Kristovy cesty

Přesto tím nejsou zásady, které byly lidstvu dány např. ve starším Desateru, jako takové zrušeny, nýbrž naopak potvrzeny. Kulturní proměně nepodléhají ve svých zásadních rysech, ale pouze v detailech. To dokládá již samotný Mojžíš. Nejprve se mu dostalo vyšší formy etiky, on však lidu, který by této vyšší formě nemohl dostát, představil jednodušší verzi. Etické zásady jsou v křesťanství, v židovství a v islámu do značné míry shodné a prakticky i ve všech ostatních náboženstvích se setkáme s podobnými etickými prvky, jak dokazuje „prohlášení Parlamentu světových náboženství ke světovému etosu“ (viz strana našich odkazů: naše anglické / německé stránky). Dokonce i „bez vyznání (nevěrecké)" nebo humanistické chápání etiky ukazuje asociace s hodnotami náboženských kultur. V etice jde v podstatě o to, aby se člověk k ostatním choval tak, jak by chtěl, aby se oni chovali k němu. Neměl by tedy lidem škodit, ale spíše jim pomáhat. To má pro osud člověka podstatný význam, neboť „co člověk zaseje, to také sklidí“ (Gal 6,7;. 2 Kor 9,6.). Je to nutné jako minimální požadavek pro přežití v dále se rozvíjející společnosti. Je to také hlavní kritérium pro účast na nové době, o které se v modlitbě Otčenáš říká: "Přijď království tvé!" (Matouš 6) a o které Ježíš v kázání na hoře řekl „Tiší dostanou zemi za dědictví“.

Je užitečné sepsat si vlastní nedostatky a pozitivní vlastnosti a vědomě sledovat pokrok. Člověk má více možností, jak na pokroku pracovat:
1. Přímá práce na vlastních problematických vlastnostech na základě jednotlivých životních událostí. Dobrá předsevzetí a podobné věci, to bylo důležité i pro Ježíše: „nejprve vyjmi ze svého oka trám...“. I v koránu islámu je práce na sobě považována za „velký džihád“, za „velkou svatou válku“, tzn. za něco, co je důležitější než všechny vnější spory.
2. Přímá náprava a 3. přímé odpouštění si navzájem, pokud je to ještě možné. Jinak je dobré v modlitbě předat problémy Bohu a vnitřně odpustit. I to je pro Ježíše důležité, i on mluví o tom, že je třeba „zaplatit do posledního halíře“ (Luk. 12,59)
4. Pokud to jinak nejde, je možno činit dobré skutky i jiným lidem než těm, kterým bylo ublíženo. Mnoho věcí očistí Bůh i nepřímo, když např. někdo provádí veřejně prospěšné práce. (Tady dochází k plynulému přechodu mezi zpracováváním dosavadních událostí a svobodnými, užitečnými činy, takže je relativní „kdo rozsévá a kdo žne", srv. např. Jan 4,37. Kromě toho tu platí Mt 7, 20-21: „A tak je poznáte po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“.

Doplněk: 5. Krátká poznámka o moderních příbězích, které chtějí vysvětlit vše kolem Ježíše

Skutečnost, že existují lidé, kteří i v otázkách víry potřebují podporu získanou vnějším pozorováním, počítáním, měřením, a vážením uznává Ježíš v případě Tomáše, jehož je možno mezi učedníky považovat za „typ přírodovědce“, a tak se stává vzorem pro velmi mnoho lidí právě v naší době. Když dostal velkou příležitost, aby nepopíratelně přezkoumal, zda před ním skutečně stojí Ježíš Kristus, řekl Ježíš : „Nebuď nevěřící, nýbrž věřící“. To znamená že učiněnou novou zkušenost má Tomáš upřímně a důkladně promyslet a využít tak, aby zmizely kořeny jeho pochybování, aby ho něco „osvítilo“. To, že Ježíš tato slova poté ještě vůbec musel říci, také znamená, že Tomáš nebyl skeptik, jehož by „přemohla“ a „k víře přinutila“ pouze vnější skutečnost, nebo snad strach z trestu, nýbrž že Tomáš si i poté zachoval schopnost dospět či nedospět k novému přesvědčení zevnitř. Přesto měl tušit, že kromě pozorování vnějšku existují ještě jiné možnosti, jak přesvědčit sám sebe. Ježíš věděl, co je pro Tomáše vhodné. Nechtěl nikoho nutit – to by vypadalo jako soud – a nelze objevit ani žádný záměr provokovat někoho, kdo ještě nebyl zralý pro rozhodnutí, k odmítání. Věda, kterou empirie = nahromaděné zkušenosti, odstaví pokaždé, když se něco nehodí do starého obrazu, není hodna označení věda. Skuteční géniové jako Einstein takové manévry s vědou neprováděli, ale svůj výzkum naopak začínali vždy tam, kde bylo něco nevyjasněného. Také takové hledání může být jednou z mnoha cest k Bohu – pokud jsou motivy upřímné a věda není zkorumpována hospodářskými nebo jinými problematickými zájmy.

d) navíc zde chaos a náhoda jako odpovědi více méně nepřicházejí v úvahu. Neboť tento svět a tyto živé bytosti, tento svět částic a procesy v životě vykazují tak vysoký stupeň pořádku v chaosu, cílevědomosti a smyslu v rámci celku, podobně jako je tomu ve všeuměleckém díle (gesamtkunstwerk), že se to vymyká náhodě. Rovněž chybějí mezičlánky, které by byly nutné pro náhodnou evoluci. Už při tomto kroku v poznání je jasné, že se stalo obtížnějším nevěřit než věřit – na nějakou centrální prainteligenci, která stanoví začátek a cíl „programu stvoření“ a utváří cestu s proměnlivými zákonitostmi. Začalo být možné, že cesta rozumu povede ke stejnému výsledku, k jakému kdysi, před asi 800 lety př. Kr., vedlo mýtické povědomí starých národů, jež svojí „pravou, mýtickou mozkovou hemisférou“ viděly dílo Boží. („Bohové“ jiných národů původně také byly pouhým označením určitých vlastností jednoho Boha. Až když se tato moudrost vytrácela, byli viděni jako samostatní „bohové“ a také zaměňováni s vyspělými lidskými bytostmi, které rovněž existovaly.) Podobnými cestami dospěli k víře v Boha původně v Boha nevěřící vědci jako Max Thűrkauf, Georg Todoroff a další.

