat všechno v životě. Jedna málo známá skupina Nového zjevení „Centrum světla Betanie" ve švýcarském městě Sigriswil pro to ve svém časopise „Lichtbote" (Posel světla) razila pojem „život ze zmrtvýchvstání". Po úzké bráně kříže přijde plnost. Ježíš zdůrazňoval, že jeho cestu osvětlí teprve jeho činy. Pokroky na osobní cestě „následování Krista“ mohou tento krok, který vede ještě dál, v náznacích přiblížit. Jak jsme viděli, není tato cesta vždy stejná, ani nestoupá vždy stejně vzhůru a neústí do jednoho vrcholu. Tato cesta se v dotyčných lidech ukazuje jako stavba rozsáhlé budovy pod božím vedením, kde každá nová cihla navazuje na tu předcházející. Cihly, to jsou ty lidské schopnosti, které vnější budovu přežijí. Podle zjevení různých svatých písem byl člověk stvořen dokonalý. Ježíš slibuje lidem, že až projdou hry a dramata nedokonalého světa, mohou se opět pomalu stát „dokonalými, jako je Bůh na nebesích“. A to neplatí pouze pro jednoduché kroky, nýbrž i pro samotné zmrtvýchvstání. Bůh v tomto ohledu neurčil žádné hranice, a už vůbec neprohlásil za měřítko jednotlivý lidský rozum. On sám vytváří nová měřítka, stačí se podívat, na to, co o sobě Ježíš říká v evangeliu: „Já jsem chléb živý“, „Já jsem světlo světa...“, „Já jsem dveře“, „Já jsem dobrý pastýř“ a právě i „Já jsem zmrtvýchvstání a život“, kdo věří „bude žít navěky, i kdyby zemřel“, tedy ne teprve při všeobecném posledním soudu, jak se domnívají některé křesťanské směry. „Já jsem cesta, pravda a život“, „Já jsem ten pravý vinný kmen a můj otec je vinař, Kristus je to vlastní JÁ JSEM v člověku, které je třeba odlišit od každodenního egoistického já.

Zpět k obsahu této stránky.

Bezprostředně před zahájením svého veřejného působení strávil Ježíš Kristus čtyřicet dní na poušti a postil se. Jeho viditelné působení tady na zemi ukončil čtyřiceti dny po Velikonocích, během nichž se lidem zjevoval na různých, navzájem vzdálených místech.

Po posledním společném jídle a rozhovoru „je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim. A když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe " - Luk.24, Marek 16. „...po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel... A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: ‘...Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.‘ „ (Skutky apoštolů 1). Učedníci zjevně velmi přesně rozlišovali mezi čtyřiceti dny, kdy se jim Kristus vždy najednou zjevoval, a následující dobou, kdy se také scházeli v jeho duchu, ale bez jeho osobní přítomnosti.

Kristus naznačil, že odchází k Otci. Teprve po nanebevstoupení se o něm říká, že „sedí po pravici Otce“, tedy na jedné rovině s Bohem, mimo „onen svět“, kterého by mohli lidé dosáhnout. Z toho je zřejmé, že Kristus působí s Bohem univerzálně. Bůh je „Jsem, který jsem". Je všemohoucí, a přesto nám dává svobodu. Je to živý základ všech sil a bytostí, a přesto sám pro sebe. Je mimo prostor, a přesto všudypřítomný. Je věčný a zároveň realita skrytá v čase. To neznamená, že by se Ježíš rozpustil v nicotě, spíše je nyní všude. V životě bylo možno dále zakusit i onen most mezi lidmi a Bohem prostřednictvím Ježíše – „Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu " (Jan15,16). Nezávisle na tom, co si myslíme o událostech před 2000 lety, je to skutečnost svého druhu.

