Kristovy cesty

Již dva tisíce let – s předešlými proroctvími ještě o několik tisíc let déle – se stále znovu objevují lidé, kteří mají rozličné přímé zkušenosti s Ježíšem Kristem. Navzdory různým charakterům, různému náboženskému, filozofickému a vědeckému pozadí, mají tyto zkušenosti něco společné. Hovoří o Ježíšově existenci v přítomném čase. Zčásti je řeč i o možnosti, jak by se mohli lidé na podobné zkušenosti připravit, o nových schopnostech, které do lidských dějin vnesl před 2000 let Ježíš a které nejsou chápány pouze ve smyslu vnější historicko-kulturní tradice. Právě těmito nejen teoretickými, nýbrž praktickými kroky „růstu“ se tu chceme novým způsobem detailně zabývat. Podle toho jak postupoval Ježíš sám, se může ukázat jejich význam pro různé oblasti života.

Ve 12. století prorokoval opat Joachim z Fiore „éru Ducha svatého", ve které budou mít jednotliví lidé běžně vztah s Bohem nezávisle na institucích. Dnes se po celém světě rozšiřují hnutí, která nejenže hledají odpovídající ztvárnění Krista v člověku, nýbrž považují jednotlivce za buňku v „těle Kristově“, která má vlastní vědomí.

„Návrat Ježíšův“, který s tím bývá dáván do souvislosti, a současná „apokalypsa" odkazují na něco rozsáhlejšího než na lidsky chápané „opětovné vtělení“.

Jaké specifické možnosti rozvoje člověka a země zde lze najít a které z nich neexistovaly před Ježíšovým vtělením – to je otázka, jejichž možná řešení se budeme v tomto příspěvku snažit shrnout.

Právě v době

- kdy si fenomén Ježíše Krista nárokuje mnoho různých teologií a dogmat, jazykovědné, historicko-kritické, archeologické a paleografické, religionisticko-sociologické, hlubinně psychologické, přírodovědecké, politické a další pojetí,

- kdy podobně jako v době prvotního křesťanství vznikla vedle staré materialistické i rozmanitá spirituální scéna, z nichž obě do křesťanství plynule přecházejí, ale jsou od něj zároveň i jasně odděleny,

- kdy se objevují ty nejroztodivnější jevy, jako např. několik domnělých ztělesněných Kristů žijících v souč- asnosti, a kde se ve jménu Kristově dějí skuteč- ně problematické a někdy i negativní věci, v takové době může být zajímavé prozkoumat, co je v takto složité situaci tím vlastním Ježíšovým poselstvím.

Budeme navazovat na vlastní vnitřní zkušenost, ale i na jiné mystické a podobné prameny. Náš úhel pohledu je interdisciplinární, vychází z mnoha oblastí vědění a zkušenosti, ne pouze z teologie. Ve spirituálních otázkách se nebudeme zastávat pseudo-spirituality, která se odklání od politického vědomí. Dogmata mechanistického myšlení přírodních vět z minulého století samozřejmě nemůžeme akceptovat, jelikož jsou zužující. Nemůžeme přijmout ani představy z východní oblasti, které vychází z předpokladu, že neexistuje nic, co by již nebylo napsáno ve staroindických védách, a že Ježíš je pouze „učitel třetí třídy“, který védy vyučuje. Z odkazů na publikace, které se v textu pro srovnání nebo doplnění objevují, nelze vlastní poznatky vyvodit, a proto nejsou pro porozumění nutná ani tato díla, ani předešlé teologické znalosti. (Stejně je tomu i s plánovaným seznamem literatury pro ty, co se zajímají o teologii, viz odkaz). Nic nechť není chápáno jako dogma či jako názor nějaké vnější náboženské organizace. Neobracíme se ale ani proti nějaké církvi či náboženskému společenství, ani např. proti apoštolskému vyznání víry. Tento spis, který není ani dogmatický, ani materialisticky zploštělý, je zajímavý i pro lidi s jiným náboženským nebo světonázorovým pozadím, kteří mají pozitivní zájem o nové poznatky z křesťanské oblasti. Proto jsou tu obsaženy i informace o vztahu křesťanských hnutí k jiným hnutím. Podobně jako Janovo evangelium představilo specifičnost křesťanství v jazyce, který byl tehdejším hledajícím srozumitelný, ukazuje tento spis nejrůznější aspekty věci. Zároveň však ponechává čtenáři volnost - výzkum zkrátka není misie. Ti křesťané, kteří chtějí mít raději zcela prostou víru bez hlubokomyslných úvah, se mohou v tomto spisu naučit lépe navazovat dialog s lidmi jiného duchovního zázemí, aniž by neustále docházelo k nedorozumění.

Text by rád hovořil pouze svým vlastním obsahem.

 "Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy" (Jan 16:12-13). Tento projekt je inspirován Duchem svatým.

 

Metodická poznámka. Následujících 37 kapitol kopíruje jednotlivé kroky evangelií a Zjevení Janova. Doporučujeme je procházet právě v tomto pořadí, a to mimo jiné právě za pomoci Janova evangelia a Zjevení Janova. Studium Bible, tedy číst texty a zpracovávat je z hlediska jazykového a z hlediska kontextu, to je pouze jedna metoda. Během studia mohou ovšem texty a v neposlední řadě i Bůh podporovat i hlubší prožitky. Tato stránka se skládá z delšího, průběžného textu, jehož jednotlivé kapitoly jsou uvedeny v obsahu. Pro zevrubnější studium je dobré si text vytisknout: podle nastavení prohlížeče a tiskárny se jedná zhruba o 120 stran. Kdo má vedle čtení zájem o celostní metodu zpracování textu a chce do práce s textem integrovat i opomíjené vrstvy duše, může si danou kapitolu např. Janova evangelia po prostudování přečíst soustředěně ještě jednou a meditovat o ní. (Jan a jeho učedníci se zaobírali především hlubším významem dění.) Podrobněji k meditační praxi. Kresby, obrázkový  arch (.pdf, 169 kB)

Zpět k obsahu této stránky.

„Na počátku bylo Slovo (řecky Logos) ... a Slovo se stalo tělem“ (Jan. 1).

Takovéto formulace se neobracely proti chápání Ježíše* coby předobrazu člověka, ale naznačovaly jeho hlubší spojení s Bohem a s procesem Stvoření. Druh tohoto spojení byl sice chápán různě, nebylo by ovšem správné, pokud bychom ho předem odmítali coby něco nesrozumitelného a neautentického. O takovém spojení je řeč v Janově evangeliu, v kapitolách 1, 5, 6, 69 a 7 ..., v Matoušově evangeliu 16,16, v Listu Koloským a Efezkým, atd. Zmínky o tomto spojení nacházíme i u církevních učitelů, u mystiků, jako byl např. Jakob Böhme, u Rudolfa Steinera (Helsingfors 1912). Toto spojení znovu ožívá v „Esoterických naukách" křesťanského mudrce Daskalose a v knihách amerického teologa Matthew Foxe „The great blessing“ (Velké požehnání) a „The coming of the Cosmic Christ" (Příchod kosmického Krista), atd..(...)

V katolické církvi a zčásti i v evangelických církvích se objevily pokusy zakonzervovat zmizelou blízkost k takové rovině tradice teoretickými dogmaty. Jiné části evangelických církví, ty, které silněji zdůrazňovaly Ježíšovo sociální působení, byly toho názoru, že musí Ježíšovy božské rysy opomíjet. V naukách hinduistického původu se v tomto významu používá pojem avatár nejrůznějších stupňů. Tímto pojmem jsou míněni lidé, kteří nejsou na zemi kvůli svému vlastnímu pokroku, nýbrž proto, aby dobrovolně přispěli k pokroku lidí a lidstva, jako „kapka božské dokonalosti“. Rozdíly mezi jednotlivými po sobě jdoucími avátary jsou ovšem v tomto pojetí často smývány, zatímco židovské a křesťanské pojetí zdůrazňuje „Boha dějin“, aspekt vývoje a zvláštní roli „Mesiáše“.

V této souvislosti bychom rádi připomněli, že v Koránu je Ježíš Kristus na několika místech zmiňován coby Boží prorok a coby „Slovo“ boží, „stvořené jako Adam“. Ve správně chápaném islámu tudíž Kristus znamená více než u oněch moderních křesťanských teologů, kteří přiznali Ježíši pouze roli sociálního reformátora! Jediné, co v koránu akceptováno nebylo, byla nauka o Ježíši coby božím Synu ve smyslu pozdějšího učení o svaté Trojici, kterou však křesťané v Mohamedově době chápali velmi pozemsky. Sotva existovali křesťané, kteří by byli bývali schopni tuto nauku autenticky vysvětlit tak, aby ji pochopili i lidé s jiným myšlenkovým zázemím. (Viz speciální strana „Ježíš a islám").

Nutno ještě konstatovat, že tato vrstva „hádanky jménem Kristus“ mnohdy nevyvěrala ze spekulativního myšlení, nýbrž z hraničních vizionářských prožitků, což je jasně patrné např. u Jakoba Böhmeho. Ten měl navíc ještě tu vzácnou schopnost, že dokázal svůj prožitek pojmově zpracovat. Všechny spirituální zkušenosti vyžadují (sebe)kritické zpracování. Pokud se ovšem budeme snažit pouze odhadnout výsledky spirituální zkušenosti a nebudeme uznávat existenci příslušné roviny vnímání, nikam nás taková metoda nedovede. 
Taktiež nemožno chápať ľudí so zreteľne rozoznateľným mystickým alebo spirituálnym zadaním, ak sa hodnotia iba historicko-kriticky z ich povrchnej socializácie, namiesto zahrnutia ich vnútorného samostatného duchovného vývoja.

Meditace nad texty evangelií je popsána v úvodu v části nazvané „Metodická poznámka". Tento text byl použit proto, aby nás naladil na Krista jako na jemně vyladěný vysílač, místo aby nás uváděl v kontakt se silami, které jsou pouze zdánlivě křesťanské.

Zpět k obsahu této stránky.