Přemýšliví lidé*) všech kultur a dob získali při svých snahách správně rozhodovat, již dávno před dnešním výzkumem, rozsáhlé poznatky o různých emocionálních podnětech. Duchovní nebo náboženské cesty vývoje svědčí o schopnosti člověka reálně se rozvíjet i v tomto zápase o etické rozhodování, místo toho, aby považoval všechno za dané od samého počátku. Nicméně, také v náboženské oblasti byli jedinci, kteří inklinují k fatalismu, tedy k víře ve více či méně velké předurčení osudem.

Dokonce i dnešní schopnost myslet bývá většinou jen částečně vědomá. Pokud si chce někdo být trvale vědom tímto směrem působících pocitů, musí on či ona obvykle dlouhou dobu dbát intenzívně na to, aby byl/a k tomu vnímavější. Volní podněty neprobíhají úplně vědomě a vyžadují o to větší úsilí, když si jich má být člověk plně vědom nebo dokonce, aby je zcela svobodně utvářel. Toto neuvědomování si vůle znal již Rudolf Steiner nezávisle na moderním zkoumání mozku. Ale také věděl, že to, co přírodní věda neprozkoumala, a sice tuto vlastní kontrolu vůle, se dá snadno nacvičit. Mnoho křesťanů je velmi silně přesvědčeno, že je spíše možné „přenechávat Bohu“ zejména lidskou vůli. K tomu dochází do určité míry téměř na každém stupni vlastního rozvoje, to znamená tak dlouho, dokud člověk nenahlédne velmi hluboko do svého nitra. To je to, co pomáhá a co bychom označili za jakýsi „služební postup". Tato cesta vede dříve či později ke stále vědomějšímu životu. (Tato praxe nemá nic společného s  požadavky poslušnosti nějaké církve, kladenými na její členy.)

V této souvislosti dovolují zjištění některých moderních neurologů ještě další závěry, jiné, než se uvádějí v některých vědeckých časopisech. Z experimentálních měření pohybů rukou, se zjistilo, že připravenost k jejich pohybu je již v nervovém systému vybudovaná, zatímco subjektivně vědomý záměr pohnout rukou vzniká až později. Člověk ale potom věřil, že již začala činnost, která ve skutečnosti opravdu začala, ale až o 1/100 milisekundy později.**)

To jen potvrzuje, - jak jsme již zde uvedli – že vědomé myšlení člověka není obvykle jediným základem jeho jednání, ale naopak, že jeho rozhodování ovlivňuje složitost jeho bytosti. Zjištěný „potenciál připravenosti", ale vůbec nenaznačuje, že by byl člověk každým takovým nevědomým volním podnětem nucen, ho také následovat. To by byl nepřípustný opačný závěr. Svobodná vůle tedy v žádném případě není, jak si někteří mysleli, popřena. Bylo by však správné, jak by odpovídalo uvedeným zkušenostem („terénní výzkum" za celá tisíciletí), souhlasit s tím, že čistý rozum mnohokrát nestačí k realizaci „svobodné vůle". Myšlení a dobré úmysly mohou být pouze prvním krokem na cestě k jejich odpovědnější roli. K tomu by potom bylo také třeba se vypořádat s dosud podvědomými pocity a obvykle navyklými nevědomými volními impulzy. „Neurální (nervový) potenciál připravenosti" bude potom rychleji uvědomován jako takový. Je tedy zcela dobře možné usilovat o odpovědnější život.

Kromě toho je třeba uvážit, že když se například budou měřit elektrické potenciály nervových zakončení, mělo by podle klasického vědeckého pohledu jít jen o „příčiny". Považováno z hlediska duchovědného je docela velmi dobře možné v tom vidět „následek", a to klavír, na který, podle své vůle, hraje duševně duchovní bytost. To nelze rozhodnout na čistě přírodovědné biologické úrovni. Stejně tak nemůže biologie rozhodnout o tom, zda a jak je v tomto složitém lidském organismu přítomná Boží vůle***). Ale je také možné nahlédnou na takové otázky z hlediska jakési vaší „strážní věže“. Například by se dalo zkusit měřit, co může asi probíhat v lidech, když se někdo v modlitbě obrací proti nežádoucímu volnímu impulsu ****). Jenže on sám nebude moci posoudit co vlastně modlení pro věřící „je".

*) Viz rozdíly v archaických, magických, mýtických a intelektuálních ... vývojových stupních lidského vědomí – jak je vyloženo v našich Všeobecných hlediscích k přírodním náboženstvím & „Náboženství jako zpětný kontakt s Bohem ..." Zdroje lidských emocí byly vnímány v určitých dobách spíše jako přicházející z oblasti mimo člověka a jindy zase spíše z jeho nitra. Současné možnosti vývoje vědomí jsou zpracovány podle etap v Ježíšově životě, popisovaných v našem Hlavním textu Část 1. Člověk se nyní může vědomě, na rozdíl od dřívějšího spíše instinktivního způsobu, například učit znovu lépe rozeznávat vztahy ve svém okolí, životním prostředí a Zemi. Tak také vyplývají pro společnost kromě sociálních a ekologických poznatků obecná etická a nábožensko-filosofická hlediska.