Učedníci jsou si nyní vědomi toho, že jsou Kristovy apoštolové na zemi. Kristus nyní v nich a jejich prostřednictvím působí účinněji. Bylo by nesprávné hodnotit tento stav čistě z vnějšího hlediska, jako by se nestalo nic víc, než že už tu nebyl učitel, a oni tudíž musí zvěstovat jeho učení dále. Zmrtvýchvstání je možno popsat jako univerzalizaci Kristova působení. Mohli bychom to ilustrovat hologramem, ve kterém každá část obsahuje celý obraz. Dovolte nyní poznámku na okraj: tento příměr si nezahrává s holografickým světonázorem, podle něhož je člověk tak jako tak roven Bohu, nemusí se tedy namáhat, aby se mu vyrovnal. Tento světonázor je ostatně spřízněn s onou představou vykoupení, která zapomíná, že vykoupení je jako klíček a že je ho třeba teprve naplnit individuálním rozhodnutím a následováním.

Člověku k jeho vlastním vztahům přibude ještě vztah s Kristem. Lze říci, že právě nanebevstoupením bylo pro učedníky a v podstatě pro všechny zpečetěno to, co během Kristova života existovalo jako možnost - v kapitole o křtu v Jordánu jsme tak upozornili na možnost ztvárnění Krista v člověku. To znamená, že to, co Kristus přinesl a vytvořil, má na lidstvo větší účinek než to, co vytvořil nějaký člověk. Je to zakotveno v Bohu, nejen v „morfogenetickém“ poli - viz kapitola „Ukřižování“. Přiblížit by se to dalo i tak, že „Bůh potom táhne všechno k sobě.“

Apoštol Pavel je dnes znám některými svými tradičními tématy. Pokud odhlédneme od toho, že jsou tyto věci vzhledem k jednostrannému výkladu často přeceňovány, je jeho vizionářské zážitky třeba pokládat za pravé. Pavel tak svým způsobem formuloval to, co se projevuje také v Janově evangeliu, ale i na jiných místech, že význam Kristův přesahuje význam židovství, že bylo spíše židovství vyvoleno k tomu, aby se stalo východiskem pro Kristův přínos lidstvu. Je pochopitelné, že právě o tom se vedl mezi učedníky jeden z prvních sporů.

Církve mají tendenci slučovat církev a „tělo Kristovo“, i když je ke Kristovu tělu v širším slova smyslu v posledku třeba připočítat celé lidstvo. V antropozofii je za tělo Kristovo považováno lidstvo. Teozofické směry, z nichž ne všechny vyrostly na křesťanském základě, zčásti rovněž uznávají Kristův význam pro celé lidstvo, byť ho vidí takřka jen v jeho učitelské roli.

Moderní křesťanské skupiny Nového zjevení, především Univerzální život, zastávají názor, že Kristova role zasahuje i ostatní živé bytosti vedle člověka, a dochází až k tomu, že další osud země bude odňat vládě člověka. Ale ti, kteří nejsou v první řadě částí problému, nýbrž částí řešení, budou jistě hrát svou roli, jak zaznělo v horském kázání.

Ten, kdo by udělal něco skutečně „v Kristu“, udělal by to i pro Krista a pro svět.

Kdo by se však skutečně spojil s Kristem a se směrem jeho učení, který nemohou lidé libovolně měnit, nebyl by schopen přijmout celou řadu teorií, způsobů vyjadřování a činů, které byly po celá staletí v církvi zcela běžné. Podle svědectví mystiků nelze Krista ani vědomě, ani nevědomě zneužívat k protikladným zájmům.

Můžete se sami zamyslet nad tím, kde braly církve tu drzost k válce, pronásledování a nenávisti - navíc většinou ve službě světským mocnostem. Podle zkušenosti, která je běžná ve spirituálních kruzích, sice může světlo vyvolat „stíny“. Pokud ze sebe ovšem někdo udělá nástroj stínu, jak tomu v minulosti často bylo, místo aby přispíval k práci na těchto stínech, pak se vysmívá křesťanským nárokům. V novějších svědectvích se neustále objevují pokusy toto téma zpracovat: uveďme závěrečný dokument evropského ekumenického shromáždění „Pokoj a spravedlnost celému stvoření" z roku 1989.