Podle chronologického pořadí v evangeliích se nyní dostáváme k trochu lidštějším záležitostem. Ježíšovo narození je tradičně spojeno se svátkem Vánoc – i když to z dnešní podoby Vánoc již není zcela zřejmé – viz Luk. 1, 26 nn.; Mat. 1, 18nn. Je třeba si položit otázku, proč teologové vzhledem k ústřednímu významu pozdějších tří let Ježíšova veřejného působení vynakládají tolik námahy na to, aby popřeli panenské narození Ježíšovo. Zatímco raný asketický gnosticismus potřeboval představu, že Ježíš měl pouze „zdánlivé“ tělo, ostatní proudy se zase shodují na tom, že Ježíš prošel všemi stádii lidské existence a přitom modelově vyjadřoval určitá měřítka. Tato diskuze by si ovšem – pokud by jejím motivem bylo skutečně hledání pravdy – zasloužila více otevřenosti. V době, kdy se v souvislosti s transformací lásky a sexuality objevují nová hlediska, která byla z části převzata z východních praktik a která připomínají staré chrámové zvyky, by nemělo být zcela od věci předpokládat v této tradici pravdivé jádro. Buddhisté, kteří Buddhovi rovněž připisují zázračné narození, by neměli s hypotézou „panenského narození“ Ježíšova vůbec žádné potíže, a samozřejmě už vůbec ne s panenskostí v  duchovním smyslu, kterou zastává např. Steiner. Korán mluví o Ježíšovi jako o „stvořeném Bohem v Marii Panně – podobně jako o biblickém vyslanci Božím, kterého Bůh stvořil v Matce Marii jako Adama“ jak to říká Bible o Andělovi, který oznamoval panenské narození Ježíšovo.

Mohlo by se zdát, že už tu prosvítá jeden rys Ježíšovy bytosti, a sice nezapadat do žádného zažitého myšlenkového schématu. Specifické Ježíšovy vlastnosti však budeme moci lépe poznat v dalším průběhu jeho života. Budeme se zabývat i možností, jak se spolu s Ježíšem za tohoto života „znovu narodit“.

Otázka:
Môžem si - hoci som to ešte neskúsil - priať vnútornú obnovu od Boha ako pôvodcu všetkého?

Zpět k obsahu této stránky.

I této oblasti bývá, tentokrát v mnoha moderních spirituálních spisech, přikládán nepřiměřený význam. Bible zachycuje pouze Simeonův chvalozpěv a podivení učitelů na dvanáctiletým Ježíšem - Luk. 2, 29 - 51. Nejautentičtější a nebiblické „evangelium o dětství“, tedy Jakubovo evangeliu, které je k dispozici ve fragmentech a v převyprávění, obsahuje symbolické události a symbolická setkání. Nenajdete tu však zmínku o tom, že se Ježíš - v duchu jedné moderní teze - vše naučil od esénů či od zčásti spřízněného společenství v Kumránu, či v duchu jiné moderní teze zase v egyptských či řeckých chrámech, podle další teze v Indii atd. Bylo by užitečné, kdybychom na základě dostupných informací popustili pouta tvůrčí fantazii, pokud by to zároveň nevedlo k novým dogmatům šitým horkou jehlou. Dobrali bychom se matného obrysu Ježíše, který se intenzivně nesetkával s tím či oním duchovním proudem své doby, nýbrž se všemi podstatnými proudy, a zároveň rozvíjel to, co z vnitřního popudu rozvíjet musel. A to nemusí být nutně shodné s tím, co ostatní považovali za důležité. To je základní zkušenost, která je v podstatě pochopitelná a některým dobře známá. Překonává jednostranné psychologické představy o „formování charakteru“ a chování. Typické je to pro vyhraněná individua a pro mystiky. Tyto momenty se mohou začít v náznacích projevovat již v raném dětství...

R. Steiner popisuje v tzv. Pátém evangeliu scénu, kdy si Ježíš před křtem v Jordánu zcela jasně uvědomil, že styl asketických esoterických řádů, jakým byli např. eséni, by mohl být v nové době kontraproduktivní. Jejich nadšení pro zákon sice je samotné za pomoci mnoha tělesných a eticko-duševních očišťujících předpisů chránilo před negativními vlivy, jejich okolí však bylo těmto vlivům o to více vystaveno. V dalším průběhu Ježíšova života se setkáváme s biblicky doloženým postojem „být ve světě, ale ne ze světa," a s integrací světa do vlastního vývoje. Hovoří pro to i skutečnost, že Ježíš učil lid mnohé z toho, co do té doby podléhalo utajení. Tomu ovšem neodporuje skutečnost, že Ježíš některé nauky nejprve předkládal lépe připraveným učedníkům.

Ve srovnání se starými mysterijními tradicemi, které se opíraly o přísné utajování, je to skutečně historický zlom. Něco podobného se pak například objevovalo v nových směrech mahájánového buddhizmu, kde začal být silně akcentován soucit se všemi bytostmi. Ovšem teprve v naší době se stalo zřejmé, že spirituální hloubky jsou v podstatě přístupné všem. Nikdo nemůže říci, že by o něčem takovém dosud neslyšel. Jelikož je ovšem esoterická literatura prodávaná v novinových stáncích stále ještě velmi povrchní, je třeba vycházet z toho, že tato tendence se ještě dlouho nebude moci plně prosadit. Je jasné, že kupříkladu utajování ve vatikánské knihovně působí v tomto směru dost „předkřesťansky“.

Zpět k obsahu této stránky.

Na tomto místě bychom měli zmínit Steinerovu interpretaci toho, že údaje o Ježíšově původu se v Matoušově a Lukášově evangeliu liší – jeho nauku o dvou chlapcích–Ježíších. Jelikož se však v této nauce nepopírá, že Kristova božská podstata se mohla manifestovat pouze v jednom člověku, je zábavné, jak intelekt antropozofy a teology zatáhl do hlavního sporu s názvem „jeden nebo dva?“. Otázka však spočívala v něčem jiném, a sice šlo o doprovázení Ježíšova vtělení a jeho kontextu prostřednictvím sil mudrců z různých kultur: (Adam, Krišna, Buddha, Zarathustra). Jelikož mohou být duchovní předměty výzkumu ještě komplexnější, než jak to umožňují konkrétní pozemské představy, nejsou však konkretizující údaje v literatuře vždy přesnější než všeobecná hlediska.

Zpět k obsahu této stránky.

Původní křest vodou nepředstavoval symbolický akt a přihlášení se ke členství v náboženském společenství. Potopení rukou zkušené osoby, v tomto případě Jana Křtitele, často hraničilo s utonutím a umožňovalo tak reálnou mezní zkušenost. Podobalo se antické „iniciaci“, resp. „iniciačním zkouškám". Rozdíl spočíval v tom, že psychologické prožitky tu nebyly samoúčelné a nesloužily k překonání strachu ze smrti. Křest zpečeťoval výzvu k „pokání“, přesněji řečeno k „obrácení" se k vůli Boha-Stvořitele, jehož „nebeské království se přiblížilo“ - Mat.3, Jan 1.

Když Ježíš požádal o křest, měl Jan Křtitel pocit, že mu není schopen nic předat. Svolil, ale neměl kontrolu nad tím, co se dělo. Pouze přihlížel, jak se s Ježíšem děje větší změna, než kterou byl on sám schopen zprostředkovat. Počítal s možností vyšší formy křtu ohněm ducha prostřednictvím někoho, kdo přijde po něm, a nyní viděl na Ježíše sestupovat „Ducha božího“. Křesťanští esoterikové v tom vidí vlastní „Kristovo narození v Ježíši“. To ovšem nevyžaduje nutně představu o Ježíši a Kristu coby dvou bytostech, které spolu před tím neměly nic společného.

Obecně je možno křest, především pak „křest duchem“ – tento pojem se nejrůznějším způsobem používá ve svobodných církvích - považovat za vstup do „nového zrození“ člověka - Jan 3. Pojmu „znovuzrození", který je v křesťanských kruzích běžnější, se tu vyhneme kvůli jeho možné záměně s reinkarnací. Tím ovšem nechceme říci, že se otázka reinkarnace v Bibli neobjevuje – podrobněji bychom se v této souvislosti mohli zabývat Mat.11,14.

Místo toho, abychom se tu snažili rozhodnout teologicko-teoretické spory o charakter křtu, zaměříme se spíše na to, co takové „nové zrození“ prakticky znamená pro člověka. Může z hlubší roviny své bytosti nově pojmout, procítit a prozářit celý svůj život, z roviny, která je obrácena k Bohu. Bůh může člověku „přijmout podobu“ a člověk se může stát mnohem více „obrazem“ Božím. Mystikové to vyjadřují tak, že „Kristova jiskra“ v srdci člověka je naplněna životem a začne v člověku růst. Meditující člověk to může zachytit i obrazem dítěte, které se reálně rozvíjí, nebo obrazem dítěte s matkou coby symbolem duše. Narozdíl od nestálého, cvičně vytvořeného vnitřního obrazu se jedná o pokrok odrážející vnitřní vývoj v člověku, který nelze vyvolat pouze vlastní vůlí. Toto vnitřní dítě může v budoucnu „dospět“ a i později bude neustále s plným vědomím prožívat svou přítomnost.

U lidí, kteří jsou méně imaginativně založeni, se může stejný moment vyjadřovat spíše vnitřním prociťováním myšlenek nebo jednoduše změnami v životě. Umělecká díla, jako je např. Sixtinská madona, zřejmě také vznikla na základě vizí, a proto nám mohou při hledání vnitřní skutečnosti pomoci. (...)

(...) Viz také meditativní úvaha např. o Janově evangeliu podle Metodické poznámky v Úvodní kapitole.
Cesta v Ježíšově smyslu má další podstatný rys: vývoj člověka a měřítko pro jeho posuzování je vloženo do každého jednotlivého člověka. Každý se může rozvíjet sám ze sebe a na základě životních zkušeností, aniž by k tomu nutně potřeboval instituci zprostředkující spásu. To však nevylučuje vzájemnou sesterskou a bratrskou radu poskytnutou na této cestě. Cesta je myšlena jako „následování“, pochopení a napodobení.

„Vnitřní“ požívání nebylo chápáno jako náhrada za modlitbu k „vnějšímu“ Bohu: „Zůstaňte ve mně a já ve vás“ - Jan15 .