**) Například ve „Spektrum der Wissenschaft", duben 2005.

***) Viz také naši stránku „Přírodověda a víra v Boha".

****) Viz též náš výklad týkající se „Studium každodenního života".

.

Na úvod : V 1. knize Mojžíšově (Genesis),1, 29 se píše : Bůh také řekl: „Hle,dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.“ To by odpovídalo poznání, že člověk má v prvé řadě žvýkací a trávicí orgány frugivora (ovocežravce, a nikoli všežravce, jak se může myslet, když se berou v úvahu pouze kategorie dravců, všežravců a býložravců, dostačující pro většinu zvířat. Oproti tomu po potopě (archeologicky doložené například v Přední Asii) říká Bůh Noemu : „Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm;…Jen maso oživené krví nesmíte jíst." Genesis 9,3. Až dosud se vše vztahuje k době před vznikem dnešních národů a pokud je to korektně dochováno, týkalo se to nejen pozdějších židů.
Po odchodu z Egypta se to potvrzuje v 5. knize Mojžíšově (Deutoronomium), 14, 3-21 a přibývají další podrobnosti. Zřejmě šlo po potopě vzhledem k okolnostem o to, aby v podstatě bylo vše dovoleno a zakazovaly se pouze ty, z hlediska výživy nejméně vhodné, látky.** V několika případech mohly být nalezeny moderní poznatky z oblasti správné výživy, které toto potvrzují. Ovšem i nadále se vyskytovaly případy, kdy se poukazovalo na zvláštní význam rostlinné stravy, aniž by byla závazně předepsaná pro všechny, viz Daniel 1, 8.

Mnohdy tu zřejmě byla souvislost s mnohem rozsáhlejšími, dnes už stěží přijatelnými předpisy o obětování zvířat a pojídání obětního masa. Už prorok Ozeáš (6.6) prohlašoval: „Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.“ Ježíš na to navázal a pravil: „Jděte a učte se, co to je: ’Milosrdenství chci, a ne oběť.’“ (Matouš 9,13 a 12, 7). K pasáži v Evangeliu podle Lukáše 22,11, ve které se Ježíš ptá, kde by mohl jíst velikonočního beránka – který se potom při následné večeři vůbec neobjeví – existují raně křesťanské „apokryfní“ spisy (které kolem roku 400 nebyly přijaty do biblického kánonu), například „Ebionitské evangelium". Tam je psáno: „Chci snad o tomto velikonočním svátku jíst s vámi maso beránka?". Aramejština v takových větách vždy používala o několik slov méně, a tak umožnila různé způsoby čtení, pokud nebylo možné vzít v úvahu tón hlasu. To způsobilo, že vznikly různé překlady, skvěle se hodící pro disputování. (Prakticky zaniklá – vlastně později do velké míry islamizovaná – židokřesťanská společenství byla skutečnou a důležitou součástí raného křesťanství, třebaže se v mnoha názorech, tak jako v uvedeném případě, liší od ostatních rozvíjejících se církví.)

Skutky apoštolské 15, 19 podávají zprávu o výpovědi církevního staršího Jakuba, který v souvislosti s pohany (získanými Pavlem) říká: „Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu, ale jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev.“ Oproti tomu v apokryfních skutcích apoštolských u dávného církevního historika Eusebia vzniká dojem, že Ježíš, Jan, Petr, Jakub a další většinou za normálních okolností maso nejedli. Matouš 15, 11-20/ Marek 7, 17-21 však svědčí o tom, že Ježíš kladl větší důraz „na to, co z úst vychází“ než na to, „co vchází do úst“. Ovšem vztahovalo se to na otázky farizeů o umývání rukou před jídlem. Je to stejné uspořádání hodnot, jaké se projevuje ve větě o trámu ve vlastním oku a třísce v oku druhého. Jde tedy o to začít u sebe a nikoli u strachu před vnějšími vlivy. Ovšem nikde není předepsáno, že se musí jíst maso.

Podle Lukáše 10, 8 doporučil Ježíš učedníkům, aby na cestách jedli to, co jim hostitel předloží. To však automaticky neznamená, že by to bylo úplně lhostejné. Ještě dnes mohou například v arabských zemích nastat nevypočitatelné reakce, když někdo odmítne v dobrém úmyslu nabízeny pokrm nebo nápoj a nepočíná si při tom příliš obratně. Kromě toho byla tehdejším učedníkům propůjčena schopnost, že jim i vysloveně škodlivé látky neuškodily (Marek 16, 18). Nemá tedy smysl vytrhávat taková biblická slova ze souvislosti a neomezeně je zobecňovat.

Náboženský půst představuje mnohem spíše očišťování, které může vést k většímu otevření se spirituálním zážitkům. Tak tomu bylo například v katolické tradici – páteční půst připomínající Velký pátek a masopust v týdnech před Velkým pátkem. Tyto způsoby se nebraly dlouhou dobu příliš vážně, ale nyní jejich význam stoupá tak, až to překračuje katolický kontext. Lidé zakoušejí schopnost prožívání nouze, nejen v úzkém smyslu hladovění. Myslí také na mnoho hladovějících lidí na celém světě. V této souvislosti někteří středověcí a novější křesťané i jiní mystici z doby středověku až po naše časy zakoušejí hlubší prožitky žití všeobecně bez potravy – v latině: „inedia". Někteří naši současníci to nazývají „žití ze světla”. To je náznak toho, že duch může problémy takto zvládnout lépe než vědeckým zkoumáním. (Předpokladem je, že člověk si uvědomuje, že ho vede Bůh a hladovění ale praktikuje ve společnosti další osoby, která by zabránila nebezpečí, jež by mu mohlo hrozit. To není míněno jako doporučení jít touto cestou.)