I nanebevstoupení může získat reálný význam v rámci následování Krista. Rosikruciáni například v obrazech a snech prožívali, že na ně sestupoval oblak z nebe. Jednorázový nebo opakovaný zážitek tohoto typu ovšem neznamená, že by člověk daný krok plně uskutečnil. Podobně jako u jiných kroků to pouze znamená, že v něm začala tato kvalita silněji působit.

„Nanebevstoupení", které mohou hlouběji pochopit pouze lidé, kteří pokročili v duchovním vývoji, tedy nelze v žádném případě zaměňovat s „přenesením do nebe pomocí UFO“. Není to nijak zvlášť pravděpodobné ani v případě starších nanebevstoupení biblických proroků (viz kapitola „Zmrtvýchvstání“). Vzhledem k rozsáhlému materiálu o mezinárodním pátrání o UFO však nechceme popírat, že UFO coby způsob prezentace mimozemských astronautů* možná existuje a že lze proto vycházet i z toho*, že se některé pověsti z minulosti mohou jak pozitivně, tak negativně k podobným problémům vztahovat a že tyto momenty možná budou hrát roli i v budoucnu. Ovšem pokus některých lidí vidět v každé jeskynní malbě ve tvaru kruhu hned kosmickou loď, je zcela přehnaný a je dán naší představivostí, která se jednostranně orientuje na technicko-materialistickou civilizaci. I když lidstvo potřebuje v nejrůznější formě božskou pomoc, musí nakonec spasitelný průlom učinit samo. Prostřednictvím pokroku v bytí, konání a ve vědomí mohou pozemští lidé přežít a kromě toho najít a splnit svůj úkol. Žádný, byť náš vlastní, vnější výdobytek, však nemůže nahradit vrůstání do dalších oblastí vědomí. Snaha, která mimo jiné vedla k raketoplánu Challenger a k jeho varující zkáze, se zdá být jako vnější, irelevantní napodobenina toho, co je skutečně potřeba.
* Poznámka: K tomu se z církevní strany vícekrát odpovídajícím způsobem vyjadřoval, například, teolog Msgr Corrado Balducci (Vatikán). Jinak se v církvích často tvrdilo, že jde jen o psychický nebo sociologický fenomén. V oficiálních vatikánských novinách "Osservatore Romano" se v květnu 2008, přesto psalo: "Vesmír se skládá z miliard galaxií, z nichž každá se skládá z několika stovek miliard hvězd. Jak můžeme vyloučit, že se život vyvinul i jinde? Tvůrčí svobodě Boha nemůžeme klást žádné meze. Podíváme-li se s Františkem z Assisi na pozemská stvoření jako na bratra a sestru, proč bychom také nemluvili o mimozemském bratru? Je možné, že jiné inteligentní bytosti žijí v plném souladu se svým Stvořitelem."

Na druhé straně není možno přehlížet, že je technický pokrok rovněž nutný, například k tomu, aby nahradil životu nebezpečnou atomovou energii, některé jiné druhy elektromagnetického záření, genovou technologii a další technologie. I to se ovšem může dít pouze na základě jiného vědomí. Pokud má zmíněné vrůstání do širšího vědomí probíhat ve smyslu Kristově, měl by to být organický růst, a ne další technická manipulace. „Spásu“ si nemůžeme vynutit žádnou duchovní „technikou“. Všechna cvičení mají být poté, co splnila svoji roli, opět odložena. Důležité je pouze to, co jsme si osvojili. A už vůbec není možné pasivně či nevědomě „konzumovat“ Boha pomocí dnešních elektronických „Brain-Machines", tedy velmi problematických přístrojů na manipulaci mozku.

Kristus se nám dochoval především ve své speciální roli, kterou hraje zde na Zemi. Je ovšem třeba vzpomenout i jeho manifestace na jiných rovinách a v jiných oblastech kosmu: srov. poněkud fantastickou knihu „The Urantia Book"/ USA která se však neuvádí jako pramen, ale jen jako podnět. Nechceme tu však zpochybňovat jeho nezaměnitelnou úlohu na Zemi. Dále upozorňujeme na knihy „Analekta" 1 a 2. „Analekta". Zbytkový náklad je k dostání na následující adrese: Mag. Alois Thurner, Staudach 103, A-8230 Hartberg, Rakousko.