Po zahájení Ježíšovy učitelské činnosti, a tím spíše po „křtu duchem“ o letnicích již nebylo nutné ve křtu vodou pokračovat. Již v Ježíšově době se křest vodou stal vnějším symbolem vývoje, který uzrál uvnitř člověka. Zatímco hnutí kolem Jana Křtitele učilo „čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů“, Ježíšovi učedníci po splynutí s tímto hnutím učili „věřte“, tzn. otevřete se síle víry, „a dejte se pokřtít“. Byl to mimo jiné ústupek Křtitelovým přívržencům. V každém případě učedníci začínali od pozitivního momentu. Obě hnutí křtila dospělé, kteří se pro křest mohli vědomě rozhodnout. To však nebrání tomu, aby již více 2000 let existovalo požehnání i pro novorozence. Zřejmě by ale mělo větší smysl, pokud bychom toto požehnání oddělili od vlastního křtu a od otázky členství v určité církvi. Spory s tím spojené by se tak vyřešily samy od sebe.

V nutné souvislosti s očekáváním Mesiáše jako krále, které bylo ve starém Izraeli všudypřítomné, byl křest rovněž prožíván jako vstup do nového království. Jen stěží se však podařilo tehdejším lidem vysvětlit, že se nejedná o vnější státní království, ani o vnější církevní organizaci, ale o společenství těch, kteří přijímají Boha za svého otce a sami sebe ve své duši tudíž za syna či dceru z tohoto Otce nově narozeného či narozenou. Tato jistota spojená s bratrským chování „bratří“ a „sester“ mezi sebou a s Synem člověka a Boha, tedy Ježíše, coby starším bratrem, tvořila jádro nauk, které byly lidem předkládány k následování. Ve starém Izraeli existovala vedle starých představ Boha, ke kterému se nelze přiblížit, rovněž představa Boha coby Otce. Bůh byl však chápán nejen jako Otec Abrahámův a jako Otec lidu, který z Abraháma vzešel. Pouze prostřednictvím lidu byl Bůh Otcem každého jednotlivce. Tehdy se maximálně několik málo lidí propracovalo k tomu, co Ježíš přinesl všemu lidu - k zakoušení Boha coby vlastního Otce jednotlivého člověka, který se na své životní cestě nechá v duši vést božím vlivem a který se neustále snaží vejít s Bohem v kontakt, jednotlivce, který díky spojení s věčným Bohem byl schopen vytušit nadčasovou rovinu své bytosti. V dalším průběhu Ježíšovy cesty je to zakotveno zřetelněji, zde však již byl položen základ.

(...)

Otázka:
Môžem - ak som to ešte nezažil - vložiť svoj život do Božích rúk?

Zpět k obsahu této stránky.

Na počátku svého působení coby Kristus*, resp. Mesiáš - hebrejsky „pomazaný“ - stojí Ježíš sám. Do této etapy patří křest a 40 dnů na poušti s pokušením - např. Marek 1,12-13. Poté byli povoláni učedníci.

Poušť je z vnějšího i z vnitřního hlediska symbolem odloučenosti, která poskytuje mimořádnou příležitost uvědomit si sebe sama a silněji se spojit s všeobjímajícím Bohem. Tato příprava je nezbytná pro každou vážně míněnou náboženskou cestu, pro opětovné spojení s božským základem, byť to v žádném případě není celá cesta. I Ježíš na své rovině prožívání prošel takovou fází, která znamená více než každodenní meditace.

Církve, dokonce i ty, které tak často hovoří o „niternosti“ a mylně ji prezentují jako protiklad k vnějšímu demonstrování pokoje, si vůbec nedají tu práci, aby lidem ukázaly k tomto „vnitřnímu pokoji“ nějakou schůdnou cestu. V bohoslužbách žádné z více než 30 různých církví není ani zdaleka dostatečně přítomen prvek ticha, tichého vnitřního pohlížení na sebe sama, tichého setrvávání po modlitbě. Zpěv, kázání, modlitby, zpěv, a pokud možno ještě rušivé vybírání peněz, vše téměř bez přestávky. To je takřka obraz naší hektické společnosti, kterou se lidé vědomě či nevědomě nechávají odvést od svého neprobádaného nitra. Teprve v poslední době, vzhledem k tomu, že mnoho lidí hledá – v podstatě jakékoliv - zkušenosti, je možno zaznamenat malé úspěchy. Konají se víkendové semináře či podobné akce, do kterých je moment ticha zakomponován, nebo se na příslušné otázky hledá odpověď v biblických kroužcích či doma. I tady ovšem často chybí přímé vedení. Někteří lidé při takovém usebrání dojdou k tomu, že větší blízkost Bohu vyžaduje „tichou komůrku“, jiní naopak poznají, že jejich společenské hodnoty, jako např. schopnost sebekritiky, tolerance a mírumilovnost, vyžadují coby východisko rovněž dočasné vypnutí vnějších aktivit. Samozřejmě by občasné usebrání při vlastní bohoslužbě nestačilo, ale byl by to podnět k tomu, aby v sobě lidé rozpoznali tuto častou a potlačenou potřebu.

Mystik Jakob Lorber psal o tom, že Kristus lidem radil „krátkou cestu ke znovuzrození", což můžeme dnes ve snaze zabránit nedorozuměním označit za „nové zrození", jak bylo popsáno v předcházející kapitole. Viz také německá kniha Vom inneren Wort, Stimme der Stille (O vnitřním slově, hlas ticha) z nakladatelství Lorber Verlag:
Praxe je následující: Pokud se někdo chce znovu narodit v Kristu, musí vyznat své hříchy – tedy všechno, co ho dělí od Boha – to je něco jiného, než si nechávají namluvit. Potom jich musí vnitřně a navenek litovat s hlubokým prožitkem a vážně si předsevzít, že se obrátí. Dále si musí předsevzít, že zcela skončí se světem – tím jsou myšleny egoistické pletky, ne aktivní život ve světě -, „a zcela se odevzdat Mně a ve své lásce po Mně velmi toužit, a denně se v této velké touze uchylovat do ústraní od světa a jeho záležitostí a alespoň sedm čtvrthodin se za zavřenými dveřmi a okny ne modlit nebo si něco číst, nýbrž strávit tento čas zcela v klidu a zabývat se pouze nejvnitřnějšími myšlenkami o Mně ". Po přiměřeném zvacím proslovu „se uchylte do klidu a vyrůstejte v touze a lásce ke Mně! Budete-li to jen krátkou dobu zkoušet, říkám Vám, že brzy uvidíte blesky a uslyšíte hromy, pak se ale neděste a nebuďte ustrašení! Protože nyní přicházím ke každému nejprve jako Soudce v bouři, blescích a hromobití, a teprve potom v jemných svatých závanech jako Otec!... Vězte, že toto je ta nejkratší a nejúčinnější cesta k opravdovému znovuzrození, ve kterém je možné získat věčný život. Všechny ostatní cesty trvají déle a jsou méně jisté, protože existuje mnoho zlodějských cest,... proto kdo není ‚dobře obrněn‘ a ‚skrz naskrz ozbrojen‘, těžko (stěží) se dostane k cíli."
Je možné si vyprosit očištění a prosvícení jeho Duchem.

Jogíni například dobře vědí, že lidé mají pocit, že „nemají čas". Proto svoje cvičení redukují z několika hodin přes půl hodiny až na 11 minut, tedy tak, aby už nikdo nemohl říci, že nemá čas. Účinek má i to nejkratší ztišení, kdy člověk přicházející myšlenky, city a pocity nepotlačuje, nýbrž jen pozoruje, aniž by se jim oddal, a to především tehdy, když se člověk v tomto ztišení obrací k Bohu. Krátké mlčení však nenahrazuje ticho delší. Ve východních církvích - např. na hoře Athos - se coby koncentrační pomůcka používá Kyrie (nádech) eleison (výdech), tedy Pane, smiluj se, viz například např. Kreichauf: „Als Pilger auf dem Berg Athos" (Jako poutník na hoře Athos).

Velmi náročné je také neustálé mlčet - např. při přísné, zhruba šestidenní zenové meditaci v sedě, která se již do jisté míry rozšířila i v křesťanských klášterech. Při takovém sezení se mlčí i mimo dobu meditace, např. při společném jídle. Pravidelně zhruba po třech dnech to již mnoho nezkušených lidí nemůže vydržet. Čtvrtý den - podobně jako po postu – se nadechnou a porozumí užitku tohoto cvičení, který lze slovy popsat vždy jen nedostatečně.

Ticho vytváří otevřenost. Vztah k Bohu nás v této otevřenosti chrání. Po meditaci je třeba se opět naladit na další činnost, při které je za jistých okolností lépe být méně otevřený.

Důležité je odnést si něco z tohoto ticha i do světa, abychom se učili si stále pevněji udržovat jasné vědomí. Člověk by se měl v jistých spontánně určených intervalech, např. po komplikovaných zážitcích nebo jakmile je to možné, vrátit na chvíli do vnitřního ticha, které pomáhá usebrání a vytváří řád. Měli bychom si do tohoto ticha přinést témata, aniž bychom na ně dále mysleli, zklidnit své pocity (a následně si zaznamenat to, co je třeba dál zkoumat). Zároveň je dobré postupně uvolnit všechny části těla. Přitom si ovšem musíme uvědomovat sebe sama jako celého člověka, nesmíme se poddat jednotlivým libým pocitům.

Při setkání, práci, zasedáních atd. by takový postup znamenal nevršit únavným způsobem téma na téma, ale vkládat mezi jednotlivá témata alespoň krátké pauzy, které by ovšem neměly sloužit dalším rozhovorům apod., nýbrž v prvé řadě tomu, abychom reflektovali proběhlou situaci a vědomě se naladili na další téma. Při jídle je zase dobré vědomě vnímat jednotlivé chody. Je možno najít mnoho mezi souvislostí teorií výživy a duševní, resp. duchovní potravou.

Postup, který bychom mohli označit jako „odpoutání se od vnějšího dění“ a který nám dá opět sílu pro přítomnost i budoucnost, není bezmyšlenkovitým útěkem od problémů. Vytváří východisko, ze kterého jsme teprve schopni plodně reflektovat to, co se odehrálo. Takové zklidnění není ztrátou času ani z vnějšího hlediska. V posledku nakonec čas ušetří, protože jde díky němu všechno lépe a rychleji. Dokonce i mnoho duchovně založených lidí si dodnes neuvědomuje, o co bez tohoto vnitřního klidu přicházejí.