* Kdo hledá informace o dnešních formách vegetariánské výživy, najde je např. na adrese http://www.ivu.org  (Tato webová stránka*není za webové stránky ostatních odpovědná a nepodporuje automaticky celý jejich proměnlivý obsah.) Vzhledem ke zdravotním, „etickým", ekologickým a jiným důvodům, vyplývajícím z rostoucího povědomí, došlo k stále většímuvýskytupostupů celostních potravin zdravé výživy,kterése v různých snahách jasně vyvíjely po více než 100 let a které doporučovali kromě jiných zdravotní poradci. (Takové výživové postupy dodnes v praxi zahrnují konzumaci celozrnných výrobků - v ideálním případě z ekologických farem – čerstvého ovoce a zeleniny, nerafinovaných olejů atd.)

 Ježíše a jeho učedníky i další průvodce svého času mnozí považovali za hnutí k léčení těla a duše. Protože to dnes už není tak samozřejmé, musí se na tom pracovat.

Ježíš nejprve položil nepřipravenému člověku důležitou otázku: „Chceš být zdráv?“(Jan 5, 6). Ježíš hovoří k duši. Nemocný líčí vnější překážky při svých pokusech o uzdravení. Otázka ho však podnítí k tomu, aby si uvědomil, zda / že chce být opravdu zdravý. To je první předpoklad správně pochopeného uzdravování. Dokud podvědomí z nějakého důvodu blokuje cestu k uzdravení a hledání pomoci, bylo by také přijetí takové pomoci obtížné. Pak by eventuálně bylo možné nějakým způsobem učinit opatření lékařské první pomoci, nebo ovlivnit jeden symptom. Ale uzdravování je něco, co takové hranice překračuje a funguje pouze tehdy, když je nemocný může přijmout za své a spojit je s vlastními sebeléčivými silami. V této oblasti začínají nejen příslušníci různých léčitelských povolání a poradci v důležitých životních otázkách, kteří jsou ochotni s pacientem spolupracovat, nýbrž i seriózní „léčitelé" a lidé kteří uzdravování podporují vírou, případně prosbou.

 Matouš 9, 22: Žena hledající uzdravení se dotkne Ježíšova šatu a uzdraví se. Ježíš řekl: „Tvá víra tě zachránila“. Kdo má zkušenosti s vírou, bude pod takovou silou víry rozumět něco velmi reálného ve svém vztahu k Bohu, což umožní proces uzdravování. Je pravda, že i takzvaný efekt placeba v medicíně v sobě má cosi ze síly lidského přesvědčení (například někdo spolkne cukr v domnění, že je to lék). Přitom však nenastanou takové zásadní zvraty chorobných procesů, k jakým dochází při uzdravování vírou.

Úryvky z kapitoly „Otázka po zázracích" v našem hlavním textu *): Ježíš Kristus na rozdíl od mnohých léčitelů současnosti nepoukazuje pouze na „kosmickou energii", kterou oni v sobě cítí, nýbrž poukazuje na víru, víru v možnost uzdravení s jeho pomocí, v podstatě s pomocí Boha prostřednictvím viditelné osoby Ježíšovy. I dnes existují způsoby uzdravování, které stejně jako původně u učedníků, začínají modlitbou; s ohledem na nitro člověka spojené s Kristem, které žádá uzdravení a zdokonalení člověka, jenž pak podle Ježíše dokáže „ještě větší“ skutky než on. (Jan 14, 12-13).

Spirituální léčení a s ním spojený duševní a duchovní pokrok však zůstanou milostí, kterou si nelze vynutit, i když člověk může pro jejich přípravu udělat mnohé. Uzdravování bylo často „znamením", jednání malých dimenzí zastupující jednání větší, zásadnější. Při uzdravení muže od narození slepého v sobotu Ježíš odpověděl, že nejde o to vidět jako příčinu nemoci hříchy, nýbrž (o to) že se na něm mají „zjevit skutky boží“. Srovnej Jan 5, 8-9; Jan 6; Jan 9, 3 aj.

 Nikoli vždy, avšak často Ježíš a učedníci při léčení vkládali na nemocného ruce. Tato praxe ojediněle přežívá dodnes. Osoba, která nemocným vkládá na hlavu nebo ramena svoje ruce, přitom odříkává modlitbu, pokud možno provázena komunitou. Podporuje to vcítění a vědomí, že je prostředkem Boží pomoci. Může to být chápáno symbolicky. Ale na základě poznatků z moderních snah o léčení duchovními metodami – i zde najdeme mezi léčiteli uvědomělé křesťany – víme, že je to skutečnost. V raném křesťanství se mluvilo o „pneuma“, životním dechu či Svatém duchu*), který je tak zprostředkován. Tato praxe se využívala při prosbách za uzdravení i při požehnání, zčásti spojena s jinými snahami. Viz např. Matouš 19,13; Marek 8,23; Marek 10,16 (požehnání dětem); Lukáš 4, 40-41 (uzdravování a vymítání duchů)+ Lukáš 24,50 (požehnání učedníkům); Skutky apoštolské 6,6 a 19,12 i 28,8.