Teologové se dívali na Ježíšův příchod „v oblaku" v souladu s místy ve Starém zákoně (Ex 13:21 a 40:34). Vykládali následnou radost učedníků z prožitku podstatně nového typu Kristovy přítomnosti, jedni jako z něčeho velmi reálného, a jiní jako z něčeho subjektivního.

Nyní v německé a anglické verzi následuje úryvek z 24. kapitoly Lukášova evangelia s poznámkami: Nanebevstoupení.

Otázka:
Je pro mne současné nebo budoucí pojetí Nanebevzetí otázkou, která mě ovlivňuje v jednání s Bohem?

Zpět k obsahu této stránky.

Před ukřižováním Ježíš předpověděl, že po jeho odchodu k Otci bude z Otce vycházet Duch svatý, „Utěšitel“, „Duch pravdy“ - Jan 14,15,16.

Zhruba deset dní po Ježíšově nanebevstoupení byli učedníci shromážděni v Jeruzalémě a modlili se „Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky…" - 2. kapitola Skutků apoštolů. Takovými slovy nikdo nepopisuje běžný pocit naplnění po modlitbě. Podobné náznaky najdeme spíše v praxi letničních hnutí a kvakerů. První letnice navazují jako smyslově vnímatelný jev na to, co bylo popsáno v kapitole o zmrtvýchvstání, na rozšíření Kristova učení na učedníky a jejich okolí. „Sesláním" Ducha pravdy je opět vyjadřováno něco ze společného působení Boha a Krista. V tomto smyslu je možno vidět v prvních letnicích první známku počínajícího „nového příchodu Kristova“, nebo přinejmenším jeho přibližování. I z tohoto pohledu je třeba očekávat, že „návrat Kristův“, o kterém se píše v proroctvích, neznamená pouze jeho druhé vtělení.

Poznámka: „Utěšitele“, resp. „Ducha pravdy“, nelze v přísném slova smyslu slučovat s „Duchem svatým", resp. ženskou formou Ducha svatého: viz dále Sophia.

- Duch pravdy se zjevuje jako kus Krista samotného, který upomíná na společenství s ním a na jeho slova a který nyní učedníkům umožňuje, aby pokračovali v jeho pozemském díle. Proto od té doby v podstatě není seriózní, pokud náboženské a filozofické otázky pojímáme pouze ve smyslu dějin literární recepce a myšlenkového odvozování. O tom toho bylo napsáno skutečně mnoho. V člověku působí i jiné faktory a v tomto díle nám jde v prvé řadě právě o to, abychom po nich pátrali.

Dědictví Boha-Stvořitele, Otce lidí, kteří se „zrodili z Boha“ – Jan 1 – je všeobecně nabízeno k vědomému zvnitřnění v Ježíšově životě. Po letničních událostech je samo Kristovo dědictví upevněno v těch, kteří zůstali na zemi a kteří toto dědictví přijímají.

- Duch svatý coby „ženská, mateřská“, spirituálně-inteligenční vlastnost a Boží energie byl na nejrůznějších rovinách a v různých formách zakoušen již před Ježíšovým vtělením, a to jak vně člověka, tak v  inspirujícím účinku na člověka.

Existují odkazy na „nebeskou manu" (Exodus, Deuteronom., Numeri, Žalmy, Nehemiáš, Jozue, Janovo evangelium, List Židům, Zjevení Janovo).

Není však úplně špatně, pokud jsou pojmy „Duch pravdy“ a „Duch svatý“ s ohledem na praktické zkušenosti slučovány. Boží síly totiž možná působí stále více společně a nakonec jako celek. Podobně i člověk, který byl „stvořen k obrazu Božímu“ může zakusit vyčlenění vědomí a potom opětovnou integraci bytosti.

Díky tomu se bude moci v dosud nevídané formě projevit i společný život lidí a země, čemuž se budeme věnovat dále v souvislosti s Janovým zjevením. Nechceme však zároveň tvrdit, že je tuto budoucnost možno přizpůsobit naší dnešní představivosti.