Ticho, tato nejprostší duchovní zkušenost, v sobě skrývá ta nejvyšší duchovní tajemství. Ta ovšem předpokládají jistou cestu. Právě Kristus zdůrazňuje často prostotu člověka, kterou je třeba nejprve odhalit, jeho cesta potom vede směrem ke stále větším a komplikovanějším horizontům a v této komplikovanosti nakonec opět vysvitne zásadní jednoduchost.

V koncentrovaném tichu se např. může upevnit vnitřní pokrok - ať už dosažený či darovaný, ve smyslu schopnosti, kterou „nerozežerou moli", viz např. Matouš 4. Tato schopnost se může díky tichu správně zapojit do dalších schopností člověka. Ticho může jít tak daleko, že pocítíme, že v nás „žije“ všechno to, co v nás roste vstříc božskému obrazu. Je to jeden způsob, jak můžeme sami v sobě prožít „to, co se nově narodilo z Boha“. Budeme to moci prožít, když bude hlava svobodnější - a možná i pozornější-, srdce vnímavější a nohy uvolněnější. Potom se skutečně něco změní, byť by se jednalo o ten nejmenší dílčí aspekt života. Bez mlčení se naopak nic nezmění, nýbrž to podstatné zůstane v našem životě „trčet". To může vyvolat nejen problémy ve snu - které navíc mohou být ve snu jen stěží zpracovány, nýbrž i zdravotní a jiné problémy.

* Kristus je v podstatě titul. V ranném křesťanství byly běžné různé způsoby psaní slova Kristus, které zároveň představovaly různé významové varianty. Nejznámější je řecká varianta "Christos", která odpovídá hebrejskému označení Mesiáš = Pomazaný. Existovala však také řecká varianta "Chrestos" = Dobrý, Svatý; a méně často "Chrystos", z řeckého "chrysos" = Zlatý (Lesklý).

Zpět k obsahu této stránky.

I Ježíš se musel učit ve svých lidských vlastnostech a směřovat je stále více k Bohu. Po 40 dnech postu na poušti se objevil „pokušitel"* - např. Mat. 4, 1-11.

Na vnitřních cestách a v životě se i v menším měřítku objevují negativní síly, které - jako všechny síly - mohou pro nás nabývat konkrétní podobu. Nejprve je třeba jmenovat zaostalé a izolované tendence v člověku samotném, ve kterých není integrujícího srdce, a tudíž Boha. Právě o této izolaci nejprve myšlení a následně i vůle hovoří příběh o tom, jak Adam a Eva pojedli ze stromu poznání.

Na jedné straně jsou to zatvrzelé vlastnosti, které nás vážou na hmotné danosti. Můžeme proti nim sice postavit něco, co je uloženo ještě hlouběji v nevědomí, můžeme také rozpoznat jejich podstatu, překonat je však můžeme jen stěží. Tréninkem pro překonání těchto sil je vědomé umění se něčeho vzdát, moci vlastnit namísto muset vlastnit a kreativní a etické zacházení.

Obrácená přání naopak vedou k lhostejnému a pošetilému útěku od materiálních problémů, za jistých okolností do spirituální oblasti. Někdy se zapomíná na to, že je to pouze druhá strana stejné negativní mince, která je podle principu kyvadla vázána na druhou stranu. Tato druhá oblast je dnes již mnohem otevřenější a lze ji proto snáze očistit. Prostředkem k takovému obrácení je soucit, rozdávání lásky, která ponechává milující osobě svobodu.

Další vlastnost, která s oběma právě uvedenými souvisí, je touha po moci. K proměnění takové iluze je třeba odvahy k bezpodmínečné opravdovosti, dále pak tolerance a svobodná solidarita při zacházení s druhými lidmi.

Obecně lze říci, že ve všech těchto oblastech chybí silná, ale zároveň altruistická osobnost dotyčného člověka, která by mohla tyto oblasti naplnit namísto negativních tendencí.

Ve 4. kapitole Matoušova evangelia je Ježíš vystaven těmto svádějícím negativním tendencím, které jsou v tomto případě označovány jako „Satan" či „Ďábel“. Tváří v tvář takové síle Ježíš neodkazuje pouze na její protiklad, nýbrž se odvolává na něco většího, co stojí nad soubojem negativních sil: na „Slovo boží“, na „Hospodina, Boha svého“, na „Hospodina, Boha svého, kterému je třeba se klanět a kterého je třeba uctívat“. Kristus stojí mimo dualitu tmy a (zdánlivého) světla, a překonává je pomocí třetí, nadřazené cesty, což je vidět i na mnoha jiných událostech.

(...) Viz také ve  4. části kapitola „Zarathustra“, např. a např. 2. část, tabulka „Křesťanský postoj...”).

R. Steiner popsal obě hlavní negativní síly coby oddělené bytosti tak, jak je lze zakoušet ve světě duchovního vidění. Jak již bylo řečeno, je sice dobré brát v úvahu oba druhy působení. I mimo svět duchovního vidění však není úplně správné, když antropozofové křesťanským představám o jedné jediné negativní bytosti upírají, že obsahuje obě strany. Tendence jsou do takové míry smíšené, že mohou být jako celek chápány „protibožské“ tendence, jejichž protikladem není několik bohů, nýbrž Bůh Kristův se vším, co působí v jeho smyslu.

Existují však i jiné spirituální proudy, které v této souvislosti skutečně přivřou oko, a všechno, co se vznáší v duchovních výškách, považují za božské.

Moderní evangeličtí teologové - podobně jako mnoho dalších duchovních hnutí - zavírají hned obě oči a představy o negativních bytostech zcela odmítají s tím, že se v Bibli objevují pouze zřídka. Přehlížejí však, že se nejedná o představy, nýbrž o zcela hmatatelné zkušenosti, které se nevyskytovaly pouze ve starověku.
Některé menší křesťanské skupiny se kvůli termínu „vládce tohoto světa“ – např. Jan 14:30, domnívaly, že jemu patří zatím tento svět, a lidé mu mohou jedině uniknout, třebaže NZ uvádí ve skutečnosti jen jeho svůdcovskou a přivlastňující úlohu. Jan 12:31: „ Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen.“

Bez strachu a dalších negativních pocitů nemají negativní síly přímou moc. Ochranný mechanizmus proto může spočívat v tom, že nebudeme „malovat čerta na zeď“ - a to se týká i těch, kteří vyvolávají strach v církvi. Z duchovních zkušeností dnes vyplývá, že domnělé „posílení“ negativních koloběhů představuje dávné a dosud skryté potenciály, které vyhřezly napovrch. Skutečně pozitivní schopnosti mohou být naopak ještě posíleny, byť by směřovaly ke vzoru, který tu už je.

Takové osobní „rány" však zároveň představují rezonanční plochu pro spřízněné vnější síly. To je patrné ve všech společnostech: na Západě třeba tehdy, když jsou největší hodnotou peníze a egoizmus, především ve staré jednostranné formě bez sociálního zabezpečení. Dalším příkladem je jednostranný nacionalizmus a nacionální socializmus, především tehdy, když implikuje pýchu a lhostejnost vůči zbytku světa. A konečně je možno zmínit destruktivní „náboženské“ aktivity, jako například v extrémech stalinizmu, v jeho brutálním způsobem prosazované rovnosti všech lidí. Neberte to však jako paušální zatracení všeho a všech v těchto společnostech.

Ježíš nevolá po přímém „odporu proti zlu“, netvrdí ani, že zlo je nutné „kvůli rovnováze“ (jak se domnívají některé východní nauky), či že je nutné kvůli tomu, aby bylo možno v protikladu s ním poznat boží dobrotu. Dokonce není ani nutné, aby zlo přímo zpracovávali všichni. Pro některé lidi může fungovat cesta, kterou všeobecně navrhuje Mary Baker-Eddy ve své knize „Christian Science" (Křesťanská věda). Nemá tím být řečeno, že protichůdné síly neexistují, nýbrž že je možno je nepřímo proměnit. U Krista také není věčné zatracení, všechny destruktivní síly lze v posledku proměnit, a to až do poslední kapitoly Zjevení Janova, kde se píše, že již nebude existovat temnota (viz příslušná kapitola).

Po postu a pokušení na poušti přišlo povolání učedníků - Jan 1, Mat. 4, 18 - 22, Mat. 10.

* V teológii sa už tradične v dejinách pokušenia berie ohľad na symbolickú súvislosť s ľudskými dejinami. Púšť s divokými zvieratami ako tradičného sveta Adamova raja a tým ako stav, ktorý musí Ježiš prekonať ako „nový Adam". V prvom pokušení, aby kamene premenil na chleba, ide o to, či má byť vodcom hmota alebo Boh. (Kým neskôr šlo o nasýtenie a prebudenie mnohých ľudí, v tom nevidíme už žiadne pokušenie). V druhom pokušení, aby skočil z chrámovej strechy, ide o prekonanie namyslenosti nepozerať na bremená ľudského života. Ježiš prešiel všetkým, čo mu bolo uložené (kým sa to neodstránilo vo Vzkriesení.) V treťom pokušení, ide o moc existujúcich pozemských kráľovstiev či Bohom daného „kráľovstva nebeského". (V ďalšom priebehu by však pozemsky relevantné proroctvo o „Ríši mieru" mohlo priniesť premenu pozemskej túžby po moci Božím pôsobením".)

Zpět k obsahu této stránky.

V tomto příběhu (Jan 2, 1-12) se setkáváme s příkladem, který dobře ilustruje, že problémy nevznikají ani tak ze špatných překladů či kvůli „korekturám“ evangelií, které nechala velmi záhy provést církev, ale spíše z jednostranných, emocionálně a patriarchálně laděných výkladů.

Ježíšova odpověď Marii v Lutherově překladu Bible „Ženo, co mám s tebou dělat ", byla později hodnoceno jako degradující. Kdo se však do textu vcítí, a uvědomí si, že Ježíš nakonec učinil všechno, co Maria chtěla, ten pochopí, že věta má spíše charakter údivu a že by měla být vyjádřena takto: „Ženo, co všechno mám s tebou učinit!" Nedochovaný původní výraz v aramejštině, která byla zčásti velmi jednoduchým jazykem, mohl znít z hlediska řečtiny pouze takto: Žena, já s tebou". Bez vcítění se do souvislosti tedy již v Ježíšově době nebylo často možné smysl rozpoznat. Od tohoto okamžiku až do ukřižování se ukazuje občasná souvislost mezi prožíváním Ježíše a Marie. Marie působí inspirativně, prožívá podstatné úseky Ježíšova života, a tím se i duševně promění.