 Uzdravování psychiky, životních sil, případně těla spolu úzce souvisí. Už dobrá „duchovní služba“ nebo poradenství v zásadních životních otázkách proto může mít také vliv na psychosomatické choroby – když je rozumných rad uposlechnuto a nepokračuje se v chybném způsobu života.

Výtahy z kapitoly „Svatá horlivost a…emoce" v hlavním textu*): Ježíš neustále žil v „pozitivní bázni před Bohem“ a v soucitu s lidmi… U normálních lidí jsou nejprve téměř všechny emoce přinejmenším smíseny s problematickými podvědomými mechanismy podnětu a reakce – ty biograficky různými způsoby a v různé míře vycházejí najevo, ve svých základních strukturách však jsou velmi podobné. Dokonce… lovit stále další takové mechanismy z vlastních reakcí, dívat se na ně, nikoli je potlačovat, a tak je nakonec zvládat, příp. předat je Bohu, to je dlouhý proces učení.

Většinou je přitom málo efektivní chtít obvyklým způsobem zpracovat hned problémové komplexy jako celek. Účinnější by bylo hledat nejprve jednotlivé typy takových zážitků a přitom vědomě rozlišovat, zda jde o „trám ve vlastním oku“ nebo o „třísku v oku bratra“ (Matouš 7,1-5), a kdo je tedy odpovědný. Mnohé křesťanské školy by více zdůraznily první, protože je to těžší a nejprve je třeba se naučit dívat se na vlastní problematické činy, a i proto, že tyto člověk může spíše korigovat sám. V psychologické praxi by často stála v popředí spíše druhá perspektiva oběti. Nakonec budiž poznamenáno, že do hry se více či méně dostaly obě strany.

To může být při meditativním***) cvičení pociťováno např. jako proud tekoucí nahoru a za určitých okolností poté jako shora stékající proud obnovujících sil. Jinak je také možné negativní emoce spolu s dechem „vydechnout" s tím, že je předáváme Bohu; a při nadechnutí umožnit, aby vše pozitivní z Božího milosrdenství mohlo proudit dovnitř (obměna stálé modlitby křesťanských mnichů na hoře Athos, o které je zmínka v kapitole „Ticho v poušti“ v našem hlavním textu.)

 Výtah z kapitoly „ Zjasnění“ v hlavním textu*: Existuje „pozitivní myšlení" a pozitivní „afirmace" (principy). Mohlo by sice, pokud není praktikováno egoisticky, velikášsky nebo není technicky manipulováno, uvést myšlení do stavu, jaký by byl bližší tomu, jenž může přijít od Boha, mohlo by tedy otevřít cestu. Literatura těchto směrů však z valné části postrádá takovou pečlivost, a tak o často může skončit i v sebeklamu.

 Například z moderních snah o léčení duchovními metodami vzešla zkušenost, že jsou případy, kdy vzniká dojem, že léčení (ještě) není možné, případně „není dovoleno“. To je něco jako rovina programů“. Například se může stát, že nemocný se „chce“ nebo má z nemoci ještě něco naučit. I to však lze s Bohem řešit. Viz k tomu výše uvedený text „Vůle k uzdravení“.

 Ryze křesťanské léčení modlitbami včetně vkládání rukou je například v Německu chráněno svobodou náboženských projevů danou základním zákonem. Kdo by to však nabízel mimo domácí soukromý kruh či církev jako službu, měl by se nejprve přesně informovat o právní situaci. Pokud přitom vykonává činnosti, které by druzí mohli vyložit jako diagnostikování či přímou terapii – i kdyby to bylo bezplatné či pouze na dobrovolné dary – musel by v Německu předložit buď osvědčení na základě léčitelské zkoušky, nebo lékařskou aprobaci (např. léčitelé používající duchovní metody, jejichž praxe se většinou odchyluje od klasického léčení prvotního křesťanství, avšak lze v ní najít i některé rysy, které jsou jim společné – často mohou rukama vycítit choroby atd.). I když by bylo žádoucí, aby zákony nebyrokraticky přihlédly ke zvláštnímu charakteru těchto činností, doporučuje i „Střechový svaz duchovního léčení"***), aby za daných okolností byly složeny léčitelské zkoušky. Teoreticky je zjednodušená forma těchto zkoušek povolená, pokud se praktikuje pouze psychologické poradenství nebo duchovní léčení. Je otázka, zda může být tato zjednodušená forma uskutečněna všude. Například v Anglii jsou „spirituální léčitelé" už obecně akceptováni a připouštěni i do nemocnic.

Nezávisle na právních stanoviscích dělá dobře ten, kdo hledá uzdravení, když se sám snaží o takové věci jako je zdravá výživa případně dieta nebo zdravotní cvičení pro nemocné a pokud možno také o dostatek spánku a když se modlí.

**) Obecně k lepšímu vnitřnímu postoji při modlení srov. také naši stránku „Modlitba za mír…"

***) Viz stránku „Křesťanská meditace“

****) World Federation of Healing - mnoho různých skupin po celém světě. http://www.wfh.org.uk Dosud nám ze všech organizací není známa ani jedna, v níž by byli pouze křesťanští léčitelé. Bylo to pochopitelné, dokud byla tato křesťanská tradice do značné míry zasutá. Dnes to však pomalu začíná být kuriozita. Ale jednoduchá, účinná biblická praxe intenzivní prosby za uzdravení se provozuje zvláště tu a tam v protestantských svobodných společenstvích jako jsou baptisté nebo letniční církev; rovněž na některých katolických poutních místech jako Lurdy dochází k mimořádným uzdravením díky modlitbě a víře. (Naše webová stránka není odpovědná za webové stránky ostatních a automaticky neporporuje jejich měnící se obsahy.)