„Duch svatý" není pouze duch či vitalita. Možná by bylo dobré sledovat jeho postupné objevování se na cestě Kristově. Je zmiňován v souvislosti s Mariiným početím, přinejmenším ve smyslu spoluúčasti na jedné konkrétní události.

Ducha svatého nacházíme i na místě, kde Kristus ve zmrtvýchvstalém těle na učedníky „dechl" a řekl „Přijměte Ducha svatého" (Jan 20, 22). Duch svatý tedy působí na daném místě a skrze Ježíše Krista. Očištění vnímání, resp. v hlubším slova smyslu svědomí učedníků je předpokladem pro zodpovědnost, která na ně bude delegována, resp. kterou si uvědomí: „Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Svědomí, ve kterém vidí i mystikové jako J. Lorber působení Ducha svatého, není směs biograficky podmíněného strachu, který bývá chybně se svědomím ztotožňován a za kterým se ovšem někdy může skrývat kousek pravého vědomí. Svědomí v nejčistším slova smyslu je vědomé vnitřní vedení jednotlivého člověka.

O prvních letnicích již Duch svatý působí neosobně, přímo „kosmicky“, jakkoliv se projevuje různým způsobem vzhledem k různým možnostem lidí, které proniká, resp. vzhledem k různým podmínkám lidí a země - přesně se dotýkat bolavých míst, pohlížením na ně je odstranit a stále lépe poznávat podstatné rozdíly a pravdy. To jsou charakteristické rysy vědomí, které se zdá být osloveno Duchem svatým. Tam, kde nejde o uzdravení zmatených lidí, působí stejná síla spíše kreativně, socializuje, zdokonaluje a vede k Bohu.

I 19. století s jeho různými probuzeneckými hnutími a hnutími Nového zjevení, ale i ve 20. století můžeme při bližším pohledu nalézt stále nové projevy a účinky Ducha svatého. Můžeme v podstatě říci, že křesťanské impulsy a Duch svatý již dlouho vytváří přechody k oblasti, kterou se zabývá Zjevení Janovo.

V těchto úsecích Skutků apoštolů se s učedníky „svorně a vytrvale modlily“ Maria a další ženy, resp. učednice. Role žen, ať už žen mluvících, či jako u Pavla „mlčících", byla z mnoha důvodů nenahraditelná. Ženy byly citlivější na jemné podněty a dokázaly je verbálně či neverbálně předat dál. I dnes je možno na všech shromážděních, včetně těch duchovních, pozorovat jasný rozdíl, pokud nejsou přítomni pouze muži, ale i ženy. V okamžiku, kdy nejde jen o mužské naparování, je ve shromáždění mnohem více inspirace a zápalu, včetně vnitřní účastni na dění. V antropozofických a rosikruciánských kruzích je Ježíšova matka Marie dokonce považována za vlastní zdroj, skrze který mohl na učedníky působit Duch svatý.

Tím se dotýkáme i tajemství Sophie, starozákonní „moudrosti", ženského formy vyjádření Božské síly. Ve východní pravoslavné církvi je Marie často ztotožňována právě se Sophií. Sophiolog a vizionář Solovjov vyjádřil názor, že se nám Sophia teprve v současné době přibližuje ve své kosmické dimenzi (podobně jako je tomu u Krista, srv. např. Steinerovy přednášky o „éterickém návratu Kristově“ 1909, atd.). Podobně jako lze zažít Ježíše a Marii, lze mysticky zakusit „kosmického Krista“ a Sofii coby Nebeskou matku. Viz také Hildegunde Wöller „Ein Traum von Christus" (Sen o Kristovi). Souvislost se může vyjádřit také takto: „mateřská“ stránka Boha potom spolupůsobí tak, že stvoření roste směrem k Bohu tak, jak mu Bůh vychází vstříc.

Stoupenkyně feministické teologie upozorňovaly na to, že Duch svatý byl v tehdejší řeči ženského rodu. Marii, resp. Sophii je možno chápat jako forma vyjádření - Duch svatý se do ní vleje a vezme na sebe její podobu, podobně jako je tomu v symbolu holubice.