Zatímco v novověku se výraz „nevěsta Kristova“ používá pro řádové sestry často již jen ve vnějším významu, původně odkazoval na reálný prožitek.

Kristova podoba v člověku, jak již bylo zmíněno v kapitole o křtu v Jordáně, splývá s mužským aspektem duše (animus). Ten může uzavřít s „ženskými“ částmi naší duše uzavřít „duchovní sňatek“ s božským předznamenáním. To může způsobit alchymistickou proměnu, která zasáhne i naši vitalitu a naše tělo. Ženským aspektům duše (anima)** by mohl podobným způsobem odpovídat symbol Panny Marie.

Mužům byla cesta skrze Marii, resp. Marii z Betanie a Marii z Magdaly* v určitých obdobích blízká. Obě pohlaví však mohou jít cestou skrze Marii i skrze Ježíše, ale i skrze oba dva, neboť od duševních až po hormonální záležitosti neexistuje na světě jediný člověk, který by byl nebo musel být plně vázán na vzorové reakce vlastního pohlaví. Existují ovšem lidé, kteří se k té či oné cestě lépe dostanou. Na závěr se ovšem naplní vnitřní celistvost. Pro tento vnitřní rozvoj například není důležité, že autor této kapitoly není katolík, to znamená, že z vnějšího hlediska postavě Marie nejprve moc neporozuměl. V katolické církvi bylo uctíváno srdce Ježíšovo a „neposkvrněné srdce Panny Marie“. Tato praxe je však dnes takřka zapomenuta. Díky tomu však na druhou stranu nepodléhá předsudkům, se kterými je vnější kult Panny Marie u mnohých jeho zastánců spojen.

Jen ten, kdo půjde takovou proměňující cestou, se smí bez potlačování rozvíjet samostatně. Ale ani on nemusí jít sám. Díky větší vnitřní svobodě může navázat vztah k druhému pohlaví, který bude dokonalejší než bez takové svobody.

V této souvislosti se snaží o integraci do osobnosti i ty části naší duše, které jsme získali od rodičů.

Mezi hlubinně psychologickými prvky a náboženským prožíváním může v zásadě vzniknout vztah. Jiným způsobem se o to ve svých dílech pokouší Eugen Drewermann. Základní náboženské zkušenosti by se ovšem při bližší analýze ukázaly na zvláštní rovině, ze které působí na hlubinně psychologické procesy. V současné době se objevují tendence vidět v náboženském hledání „celostní vitální impuls hledání smyslu, který je v podstatě vlastní všem lidem“ viz Hubertus Mynarek: „Möglichkeit oder Grenze der Freiheit" (Možnosti nebo hranice svobody), 1977. Museli bychom ovšem rozlišovat mezi všeobecným nezformovaným spirituálním impulsem a náboženským impulsem v užším smyslu re-ligio, opětovného svazování člověka s božským základem, s „Otcem“, což je pro věřící a přesvědčené křesťany možné skrze spojení s Ježíšem Kristem.

O Bohu, největším tajemství na světě, můžeme jen stěží hloubat pouze v rámci jedné vědy, jednoho prožitku či jednoho fenoménu. Ty mohou maximálně ukázat jeho dílčí aspekty. Musíme se pokusit uznat a spojit několik pojetí současně. To se dosud dělo jen ve velmi omezené míře. Pokud by zmíněný alchymistický proces, a tím i společné používání pravé i levé hemisféry (o což se dnes lidé mnoha metodami pokouší) svým způsobem využili i křesťané a dospěli by k „tvůrčímu a milujícímu poznání", staly by se spory mezi jednotlivými teologickými směry brzy minulostí. I poté by bylo možno se specializovat na dílčí aspekty. Specializace by však byla jako taková rozpoznána a nenárokovala by si výlučnou platnost. Dostáli bychom tak i vzájemnému doplňování lidí.

Kdo by dokázal cítit v duchu všeobecné Ježíšovy zásady „miluj bližního svého jako sebe sama", mohl by pouze tímto samotným dojít postupem času stejně daleko i dál. Kdo se však o současnou lásku k sobě samému i k bližnímu snaží, poznamená, že právě této lásce se je třeba nejprve učit. Dosažení vnitřní úplnosti může tuto lásku svým způsobem ulehčit.

Otázce Ježíšových zázraků, kterou by bylo možno v souvislosti se svatbou v Káně Galilejské rovněž položit, se budeme později ještě věnovat ve speciální kapitole. K ženským božským aspektům Marie-Sofie se dostaneme v kapitole „První letnice".

Podľa tradičnej teológie bola táto skutočnosť určená ako náhrada gréckeho Dionýzovo kultu či ako symbolický odkaz na stretnutie Izraela s Bohom („tretieho dňa ..." Ex 19,16), rovnako ako predobraz Veľkej noci, kde víno ​​má hlbší význam.

* Zatím co Ježíšova matka Maria se považuje za duchovní či duševní matku těch, kdo se podrobují jejímu vedení, je Maria Magdaléna pro ty, kdo ji uctívají, spojena spíše s pozemským životem.
Marie Magdaléna (Marie z Magdaly) byla žena, která následovala Ježíše. Podle tradice se mnozí domnívají, že šlo o prostitutku, jejíž život se změnil díky Ježíšovi. Ježíš však řekl: Odpouštějí se jí mnohé hříchy protože velmi miluje (Lk 7:47). To nemusí nutně znamenat množství sexu, ale naopak – minimálně také – schopnost milovat lidi (všechny), cítit s nimi a prokazovat jim dobro. Milovala Ježíše, to znamená, že ho uctívala jako muže a obdivovala ho jako spirituálního (/duchovního) vůdce. Podle mystické literatury (Jakob Lorber) očišťovala svoje city k Ježíšovi stále více směrem k duchovní lásce. Láska tedy byla její cesta ke stále většímu chápání Ježíše a Boha.
(Je možné, že podobně tomu bylo i u svaté Kláry, která milovala řeholníka svatého Františka v době kolem roku 1100. Ten ji nejdříve odmítal, ale později přijal, když se její láska změnila v lásku duchovní. Existuje o tom zajímavý film v němčině i angličtině.)
Zvláštní tradice se týká Marie Magdalény. Je to legenda o „Svatém Grálu". Josef z Arimatie a Maria Magdaléna společně s několika dalšími Ježíšovými stoupenci Ježíše měli přenést Grál, původně číši, do které byla zachycena Ježíšova krev, do jižní Francie nebo do Anglie. S Grálem se pojí i některé zázraky. (Grál je také symbolem Boží lásky).
Existují i některé novější spekulace týkající se Marie Magdalény. Například je to myšlenka, že měla mít s Ježíšem dítě, které se stalo počátkem ranné evropské dynastie franských králů (Merovejská dynastie). Tyto spekulace vám však nemůže nikdo dokázat ani pomocí moderních, na senzaci vypočtených knih.

**) Uváděné pojmy « duch a duše » nejsou věcí víry. Mnozí lidé, ať již křesťané nebo ne, poznali kromě jiného, že muži a ženy mají ve své psyché vždy takzvané „mužské a ženské podíly“, které minimálně zčásti, pocházejí od otce a matky, z míst kde vyrostli a které dokáží integrovat do své osobnosti. Koncepce „duch a duše" nemusí být s touto realitou úplně totožná, jde však o pokus hlubinné psychologie obojí chápat na základě jejich pozadí (zadní projekce).

 Otázka:
Môžem svoj ​​vzťah k druhému pohlaviu lepšie vytvárať s Božou pomocou?

Zpět k obsahu této stránky.

Vývoj křesťanských předpisů o sexualitě, jakož i odpor vůči nim v rámci církve i mimo ni budí dojem, že lidé mají v této oblasti mimořádné potíže vůbec zjistit, jaký je ten správně lidský či dokonce „křesťanský“ vztah k sexualitě. Vnější náboženské zákazy ztratily od šedesátých let většinu své účinnosti. Církve nebyly schopny najít v tradicích eticky smysluplné jádro a to pak konkretizovat s ohledem na dnešní společnost. „Sexuální revoluce", která byla protireakcí na potlačenou sexualitu, vedla k druhému extrému - k nové ideologii sexuálního výkonu, která byla mrháním životní energie a která nebrala v úvahu vrozenou touhu po vztazích, které by byly z duševního a duchovního hlediska zodpovědné. To vedlo k neustálým konfliktům či dokonce k neschopnosti pracovat. Proto z této revoluce zbyla v osmdesátých letech v mnoha případech již jen rezignace. Bylo takřka nemožné najít smysluplný klíčový motiv pro další vývoj společnosti, který by se vyhnul oběma extrémům. Možná že takový motiv spočívá v překonání principu „mít“. Ze staletého lidského snažení se dá vysoudit, že ani zodpovědnost, ani svoboda nejsou právě s ohledem na jakékoliv vztahy mezi muži a ženami uskutečnitelné bez přístupů, které by umožňovaly komplexní rozvoj člověka, a už vůbec je nelze spojit do harmonického celku. Jednotlivá partnerství, ve kterých se to zdánlivě či skutečně podařilo, dokazují, že je možné takový přístup najít.

Kristus lidi oslovuje v jejich jádru a v jejich možnosti dosáhnout úplnosti a dokonalosti, což je samo o sobě základem skutečné svobody. Nepřimlouvá se za další izolaci již beztak silně izolovaných dílčích oblastí člověka, tedy za extatické vybíjení všech vitálních impulsů, nýbrž jde mu spíše o jejich opětovnou integraci v rámci „životní moudrosti“.

Není ani zastáncem vnějších tlaků, vnějších forem a jejich přeceňování, či dokonce zneužití pojmů zodpovědnost, věrnost a čest k zakrytí závisti, žárlivosti a chamtivosti. Jde mu o ducha, ze kterého člověk jedná. Ani v manželství podle něj není všechno automaticky ideální, což je z vnějšího hlediska považováno za nevýhodné.