*****) (...) Dnešní poznatky týkající se často uváděných regulačních systémů lidí přesjednostrannámolekulárně biologická hlediska, jsou zásadní pro pochopení snah přírodního léčitelství a léčení duševních poruch. Je třeba je stále více zahrnovat, což by mohlo usnadnit spolupráci mezi různými lékařskýmisměry.

Je tedy možné se starat o „třísku v oku" druhého nebo co bylo učiněnokomusi (jinému). V případech, kdy se soud zdá být nezbytný - s ohledem na vlastní činy či činy druhých - by se to ale nemělodělatna základě toho,jak to vypadá, ale „náležitým“ /„spravedlivým“ způsobem - tedydiferencovaně a tak konstruktivně, jak je to jen možné (viz Jn 7:24).
(...)
– Objeví se rovněž podněty svědomí ... (srov. Mt. 5,5 a 5,9 ...).

 Nejprve chceme upozornit na to, že člověk ani podle nejnovějších hospodářských výzkumů *) není oním ryze egoistickým stvořením, jak předpokládala dosavadní liberální ekonomická teorie. Jen menšina jednala čistě na základě vlastních zájmů. Pro většinu hrají jiné hodnoty, jako dobrovolná vzájemná spolupráce, přinejmenším stejně velkou a často rozhodující roli. Tento „vzájemný altruismus" však stejně málo jako egoismus vede automaticky ku prospěchu společnosti a může také působit ve smyslu vytváření klik. Tady pomohou jen uvědomělá, důsledná etická rozhodnutí.

Tady lze začít s psychologickými a nábožensko-etickými stanovisky. Člověk je stejnou měrou založen jako individuální i jako společenský tvor. Zdravé – nikoli přehnané – sebevědomí se při potřebné otevřenosti lze naučit stejně jako solidární postoj k bližním. Kde se zdá, že existuje pouze egoistická stránka, tam buď není altruistická dostatečně vyvinuta, nebo zakrněla v důsledku „tvrdého“ školení západní společnosti. Socialistické společnosti jednostranně podporovaly solidaritu a naopak v nich zakrňovala individualistická, po svobodě toužící stránka člověka. Rovněž tedy nekorespondovaly s pravým založením člověka. Kde lidé nenajdou vyrovnané poměry, dříve či později na to kriticky poukáží. Buď se potom společnost zavčas poučí, nebo to s ní jde dříve či později s kopce. To platí i pro dnes převládající hospodářskou formu charakterizovanou globálními obřími podniky. Ježíš doporučoval, aby se nejprve vyjasnily příslušné domácí problémy (Matouš 7).

Hodnoty kázání na hoře (Matouš 5-7)** nelze, pravda, bezprostředně přenést na návody k jednání společnosti. Přesto však by nebylo v Ježíšově smyslu mít rozštěpené vědomí, například v soukromém životě jednat podle přikázání o lásce k bližnímu a v povolání či společenských funkcích uplatňovat přesně opačné principy. Vážně míněná etika***) se musí zachovávat na všech rovinách a koneckonců také platit pro celý svět. Například hodnota milosrdenství a skutečnost, že Ježíš se obracel právě k chudým, je nepochybně společensky relevantní i za hranicemi známých církevních sociálních služeb – i pro jednání s lidmi v rámci podniku. Také Matouš 22,21 má velmi praktický význam, neboť v něm vedle milosrdenství Ježíš potvrzuje i dochované „desátky“, to jest vedle římských daní ještě desetiprocentní dar pro náboženské, případně dobročinné účely. Ochota k pomoci v Ježíšově smyslu spočívá ovšem na dobrovolných rozhodnutích, není tedy možné z toho bezprostředně odvozovat koncepce nuceného přerozdělování. Tak jako dříve, stále platí deváté a desáté přikázání „Nebudeš bažit ... po tom, co patří tvému bližnímu". I přes všechnu snahu zlepšit sociální postavení mnoha lidí, zůstávají jejich rozdílné osudy v rukou Božích.
Přirovnání v Matoušovi 25,14-30 / Lukášovi 19 užívá známé materiální skutečnosti. Souvislost (u Lukáše například etické chování celníka, u Matouše např. předcházející podobenství o síle víry u panen) však ukazuje, že má být znázorněno mnohem více než zmnožení materiálních statků či financí. To je zřetelněji patrné např. v Lukášovi 12,33, kde jsou duševní hodnoty postaveny nad pozemské. Přesto se odpovědné zacházení se svěřenými statky vztahuje veskrze na statky materiální. I tam, kde se například radí, aby byli podpořeni chudí a ukřivdění, přikládá se této materiální a finanční podpoře hodnota, místo aby bylo vše materiální obecně považováno za bezcenné. Potom záleží např. na tom, zda peníze či majetek jsou samoúčelné, nebo zda budou použity pro něco smysluplného – Matouš 6,24: nemožnost současně sloužit Bohu a majetku.

**) Spíše v duchovním ohledu jsou tyto hodnoty vysvětleny v kapitole o kázání na hoře v našem hlavním textu část 1.

Matouš 22, 21; Marek 12, 13-17; Lukáš 20, 20-26: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ To je realistický postoj a týká se placení daní římským vládcům. Jasně se v něm ukazuje také rozlišování mezi státní a náboženskou funkcí. Oproti tomu zde není míněna zásadní poníženost před vrchností. Skutky apoštolské 5,29: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ Proto Ježíš také automaticky neospravedlňuje každé selhání „tlakem okolností“.