Stopy po Sophii lze však nalézt v různých ženských hnutích jak na Západě, tak na Východě. Srv. Dr. Susanne Schaup v protokolu Evangelické akademie v Bad Boll na zasedání „New Age 3: Sophie". Podobně lze najít stopy Krista nejen v nových celosvětových křesťanských hnutích s modelovými projekty, jako např. Univerzální život či v církevních hnutích obnovy, nýbrž i v jiných, dokonce i světských hnutích. K tomu komentář z Nového zákona: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“ (Jan 3).

V budoucnosti bude jistě hrát roli jak mužský, tak ženský prvek. Budoucnost nebude ani patriarchální, ani matriarchální.

V předchozích kapitolách jsme vysvětlili, že něco z Kristova působení je v každém člověku. Prostřednictvím vnějšího Krista a Ducha svatého to však může být nově posíleno - skrze Kristova slova, ale nejen skrze ně.

Rytíři svatého grálu vycházeli jiným způsobem z toho, že po Ježíšově působení na zemi před 2000 lety tu zůstalo něco, co mohou lidé hledat a nalézt: svatý grál. Legenda hovoří o tom, že Kristova krev, která kapala z kříže na zem, byla zachycena do misky. Josef z Arimatie a jeho druzi misku zachránili, dopravili do Anglie či Francie a následně se před „zázračným grálem" shromažďovali, aby se modlili a čerpali inspiraci. Srv. např. knihu R. de Borona „Die Geschichte des Heiligen Gral" (Dějiny svatého grálu), která byla sepsána kolem roku 1200. Bez ohledu na to, zda se tato legenda zakládá na pravdě, si jistě všimneme toho, že zlatá miska grálu s kalichem nahoře, zesílenou částí uprostřed a rozšířením, resp. otvorem dolů symbolizuje člověka*; člověka, který se ze svého středu, tedy ze svého srdce otevírá směrem vzhůru, Duchu svatému a směrem dolů se otvírá vykoupení země. Grál symbolizuje „vykoupeného člověka“, „na kterého čeká stvoření“ (List Římanům 8, 18-28). Obecně je v grálu možno vidět symbol země otevřené směrem k Bohu. Kolem tohoto proudu se seskupili asketičtí kataři, albingenští, minesengři a trubadúři. Papeži zničili několik milionů takových esoterických křesťanů coby domnělé kacíře. Hlubší význam grálu tedy není vyčerpán ani druhou legendou, podle které byly grálem Ježíšovi tělesní potomci v královských rodech.

Jan 4: „... Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě… Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." Tento sebevědomý, svobodný postoj duchovního křesťanství by instituce mohly integrovat pouze tehdy, kdyby měly odvahu obnovovat se prostřednictvím svobodných křesťanů. Jelikož však byly takové směry duchovního křesťanství tak potlačeni, že již dokonce není ani možné zrekonstruovat jejich základní myšlenky, podkopala si církev v posledku vlastní duchovní tradici a dnes pociťuje v tomto ohledu vakuum. Poté co se toto vakuum pokoušela naplnit celá řada nabídek z jiných kultur, které byly zčásti skutečně pochybné, pustily se i církve do hledání ztracené křesťanské duchovní praxe.

Známý opat Joachim z Fiore, který žil kolem roku 1100, hovořil o tom, že období starozákonního náboženství zákona bylo dobou Otce a že doba církevního zprostředkování křesťanského učení byla dobou Syna. Prorokoval však, že přijde období Ducha svatého, kdy budou mít lidé individuální spojení s Bohem. Prvky z tohoto proroctví, jehož významu si ceníme čím dál tím více, přešly přímo či nepřímo do nejrůznějších hnutí, kde byly špatně pochopeny, příp. zneužity - od Luthera přes Marxe až po Hitlera. Podobná překroucení však mají většinou smysluplný základ.