Milovat Boha a bližní jako sebe sama, tedy milovat i sebe sama, pravidlo, kterým Ježíš nahradil logiku zákazů Starého zákona, popisuje především univerzální postoj, který prochází všemi třemi oblastmi a spojuje je. V této souvislosti je láska k bližnímu něco jiného než čistě instinktivní starost o příbuzné atd. - může příbuzné rovněž zahrnovat, ale svobodnějším způsobem. Vzhledem k roli člověka coby milujícího pomocníka všude tam, kde je to nutné , není ani láska k sobě samému egoistická, nýbrž je to láska zaměřena na sebe sama - včetně těla jako nástroje, kterou se slouží druhým, resp. Bohu.

Nejvyšší forma lásky je bezpodmínečná. Viz láska k „nepřátelům“, Mat. 5, 43-48, která neznamená, že by člověk nemohl být rozumný.
(...)

Dnešní Evropané mohou něco z proměny sexuality prožít především tehdy, když se dva lidé nejprve duchovně a duševně sblíží při nějaké společné praktické činnosti, následně se naučí zacházet se sympatiemi a antipatiemi - právě ty jsou totiž pro smysluplný kontakt sice ne nejdůležitější, ale přesto důležité. Teprve později se k tomu přidá tělesná rovina, která nepatří automaticky ke každému přátelství a ke každému setkání. Srdce lidí pak mohou citelně vyzařovat sexuální energii, která nemusí nutně explozivně vyprchat, jak je v dnešní kultuře veskrze běžné. K tomu patří základní láskyplný postoj.

Mnoho duchovních tradic nedoporučuje ani potlačování sexuality, ani její neustálé vybíjení, nýbrž transformaci, která může být něčím více než freudovská „sublimace". (...). Starší východní směry měly mimo jiné tu nevýhodu, že zčásti začínaly hned u sexuality, místo aby umožnily setkání celých lidí. Lepší než „začít odshora" by bylo se nejprve duchovně a duševně sblížit. Výstižný je poznatek východních směrů, že klidné soužití mezi mužem a ženou, které není zaměřeno pouze na orgasmy, může tuto oblast pomalu uvést v soulad s veškerenstvem. I v křesťanské oblasti se objevily podobné přístupy. V podstatě ale beze stopy zmizely a je nutno je znovu vypracovat. Podobné znalosti jsou doloženy v mnohých pozůstalostech minesengrů a trubadúrů.

Jelikož se mohou při sexualitě objevit podvědomé problémy, je v mnoha náboženstvích sexualita vázána na partnerství, aby mohli partneři tyto problémy řešit společně. Předmanželská sexuální zdrženlivost je uskutečnitelná tehdy, když se oba partneři dohodnou na tom, co chtějí a co ne, a budou se v tom vzájemně podporovat.

Tento starý přístup vyhrazující sexualitu manželství Ježíš potvrzuje a varuje dokonce i před žádostivým pohledem na partnerku bližního. Tento přístup by ovšem neměl vylučovat vyšší zdroj bezprostředního nadšeného setkání dvou cizích lidí - které je častější, než se má obvykle za to, a které ani sami zúčastnění ne vždy správně chápou: „Sejdou-li se dva nebo tři ve jménu mém, jsem uprostřed nich“ (nebo v jiném, rovněž správném překladu „v nich“). K tomu není potřeba žádné ohlášené církevní shromáždění, žádná příprava. To může nastat všude tam, kde „duch Kristův“ za libovolným účelem svede dva lidi dohromady. Může být obtížné na to myslet i tehdy, když se jedná o muže a ženu, a i tehdy, když jsou si navíc sympatičtí, a udržet si jasné vědomí, které je východiskem všude. Je to těžké, ale je to potřeba. Nemusí se jednat ani o partnerský, ani o sexuální vztah, zúčastnění si ale musí upřímně uvědomit, o co jde, pokud chtějí situaci zvládnout.

Již v pozemském životě byl Ježíš ve svých myšlenkách velmi nekonvenční. Mohlo by se zdát, že konvence jsou důležité maximálně do té doby, dokud „není mezi nimi“.

Předpokladem vhodného mezilidského setkání je samozřejmě studium vlastní individuality, včetně „aury“, resp. vyzařování. I v páru zůstávají partneři samostatnými individui - Ježíš neusiluje o úplné rozplynutí obou partnerů v páru.

Zpět k obsahu této stránky.

Po svatbě v Káně Galilejské následuje v Janově evangeliu líčení „očištění chrámu“ (Jan2, 13-25). Ježíš s odpovídající horlivostí vlastníma rukama vyhání z chrámu prodavače a penězoměnce. Chce tím učinit nepřehlédnutelné znamení proti pokrytectví světa, který označuje chrám za dům Boží, a přesto mu nejde o nic jiného než o plytké smlouvání. Jelikož Ježíš nemůže od městských a duchovních hodnostářů vzhledem k poměrům nic očekávat, zakročí sám jako ten jediný, který se ještě cítí zodpovědný za „dům svého Otce“. Byl to akt sociálního odporu, při kterém nebyl zraněn jediný člověk. „Poslouchat více Boha než lidi“, to je další Ježíšův postoj, který není nikterak servilní. Dokonce ani tam, kde říká: „Co je císařovo, odevzdejte císaři (a co je Boží, Bohu“), není možno vyčíst patolízalský postoj, jak se o to mnozí pokoušeli, nýbrž spíše snahu ušetřit učedníkům nesmyslné spory s irelevantními společenskými silami. Jak náboženství, tak politika mají své vlastní zákony. Sloužit bližním a „chtít pro město to nejlepší" – ani to není patolízalství.**

V této souvislosti se nabízí otázka zacházení s emocemi. Ne každý má emoce na tak vysoké úrovni jako Ježíš, který žil v neustálém „pozitivním patření na Boha“ a soucitu s lidmi, a jehož horlivost byla vedena pouze vědomým dobrým úmyslem. U normálního člověka jsou téměř všechny emoce přinejmenším smíšeny s nevědomými vzruchovými reakcemi. Ty jsou biograficky odlišné a projevují se v různé míře, jsou si však ve své základní struktuře skutečně podobné. Je třeba zcela samostatně - nezávisle na výkladu druhých lidí - objevovat ve vlastních reakcích další takové mechanismy, zaobírat se jimi a následně je pak zvládnout či předat Bohu. Vyžaduje to ovšem dlouhý proces učení.

Byť tu máme co do činění s psyché, nejsou běžné psychologické analytické a terapeutické postupy pro hledače pravdy a Boha zvlášť vhodné. Psychologie se může stát dokonce překážkou na duchovní cestě - pokud se drží jednostranných interpretačních vzorců, které psychické problémy redukují na sexualitu a vliv raného dětství, a pokud se navíc z „důvodů“ pro lidské slabosti dělají „odůvodnění“ pro neměnný vztah, místo aby byla spolu s Erichem Frommem zdůrazňována lidská schopnost rozvíjet se. 

Tam, kde psychologie neboli „nauka o duši“ podněcuje nahlížení na duševní procesy a kde je v duši - což je poměrně vzácné - spatřováno něco více než jen chemicko-elektrická mozková funkce, tam se studium psychologie může stát velkou pomocí. Psychologie by na tom byla jistě lépe, kdyby byla ochotna se vcítit do poznatků a tvrzení alternativních psychologických směrů. Nedostaneme se moc daleko, pokud se budeme snažit celé komplexy problémů běžným způsobem hned zpracovávat jako celek. Užitečnější by bylo se nejprve zabývat jednotlivými součástmi takových komplexů a vědomě při tom rozlišovat, jestli se jedná o „trám ve vlastní oku“ nebo o „třísku v oku bližního“ a kdo nese zodpovědnost. Mnohé křesťanské školy by spíše zdůrazňovaly první aspekt - trám ve vlastním oku, jelikož je to těžší, jelikož se nejprve musíme naučit pohlížet na vlastní problematické činy a můžeme je sami korigovat; církevní zpověď má v tomto smyslu vedle duchovního aspektu také terapeutické účinky. V psychologické praxi by stála v popředí spíše perspektiva oběti a na konci by zazněla poznámka, že ve hře byly stejně více či méně obě strany. Východní duchovní nauky by zdůrazňovaly souvislost obojího coby zdroj karmy, tedy osudu.

Při práci s účinky obtížných situací právě prožitého dne by mohla pomoci metoda, kterou prosazoval R. Steiner: denní rekapitulace, při které si jednoduše promítáme den od večera nazpět až po ráno. Následně je mnohem snazší se vrátit do přítomnosti.

Můžeme si také sepsat tzv. zrcadlo duše, seznam vlastností, které chceme zlepšit a kterých chceme dosáhnout, a toto zrcadlo si pravidelně procházet. Jedná se o osvědčenou praxi z mystické oblasti.

Pokroky v duševní oblasti mohou vést i k tomu, že se například zlepší konverzace více lidí. Předsudky a rychlé soudy zmizí do té míry, do jaké se člověk stane sám sobě průhlednější a zbaví se zbytečné zátěže. Důležitost, jakou Ježíš přisuzoval „nesouzení“ a „tomu, co z člověka vychází“ neodráží pouze nesplnitelný morální nárok, nýbrž je výzvou k tomu, abychom s tímto procesem učení začali. Toto často přepokládá, abychom se místo dalšího hádání spíše zklidnili a potom si klidně celou věc vyříkali. (Viz také kapitola "Klid na poušti ".)

V této souvislosti existují evropské školy, které dokáží pod jiným názvem integrovat čakry - centra nervů a vědomí známá v józe („Anthroposophie; Universelles Leben“, Antroposofie, Univerzální život.). Takové snahy nejsou automaticky „nekřesťanské“, jak se domnívají církve. Vždyť tato centra v člověku znali již křesťanští teozofové ve středověku (J. G. Gichtel) a dnes jsou rozpoznatelné jako energetické struktury reálně existující v každém člověku. Podobně není ani akupunktura známá především v Číně automaticky „taoistická“ - jednotlivé akupunkturové body lze již v lidské tkáni doložit pomocí měřících přístrojů a odnedávna i histologicky.

**) „Horlivosť" v tomto zmysle sa musí odlišovať od „horlivosti bez hlbšieho poznania" (Rim 10,1-3).

Dále viz speciální strana „Základy etických hodnot": K cásti 3.