Na jedné straně nelze obecnou stupnici hodnot z kázání na hoře (Matouš 5-7) atd. bezprostředně přenést na návody, jak jednat ve společnosti. Jistě by nebylo v Ježíšově smyslu mít rozštěpené vědomí, například v soukromém životě jednat podle přikázání o lásce k bližnímu a v povolání či společenských funkcích uplatňovat přesně opačné principy. Vážně míněná etika***) se musí zachovávat na všech rovinách a koneckonců také platit pro celý svět.

Prorockou radu lze najít v Jeremjášovi 29,7: „Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“ Ta slova nabádají k rozhodnutí ve prospěch smyslu pro společenství v nejširším smyslu. Křesťanům se i v Matoušovi 5,13; 13,33 atd. klade na srdce, aby se zajímali o společnost a byli „solí země“. Tak může křesťanská angažovanost vyžadovat i samostatné myšlení, které překračuje jednostranný vzor myšlení "vlevo-/ vpravo".

Mt. 7:3-5 „ ... vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra …“ nepředstavuje zřejmě návod k tomu, zcela omezovat jednotlivce na subjektivní zabývání se vlastními slabostmi – tento dojem by mohly zanechávat některé křesťanské kruhy. Je třeba vyjít ze životní praxe místo toho, začínat u sebe sama – a potom o to svobodněji, bez připisování vlastních problémů jiným, tyto napomínat, případně, kde se to jeví jako potřebné, kritizovat. To se opět může vztahovat jak na osobní okruh, tak také na politiky.

Avšak pro křesťany mohou nastat i situace, ve kterých se musejí od společenských nešvarů distancovat: Zjevení Janovo 18,4: „A slyšel jsem jiný hlas z nebe: Vyjdi, lide můj, z toho města (Babylón), nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy.“

**) Viz také naši kapitolu „Základy etiky" a kapitolu „Křesťanská stanoviska k hospodářství a sociálním otázkám“.

Poznámka: Přece jen lze na západě konstatovat určité zcivilizování vzájemného přístupu, které však má také své meze. Názory, které by mohly být podstatné pro ekumenický nebo interreligiózní dialog, jsou roztroušeny v našem hlavním textu a na několika zvláštních stránkách týkajících se například církví nebo etiky.

- Musí se dále přizpůsobovat vědeckým „autoritám“.

Náboženské vědomí se musí „opřít o premisy ústavního státu...“. Habermas upozorňuje na to, jaké destruktivní jevy se mohou v náboženské oblasti projevit, pokud by byl tento krok opomenut. Poznámka: Takové přizpůsobení moderních křesťanů svobodným hodnotám je částečně i krokem ve směru kořenů splétání křesťanství se státními nátlakovými prostředky po roce 325 po Kr.

Zatímco křesťanské, případně náboženské kruhy se ve styku se světskými institucemi většinou přizpůsobily jejich jazyku, měly by nyní, podle Habermase, ryze světsky smýšlející a hovořící kruhy v dialogu s křesťany, příp. nábožensky založenými lidmi, brát v úvahu jejich skutečné myšlení a pouze „neeliminovat to, co bylo kdysi míněno“. Sekulární většiny nesmí v otázkách, které jsou pro věřící podstatné, prosazovat většinová rozhodnutí, aniž vážně přezkoumají, co se mohou z namítání této strany naučit. Poznámka: Přírodovědci, politici a další by tedy opravdu měli při rozhovorech s křesťany vzít v úvahu to jisté „cosi“, které dodatečně zaznívá v pojmech jako „zachovat stvoření“, „tvor“, ba i „člověk“ atd. na rozdíl od pojmů jako kosmos, biosféra, ekologie, živočich, homo sapiens… .

Habermas sází na zprostředkující „třetí stranu“ mezi náboženstvím a vědou: na „demokraticky osvícený common sense“ (zdravý lidský rozum), a to v „postsekulární společnosti", která bere v úvahu další existenci náboženských skupin. Poznámka: To například v Německu dosud příliš nefunguje, pokud ano, pak jen tak, že do diskusí musí být více či méně zapojovány alespoň velké církve. V USA například požívá náboženská angažovanost jednotlivce větší úcty, ale náboženské hodnoty se v sekulární společnosti objevují v takové formě, že jsou téměř k nepoznání.

*) Frankfurter Allgemeine Zeitung /SZ 15.10. 2001 nebo německý internettext

**) viz také naši stránku „Přírodní vědy a víra v Boha“.

***) Poznámka: Habermas a další filozofické směry:

Jürgen Habermas patřil vedle Theodora W. Adorna a Herberta Marcuseho k "Frankfurtské škole ", která svou "kritickou teorií" značně ovlivnila studentské hnutí z roku 1968, a zahrnovala tehdy obměněné neomarxistické, osvícenské a ateistické způsoby myšlení.
Z konzervativního filozofického a teologického hlediska kritizoval od roku 1969 teorii a praxi hnutí z roku 1968 zejména Günter Rohrmoser. Považoval jejich 'utopii' za náhradní náboženství (a tím za konkurenci církevní 'nauky o spáse / eschatologie'), a snažil se naopak zachránit např. starou Augustinovu nauku o "dvou (z boží vůle) mocích" – církvi a státu.
Jak zastánci Frankfurtské školy, tak také její konzervativně-křesťanští a hospodářsko-liberální odpůrci podávali a podávají částečně ještě dnes všechny argumenty jednostranně, u kterých se zdálo, že mluví proti těm tehdy druhým, příp. které si vůbec dovolili líčit "protichůdnou stranu" mylně jako jednotný blok. Tak jedni promarnili šanci hledat rozmanitost toho, co by se dalo zachovat z tradičních systémů hodnot; a ti druzí promarnili šanci podívat se na pestrost toho, co bylo oním oprávněným -"emancipačním"- motivem v nových sociálních hnutích na druhé straně ideologických zkreslení. Ovšem mnoho lidí v Německu a jinde na světě v těchto diskusích od té doby značně pokročilo, protože mnozí již nebyli ochotni nechat se vtlačit do starých "frontových linií" z roku 1968. Věda si však tento pokrok zatím dostatečně neosvojila – protože stále vycházejí knihy, kde je odpůrce činěn odpovědným za všechno zlo světa, a činy vlastních přátel jsou líčeny bez poskvrny.