Na tomto místě by bylo vhodné upozornit na rozdíl mezi spiritualitou Ducha svatého a spiritistickými praktikami. „Naplnění Duchem svatým“, v ideálním případě vědomé přijetí Ducha svatého, se dotýká samotného nitra lidské bytosti. Nedochází při tom ani k hypnóze, extatickému transu či „posedlosti" „duchy" zemřelých ze záhrobí, a už vůbec ne k jejich vyvolávání. Narozdíl od spiritistické seance tato zkušenost ani zúčastněným lidem, ani nikomu jinému nebere síly. Vědomí není zúženo, ale naopak rozšířeno. Může dojít i k mimořádným zkušenostem, ale zcela vědomě a bez ztráty paměti.

Působení Ducha svatého je slučitelné jak s meditativních tichem, které v západních církvích takřka vždy chybí, tak s pokusy dosáhnout stejného účinku pomocí intenzivnější či lepší komunikace, tak jak je tomu především v západní Evropě a v Americe. Pokud by spolu byly ticho a komunikace vzájemně spojeny - což by byla šance především pro středoevropskou mentalitu - mohlo by se zvlášť výrazně projevit to, co zamýšlel Kristus, resp. Duch svatý. Duch svatý představuje třetí cestu vedle východních a západních prvků, ovšem pouze tehdy, když není lidská snaha egoistická a neetická. Kristus je slučitelný pouze se správně chápanou skromností, etikou a smyslem, který chtěl dát světu coby dějiny spásy.

Ducha svatého nelze rovněž zcela oddělit od Krista a od jeho zájmů. Kristus o Duchu svatém prohlásil, že učedníkům připomene vše, co jim řekl Kristus. Kromě toho řekl: Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“

Ať už bude touto pravdou očištěno cokoliv, mohlo by se to s Duchem svatým připojit k silám, které chtějí zachránit zemi.

V Kristově nauce najdeme člověka a jeho subjektivitu, ale ne bezmeznou relativizaci, která podle mnoha moderních filozofických představ již nepřipouští vůbec žádné objektivní pravdy.

Zpět k obsahu této stránky.

Kdo by chtěl mít jasnější představu o tom, jak Ježíš vypadal, toho bychom rádi odkázali na Ježíšův obraz, který je možno považovat za nejautentičtější - i když neexistuje všeobecně uznávané zobrazení. Jedná se o tzv. jediný skutečný „obraz našeho Spasitele", který je možno objednat přes nakladatelství Lorber. Podle tradice byl tento obraz převzat ze zobrazení na smaragdu a turecký sultán ho z cařihradské pokladnice předal papeži Inocenci VIII. jako vykoupení svého bratra. Kromě toho je k dispozici popis Ježíšova vzhledu od Publia Lentula, který byl místodržitelem v Judey za senát a římský národ: „V těchto dnech se objevil ctnostný muž jménem Ježíš Kristus, který ještě žije mezi námi a kterého pohané považují za zvěstovatele pravdy, jehož však jeho učedníci nazývají Synem Božím. Křísí mrtvé a hojí všechny nemoci. Je to středně vysoký muž statné postavy, velmi úctyhodného vzhledu, pročež ho všichni, kdo ho vidí, zároveň milují i se ho bojí. Má vlasy barvy zralého lískového ořechu. Až po uši jsou téměř hladké a potom zvlněné sahají na ramena, po orientálním, nazarejském způsobu s pěšinkou uprostřed. Má hladké a otevřené čelo, jeho tvář je bez skvrn a záhybů, krásná, příjemně červené barvy. Nos a ústa mají takový tvar, že jim nelze nic vytknout. Vous není silný, barvou se hodí k vlasům, není ani příliš dlouhý. Oči má Ježíš Kristus tmavomodré, jasné a živé. Tělo je pevné, pěkného tvaru, paže i dlaně jsou souměrné. Při kárání je hrozivý, při napomínání přátelský, v řeči uměřený, moudrý a skromný, ale zároveň důstojný. Nikdo si nevzpomíná, že by ho viděl se smát, ale mnoho lidí ho vidělo plakat. Je to muž, který se vyznačuje nevídanou krásou."