    Otázka:
Môžem vedome s pomocou Božou zvládnuť svoje emócie?

Zpět k obsahu této stránky.

O tom, jak horské kázání proměnilo hodnoty staré (ale i dnešní) společnosti, toho již bylo sepsáno hodně. Srv. Matouš 5 - 7,29. Jedni horské kázání vítají v souvislosti s se sociálními aktivitami. Jiní ho zmenšují coby „etiku smýšlení" a upřednostňují to, co označují jako „etiku zodpovědnosti“ a co je spojeno se starozákonními výhružkami, vojskem atd. A někteří lidé se zkrátka pokouší podle něj žít. Horské kázání je ceněno i v nekřesťanských oblastech (viz např. Gándhí).

I z hlediska výzkumu vědomí je zřejmé, že se horské kázání soustředí především na ty lidi, pro něž může být vědomím něčím více než lidskou rozumovou analýzou a pro které život nekončí na hraně jejich vlastního talíře. „Chudí duchem“, tedy ti, co „vědí, že nic nevědí (nebo toho vědí málo)“, jsou otevřeni neustálé relativizaci, uvědomují si, že toho Bůh ví víc než oni a že je toho může ještě mnoho naučit. Ti jsou „blahoslavení", „jejich je království nebeské". Tento postoj může být neustálým a účinným popudem k vlastnímu rozvoji, víc než jakýkoliv jiný postoj, který lidé považují za „chytrý".

„Ti, co pláčou" nemusí vždycky nést jen svůj vlastní osud - vyrovnávají se tak se svým podílem na stavu celku, místo aby všechno lehkomyslně přešli. Jiní na sobě nesou tíhu spleti osob, ve které žijí, a konečně i osud národů a lidstva. Namísto státníků jsou to dnes často hnutí složená z obyčejných lidí. Kdo jim ale dá potřebnou podporu, kdo se bude modlit právě za ně, a ne stále za ty, kteří jsou mocní, slavní a ekonomicky silní?

„Tiší" - to jsou především ti dobrovolně tiší, tedy ne prostě lidé bojácní. Oni „dostanou zemi za dědictví“, pouze pod jejich rukama může být země zachována a může se rozvíjet.

„Ti, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti“: – ne závist, nýbrž férové hledání spravedlnosti pro sebe i pro druhé, to otevírá člověka směrem „nahoru“. Dříve či později se mu také dostane shora odpovědi, byť ne takové, jakou by si představoval. „Milosrdní“ nesou své bratry a sestry a další stvoření dobrovolně nahoru a za to je zase ponese Bůh.

„Ti, kdo mají čisté srdce," tedy ti, kteří rozpoznali a odložili své duchovní brýle a předsudky, ti „uzří Boha“. To je nejširší význam výzvy „Nesuďte“.

„Ti, kteří působí pokoj“, ti, kteří vytváří pokoj ve smyslu modlitby Františka z Assissi, dávají i ostatním poznat, že tu musí působit i jiná síla, než ty síly, které život běžně určují. „Oni budou nazváni syny (a dcerami) Božími."

„Ti, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost“ a „ti, kteří budou tupeni a pronásledováni kvůli mně,“ tzn. kvůli Ježíšovi, i ti jsou blahoslavení. Tomu, že jsou blahoslavení, také často odpovídalo jejich vnitřní rozpoložení, byť jejich vnější podoba trpěla. To ale neznamená, že utrpení je samostatným cílem.

Oslovení by se měli rovněž stát „solí země“ a „světlem světa“. Právě v této kapitole se Ježíš odvolává na „zákony“ a proroky staré smlouvy. Často hovoří o tom, co bylo před ním správné, v nové době je to však třeba chápat novým způsobem. V popředí již nemají stát zákony jako takové, nýbrž jejich zdroj. Každý člověk si může nově vybudovat vnitřní základ svého života.

Tomu, kdo „hledá království nebeské", tomu bude všechno „přidáno“. I tady je patrné, že rovina rozumového myšlení sice nemá být zrušena, ale otevřena, abychom mohli přijmou i to, co pochází z vyšší, duchovní logiky. Není ovšem řeč o tom, že bychom měli pozemské danosti prostě opustit a opájet se zvláštními duchovními stavy vědomí. Vyšší úroveň chápání by měla být spíše totálně konfrontována s pozemským vědomím a životem až do doby, kdy bude svět proměněn. Jasné vědomí zůstává zachováno, či teprve vzniká tam, kde člověk s ohledem na určité otázky stojí na škále sahající od nevědomosti přes spekulaci, domněnku, teorii, přesvědčení až po vědění. To je důležitý předpoklad rozvoje. V tom spočívá rozdíl oproti jednoduché snaze o šťastný život, se kterou se lze setkat v některých starších duchovních směrech.

Vyšší myšlení zachycené v kázání na hoře (viz také příští kapitola) se již z hlediska svého obsahu zaměřuje především na ty lidi, kteří ho nechtějí použít pouze k novému uspořádání svých individuálních duchovních schopností. Cesta se soustředí nejprve na individuální život, ve kterém lze následně hledat partnery a „bližní“ tak, jak to bylo popsáno v kapitole „Ježíšův křest“ či „Ticho na poušti". Poté se pozornost obrátí na vztahy mezi mužem a ženou a dále na další psychické vztahy mezi více lidmi. To bylo popsáno v kapitolách o svatbě v Káně galilejské“ a o lásce. V Kázání na hoře se na tuto psychickou a etickou rovinu poukazuje znovu a zároveň se tato rovina otevírá rozsáhlejšímu duchovnímu cíli, který by mohl ze vztahů mezi lidmi vytvořit společenství. To symbolicky odpovídá vztahům od tónu přes interval a trojzvuky ke stupnicím - směrem k úplnosti.

Zpět k obsahu této stránky.

Mnoho Ježíšových činů, od rozhovoru s Nikodémem - Jan 3 - přes kázání na hoře až po uzdravení slepého od narození a nasycení pěti tisíců vytváří svou symbolikou rámec toho, co je potom vnitřně vyjádřeno v proměnění na hoře. Toto proměnění se podobá východnímu pojmu velkého osvícení. Lidský duch je osvícen. U Ježíše, ale i u člověka, který se snaží do této možnosti vcítit, se to ovšem vztahuje na užší spojení s Bohem, který tu není chápán jako všeobecné absolutno, nýbrž také jako bytost.

Pouhé „pozitivní myšlení" by mohlo naše uvažování uvést do stavu, který by byl bližší tomu, co může přijít od Boha, a mohlo by nás tedy naladit. Ovšem pod tou podmínkou, že by bylo praktikováno bez egoizmu, bez velikášství a bez technické manipulace. Literatura, která se pozitivním myšlením zabývá, si však ve velké většině takový pozor nedává, a pozitivní myšlení tak může skončit až sebeklamem.

"Proměnění" to v žádném případě není. Při něm není jen ke změti duchovních „programů“, která je vlastní všem lidem, přidán ještě přídavek pozitivních programů, pročež ve výsledku vznikne přebytek duchovních programů. Při proměnění je změť duchovních programů překonána nahlížením duchovních počátků, které je osvobozeno od zkreslení a zcestného pořadí hodnot. Ve všem je patrný vyšší božský řád. Pokud lidské zrání probíhá i tímto směrem, je v podstatě prohloubením psychických očistných procesů, jak byly popsány v kapitole „Svatá horlivost“. Všechno je prosvětleno zásadním poznáním. Poznání není myšlení, může se objevit ve spojení s myšlením, ale i bez něj, není vynutitelné, je však osvobozující. Myšlenkový svět pak již není nutno potlačovat, jak se pokoušely jiné cesty.

Myšlení je osvobozeno od instinktivních reakcí. Kontrolovatelné analytické a syntetické myšlení se může stát snáze nástrojem rozumového vědomí, které je mu nadřazeno. Diferenciace v myšlení postupuje dále, aniž by se zároveň stávala nerozhodnou (“vlažnou“). Člověk potom již například chápe, co je za jakých okolností vhodné.

V případě Ježíše můžeme vycházet z toho, že nemusel překonávat všechna ta omezení, která od této roviny dělí normálního člověka. Přesto měl i on díky proměnění stále jasnější vědomí. Později prosil v tzv. velekněžské modlitbě o ono jasné vědomí, které měl u Boha před stvořením (Jan 17).

Zpět k obsahu této stránky.

Ježíš se svými činy nesnažil uspokojit lidskou touhu po senzacích, a už vůbec se nesnažil o to, aby vnějšími událostmi přivedl lidi k víře. Celá jeho cesta je prodchnuta jasným vědomím o tom, co měl v daném okamžiku dělat - tedy ne „kvůli tomu či onomu, aby dosáhl toho či onoho cíle".
Uzdravování bylo často „znamením", malými činy, které byly symbolem něčeho většího, zásadnějšího. Při uzdravení slepého v sobotu Ježíš odpověděl, že ten člověk není slepý kvůli hříchům, ale „aby se na něm zjevily skutky Boží ". Srv. Jan 5, 6-9; Jan 6; Jan 9, 3 atd. Viz ve  3. části kapitola „Ježíš a uzdravování ".

Vítaným vedlejším účinkem uzdravování je zcela jistě i zpochybnění starých myšlenkových stereotypů a rozvažování o hlubším významu takových činů. Skutečnost, že někteří lidé k tomu potřebují vnější pozorování, počítání, měření a vážení, uznává Ježíš na příkladu Tomáše, který představuje mezi učedníky „přírodovědecký typ“. (...). (Viz ve 3.části kapitola „Přírodní vědy a víra v Boha") Ježíš nechtěl nikoho nutit, to by se pak podobalo soudu. Ježíšovým záměrem nebylo ani to, aby provokoval k odmítnutí někoho, kdo nebyl pro jisté rozhodnutí dostatečně zralý. I Tomášovo evangelium stojí za přečtení. Jedná se o apokryfní, precizní sbírku Ježíšových výroků a nezáleží na tom, zda je napsal sám Tomáš, nebo ne. Tomášovo evangelium uznávali i duchovní křesťané v Egyptě a na jiných místech.