 Zpět k obsahu této stránky.

Genesis 1:26-28: "I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují... nad celou zemí...**)“. To v žádném případě neznamená, že člověk smí se svým životním prostředím zacházet nezodpovědně, byť to tak v praxi často vypadá. Je tu spíše vyjádřeno původní pojetí lidstva coby vrcholu stvoření – člověk byl stvořen jako poslední a podobá se Bohu. Šlo o přirozenou autoritu člověka, který uměl „pojmenovávat“ ostatní a jistě s nimi uměl zodpovědně zacházet. V Genesis 2:15 je tato zodpovědnost popsána takto: "Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil". Pojem „střežit“ odkazuje na živé stvoření, které se dále rozvíjí. Člověk později (viz příběh o vyhnání z ráje) z této jednoty s Bohem a jeho stvořením vypadl a stal se egoistickým. Vzhledem k tomu, že lidé přišli o svůj základ, musí si nyní veškerý svůj duchovní základ vytvořit znovu, místo aby se odvolávali na to, co jim Bůh zaručil v ráji.

I v Novém zákoně se stvoření dostává velké vážnosti. V  Římanům 1:20 čteme, že „Jeho věčnou moc a Božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle". Římanům 8:19: "Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů" (jiný překlad: "na vykoupeného člověka", tzn. na člověka, který se stal dokonalým.) Římanům 8:22: „Víme přece, že veškeré tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu.“ Marek 16:15 „A řekl jim: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (viz také Koloským 1:23).
Nyní lidem pomáhá Ježíš Kristus. Ani on však člověka nezbavil spoluzodpovědnosti za jeho bližní a ostatní tvorstvo, ale pomáhá lidem, aby byli „dokonalí, jako je dokonalý jejich nebeský Otec“ (Matouš 5:48), tedy tak, jak to bylo původně zamýšleno, aby se mohli chopit své zodpovědnosti.**** Teprve tím se tvorstvo opět sjednotí. Předpokládá to však, že lidé tuto pomoc přijmou. V Římanům 1:20 je dokonce řeč o tom, že lidé pro život bez Boha „nemají výmluvu“.

Ve Zjevení Janově (jeho charakter je popsán v 2. díle našeho hlavního textu) se sice dozvídáme mimo jiné o katastrofálním osudu, který může potkat lidstvo, resp. jeho části a zbytek stvoření. Nikde však nejsou tyto průvodní jevy v období Božských korektur hodnoceny pozitivně nebo označovány za vlastní Boží cíle. Nikde ve Zjevení nejsou omluveni lidé, kteří sami přispívají k vymírání biologických druhů a dalším katastrofám, a už vůbec je tu nikdo nevyzývá k tomu, aby k nim přispívali.***) Tato lehkovážná generace je ve Zjevení naopak hodnocena nanejvýš kriticky. Zjevení Janovo nemění nic na pozitivní vizi Nového zákona, např. na horském kázání (Mat. 5 "Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví...").

Pokud se týká termínu "kreacionismus", který je dnes rozšířený v anglofonním prostoru: naše stránka nepodporuje žádný druh „–ismu“. Stvoření světa a člověka však umožňuje v podstatě místo pouhého principu náhody pocítit Boží moudrost. Viz také naše stránka „Přírodní věda a víra v Boha ". Jsou přípustné i pochybnosti o některých nepodložených časových údajích v oblasti archeologie či dějin Země. Ale ti, kteří nadto chápou „7 dní stvoření“ v Genesis jako 7 dní v dnešním smyslu s 24 hodinami, by toto měli chápat jako jednu interpretaci: na tom by neměla stát ani s tím padat víra. Dnešní dny předpokládají že Země vznikla jako nová i s jejím dnešním otáčením, co však na počátku ale nebylo. Již v Bibli samé se uvádí: „pro Boha jsou tisíce let jako jeden den". 7 dní by mohlo zcela dobře znamenat něco reálného, ne však „časové intervaly", „cykly stvoření" s blíže neuvedeným trváním. Pohlížet na neobyčejně rozsáhlé procesy stvoření jako na velmi krátká období, by mohlo být, tváří v tvář novým objevům, brzo tak málo udržitelné jako dosavadní archeologické představy. V Bibli je dostatečně zřetelně naznačeno, že se Bůh mohl zjevit před Mojžíšem lidem jako byli Henoch a Noe. Naše dnešní dějiny stvoření se mohou opírat o starou ústní, později i písemnou tradici z těchto pravých začátků, ze kterých se části zachovaly také v jiných kulturách. Z výzkumů jsou známé například některé nápadné podobnosti se sumerským eposem o Gilgamešovi. To neznamená, že muselo proběhnout tam popisované stvoření světa. Ale připomíná to, že Abraham pocházel z Mezopotámie.

Zpět k obsahu této stránky.