Ani „zázraky" nebyly těžištěm Ježíšovy činnosti. Často je činil jenom proto, aby pomohl, když byl o to požádán, aniž by u toho byly shromážděny zástupy lidu. A dokonce „vyhrožoval“ lidem, aby o tom nikomu nic neříkali.

Pokud ovšem dnes někteří teologové (mimo jiné zastánci Bultmannovy teorie demytologizace) stále ještě vycházejí z toho, že by mohli dokázat, že se tyto zázraky vůbec nestaly, či je vysvětlit jako symbolický popis, pak je zřejmé, že se přizpůsobili mechanistickému obrazu světa a člověka z 19. století a že zkrátka nevzali na vědomí novější vědecké směry. Tyto nové směry v kvantové fyzice, biologii a biofyzice, výzkumu přírodního lékařství a parapsychologie, v astrofyzice atd., jsou už tak daleko, že si lze za jejich pomoci alespoň představit, že se biblické události skutečně staly. To nemusí být hledání „důkazu o existenci Boží“, který spadá do působnosti jiných rovin než té přírodovědné.

Na zmíněném teologickém směru lze ocenit pouze jednu věc: že nepovažuje vědeckou objektivizaci za nutný předpoklad víry.

Období jednostranných osvícenských názorů je pryč. I vědecky založení lidé už dnes dokáží věřit bez toho, aby propadli schizofrenii. V době, kdy lidé beze všeho věří parapsychologickým skutečnostem, kupříkladu schopnosti některých lidí ohýbat na dálku lžíce - na kterýchžto schopnostech je přes nános podvodu přesto něco nezpochybnitelného, by bylo zkrátka absurdní, kdybychom Ježíši Kristu, který je mnohem větší, takové schopnosti upírali. Ježíš jednal kvůli něčemu jinému, než kvůli zábavě spojené s ohýbáním lžící, dnes se ovšem vzhledem k nejrůznějším skutečnostem zdá, že Ježíš skutečně pronikal všechny přírodní síly a že je právě v naší době důležité, abychom se tomuto jevu věnovali. Je to důležité pro náš současný obraz člověka, pro komplexní, tzn. křesťanské uzdravení atd. Takové duchovní vidění Ježíše není protikladem k vnímání Ježíše jako „Syna člověka“, který chtěl dát jednotlivým lidem a jejich sociálním vztahům, resp. obci vnější příklad. Teprve předpoklad tohoto zdánlivého protikladu vede k odmítání „zázraků“, protože dotyčný člověk se v dobré vůli domnívá, že se musí bránit špatným tendencím, které ho odvádí od lidského a sociálně kritického křesťanství. Ve skutečnosti poskytuje teprve spojení obojího obraz blízký skutečné Ježíšově radikalitě, a jeho spojení s vůlí, a proto i silou Stvořitele.

(...) Energie tu není síla bez tváře; je zároveň účinkem Kristovy bytosti. Např. ve východní józe je energie často chápána izolovaně. I dnes existují případy uzdravení, které vzniklo v původním slova smyslu modlitbou a s ohledem na nitro člověka spojené s Kristem, který chce, aby byli lidé zdraví a dokonalí.
Duchovní uzdravení samotné a související duševně-duchovní pokrok ovšem zůstávají milostí, kterou si nelze vynutit, byť člověk může udělat mnoho pro přípravu.

K „darům Ducha svatého“, jako k daru uzdravování, „mluvení jazyky“ a prorockým darům viz 1. Kor. 12, 7-11; Skutky apoštolů 2, 17-20; a kapitola „Letnice".

Zpět k obsahu této stránky.

  Vzkříšení Lazarovo.

Až do tohoto okamžiku se Ježíš novým způsobem zabýval vrstvami lidské bytosti, na které se za velkého úsilí po celá tisíciletí soustředily staré mysterijní školy. „Nadvědomé“ vnitřní selbst člověka se tak může projevit v prožitku tělesného, duševního a mentálního života. Zároveň se přitom rozvíjí schopnost osvětlit, integrovat a rozšířit stále hlubší a starší vrstvy podvědomí.

Od duchovně-duševní roviny až po tělesnou vůli k životu – taková byla cesta např. ve staroegyptských mystériích.

Při vzkříšení Lazara (10:39-11. kapitola Janova evangelia) je naznačeno ještě další prohloubení. Nejprve se mnoho zdánlivě vedlejších protikladů nápadně podobá zmíněnému egyptskému vědění. V Egyptě totiž byla známa zkušenost, kdy člověk strávil tři dny ve stavu, který zná moderní parapsychologie pod pojmem Out-Of-Body-Experience, tedy zkušenost mimo vlastní tělo. Je to něco podobného, jako když se člověk ve snu vznáší nad svým tělem, pouze s tím rozdílem, že nyní to prožívá ve vědomém stavu. Člověk má potom vnitřní jistotu, že bude coby duševně-duchovní bytost existovat i po smrti. Hierofant však musel dbát na to, aby se dotyčná osoba nejpozději po třech dnech opět probrala do pozemského vědomí, jinak už by se totiž ani probrat nemusela a tělo by se začalo rozkládat. Právě to se ale dozvídáme o Lazarovi, že „čtvrtý den je už v rozkladu". Ona síla, která ho vrátila zpět, tudíž musela působit hlouběji, až do fyzické substance. Biblický děj ukazuje, že křesťanský duch je rozpoznatelný rovněž, ba možná dokonce především v materiální stránce a ve vnějším činu. To je tendence, která se stala aktuální teprve v naší době, poté co mystika dřívějších století plně osvětlila duchovně-duševní vrstvy člověka.

Učení všech náboženství o životě po smrti zřejmě vycházely spíše z podobných zkušeností, např. z opuštění vlastního těla, než z filozofických spekulací, které moc neodpovídaly vědomí lidí v prehistorické, raně historické a antické době. Vhodné vyjádření najdeme u Jeana Gebsera, v jeho díle „Ursprung und Gegenwart" (Původ a přítomnost). Abstraktnímu myšlení a integrálnímu vědomí podle něj předcházel archaický, magický a mýtický stupeň vědomí. Zda muselo dojít k propastem mezi těmito stupni, je jiná otázka. V každém případě je tyto propasti dnes možno reflektovat a překonat. I R. Steiner zdůrazňuje, že starší druhy vědomí nejsou srovnatelné. Náznaky těchto druhů vědomí už můžeme najít pouze na různých stupních individuálního vývoje dnešního člověka.

Srovnání s antickými iniciačními rituály ovšem neznamená, že Lazarovo vzkříšení bylo rituálem, na kterém se podobně jako v Egyptě všichni zúčastnění dohodli. Ježíš svoje konání často odpoutával od kultických předpisů, ať už se vztahovaly k určitému času (sabat), prostoru (chrám) či situaci. Teprve díky této svobodě využíval takové okolnosti pozitivně, např. svátek pesachu, chrám apod. V tomto ohledu může být dnes vzorem pro zacházení s různými trendy, např. přijímání astrologických hledisek, „silových polí“, zvyků. (Viz také knihy od Marka Pogacnika : „Wege der Erdheilung" (Cesty k uzdravení Země), „Erdsysteme und Christuskraft“ (Systémy Země a Kristova síla).

V souvislosti s Lazarovým vzkříšením začal být Ježíš a okruh, který se kolem něj vytvářel, více patrný navenek. Z toho je zřejmé Ježíšovo rozšířené vědomí, které zasahovalo rovněž okruh učedníků, a tímto způsobem nyní oplodňovalo i širší sociální okolí. Následování Ježíše může i dnes lidem přinést podobné rozšíření vědomí, pokud vyzařují své skupinové aktivity navenek.

Nyní následuje cesta utrpení. Velekněz hovoří o souvislosti mezi tím, co se má prostřednictvím Ježíše stát, a osudem celého národa (Jan 11). Ve svém prorockém pohledu správně vnímá, že Kristus zemře za všechny. Špatně však dovozuje, že by Ježíš národu uškodil, kdyby zůstal naživu. To vyžaduje vědomí, které dokáže chápat zároveň procesy a souvislosti nad rámec myšlení. Takovou schopnost však člověk musí většinou teprve získat. Neodpovídá to instinktivně se objevujícím obrazům. Nejhlubší příčiny lze objevit a uvolnit. Již nebudou polovědomě ukládány žádné negativní či jiné myšlenky. Již se nebudou moci shluknout do problémových struktur, které působí až do hlubších, tělesných vrstev. Pokud člověk tyto zákony hledá, řeší se problém pomalu i zpětně. Cesta do svobodné a tvůrčí budoucnosti je volná.

Nyní v německé a anglické verzi následuje úryvek z 11. kapitoly Janova evangelia: Vzkříšení Lazara.

Církevní otec Kléméns z Alexandrie ještě vlastnil rozšířenou, „tajnou“ verzi Markova evangelia. Podle něj to bylo „duchovní evangelium pro ty, kteří se zdokonalují,“ pro „pokrok jejich poznání“. Byly tu obsaženy některé záznamy Marka a Petra, například o vzkříšení Lazara, které byly v evangeliích pro všeobecné použití vynechány. Pouze Jan, resp. jeho žáci takové události otevřeně do evangelia přebírali. Kléméns popisuje Krista jako „mystagoga“ či „hierofanta", tzn. jako někoho, kdo – na rozdíl od starých „mysterijních kultů“ – uváděl a zasvěcoval do mystérií nových (do tajemství víry). (Srv. Prof. Mortin Smith, „The Secret Gospel…"(Svaté evangelium…; který však znamená i chybné závěry.).

Otázka:
Môžem to chápať tak, že Boh pomáha preklenúť život aj smrť, rovnako ako každodenné vedomie a spánok?

 .

Zpět k obsahu této stránky. 

K cásti 1.b.: Kroky evangelií, kapitol 16-25.   /   K 2. části: Zjevení Janovo (12 kapitol) a závěrečná kapitola.   /   Ke 3. části: 11 kapitol o různých tématech a životních otázkách - klikněte zde.   /   K cásti 4: Starý zákon; a příspěvky k dialogu s jinými náboženstvími.

E-mail ways-of-christ.com : Prosím, pište pokud možno německy nebo anglicky. V ostatních případech se, prosím, vyjadřujte v krátkých větách a udejte jazyk, v jakém píšete.

k domovské stránce.  

Odkaz na jiné jazyky a práva.