1. Úsilí odhalit částečně zmizelé spirituální hlubiny křesťanství musí nutně začít u učení, života a významu samotného Ježíše Krista a prvotních křesťanů; a to včetně jejich „apokalyptických“ rysů. Není možno vybírat jen to, co se hodí tomu či onomu teologickému směru. Přitom se ukazuje, že je třeba vzít vážně i mnohotvárnost prvotních křesťanů. Vždyť si jí všimli již samotní evangelisté ******), díky čemuž bylo možno odhalit širší význam Kristových podnětů. *)

2. Staré církve následujících století se řídily především autoritou obsáhlých pojednání „církevních otců“. Oni mimo jiné s pomocí řeckého jazyka a učenosti zpřístupnili a osvětlili Evropě původní křesťanské tradice. Církevní otcové věděli mnoho o starších spisech, které jsou dnes již ztraceny. Stejně jako ve všech ostatních fázích, i v tomto údobí bylo sporné, co vlastně odpovídá skutečnému křesťanství a co ne. Mnohé z těchto později potlačených poznatků si zaslouží nové zpracování. Kromě toho existovali křesťané - např. v Egyptě, srv. nálezy z Naq Hammadi – kteří zdůrazňovali ani ne tak zprostředkování spásy skrze nějakou církev, jako spíše to, že se musí pečovat o individuální přístup k Bohu v modlitbě a meditaci. V "Mystické teologii" dnešních Ortodoxních církví se něco z toho zachovalo v obzvlášť silné míře.

3. Středověká scholastika a kanonistika vedla k teologické systematizaci na základě myšlenkových pochodů, které by bylo možno označit za nábožensko-filosofické. Církevní otcové platili i nadále za autoritu, ovšem jen do té míry, do jaké se s těmito myšlenkovými pochody shodovali. I když se v takových úvahách objevilo mnoho smysluplné duchovní potravy, děsí nás často jednostranná, absolutní, a proto vylučující intelektuální logika – kterou je třeba odlišit od vlastních náboženských dimenzí. Tato logika byla zakonzervována ve formě nauk a dogmat, ale vedla také k inkvizitorským praktikám. Z kreativity dnešního duchovního hledání a mystiky je patrné, že na některých místech by stejná metoda byla bývala mohla vést k jiným závěrům, nebo k nim částečně i vedla. Je zřejmé, že skutečný duchovní růst předpokládá flexibilní a neohraničené vědomí, a nikoliv vědomí takto zatvrzelé. Přísná scholastická metoda je ještě dnes stěžejním východiskem systematické teologie, především v katolické oblasti. Je však možno zaznamenat mnoho otevřenosti pro jiná, mimo jiné ekumenická východiska (např. Yves Congar). Nejde o nějakou jednostrannou kritiku jednoho z teologických směrů. V raném stádiu práce na dnešním textu Kristových cest jsme prověřovali, jaké jsou možnosti systematického členění předkládané látky. Zbyla jen jedna možnost, a to členění podle Ježíšových kroků v samotných evangeliích! Právě v nich se zrcadlí takřka archetypální pořadí stádií lidského vývoje a oblastí vědomí, také ve vztahu ke světu. Je to ale nový, interdisciplinární počátek.

4. Když bylo na počátky křesťanství navršeno sdostatek církevní tradice, objevili se reformátoři, kteří se chtěli opět silněji přimknout k biblickým počátkům. To se jim však podařilo jen ve velmi omezené míře, jelikož byli dětmi své doby a věděli např. velmi málo o duchovních a mystických hnutích z dějin křesťanství. Kromě toho se zapomnělo na tradice, které byly ve svém jádru cenné, např. na mariánskou úctu. Již jen jednotlivci, např. evangelický teolog J. V. Andreae, vyjadřovali v románově zastřených snových obrazech hlubší, event. křesťansky esoterické zkušenosti. Skutečnost, že křesťanství nebylo v těchto obrazech na první pohled patrné, je dána formou, která byla zvolena z bezpečnostních důvodů. Ani protestantská oblast nebyla vždy tak tolerantní, jak by se mohlo zdát. Protireformace, náboženské války atd. se zasloužily o zbytek. Různé teologické metody si tehdy byly v mnohém podobné. Tam, kde se dnes ještě v rámci samotných protestantských církví nachází rozdělené skupiny, jako jsou luteránské a reformované (kalvínské), ale i sjednocené církve, by si představitelé těchto skupin měli nechat vysvětlit, že se to sice ještě může hodit pro odborné teologické diskuse, ale že s ohledem na vlastní církev to bylo již dávno překonáno. **)

5. Ani v následujícím období nové filozofie, osvícenství a přírodních věd nebyla po bok staré rozumářské systematické teologie postavena teologie duchovní zkušenosti. Zástupci historicko-kritické teologie se naopak - ať již vědomě či nevědomě - orientovali stále více na intelektuální a nadto jednostranně materialisticky utvářené chápaní přírodních věd v tehdejší době. Teologie se stávala spíše literárněvědnou a lingvistickou disciplínou – což nebylo chybné, ale jednostranné. 
Proti zvažovaní literárneho žánru nemožno nič namietať, môže sa to urobiť - iba ak na vhodnom mieste a nie schematicky, pozri napr. naša stránka k takzvanému evanjeliu Filipa (Naše anglické / německé stránky). Porovnávať to, čo hovorí Písmo, s okolnosťami vtedajšej doby, je tiež potrebné - ale by sa to však nemalo už apriórne vopred zastierať pochádzajúcimi hodnoteniami vtedajšieho diania podľa dnešného ducha doby. Osvetliť význam môže aj súvislosť so vznikajúcou obcou (pozn. veriacich) - toto ale nesmie viesť k obmedzeniu pohľadu na vonkajšie čisto ľudské konanie, v ktorom sa už Boh priamo nevyskytuje, hoci práve toto bolo najdôležitejšie pre ľudí. Skutočnosť, že určitá správa sa odovzdala určitým ľuďom, v žiadnom prípade nevylučuje univerzálny význam. Ak chceme dnes hľadať zmysel tradície pre nás, dôležité je - plný obsah sa rozvinie len ak budeme brať vážne hodnovernosť sľúbeného aj pre dnešných ľudí alebo to aspoň minimálne skusmo budeme brať vážne.
(Tehdejší zástupci staré systematické teologie se považovali za jakési jádro vlastní teologie, kolem kterého je možné sestavit nové vědecké obory. Mohli ale být skutečně takovým integračním jádrem?) Jistě by bylo bývalo oprávněné snažit se uvést četné vědecké objevy do vztahu s věroukou. Ale konsekventní by potom bylo učinit tak i dnes. Zatím se tak ale většinou nestalo. To by znamenalo, že se zohlední rýsující se nový obraz světa, který se skládá z nových, již ne tolik materialistických vědeckých směrů fyziky částic, z moderní biofyziky, z geofyziky a astrofyziky a především z interdisciplinárních oborů, jako je parapsychologie atd. Nemá smysl vztahovat dnešní teologii na vědecký obraz světa v 19. století! ***)

6. Ve 20.století se objevilo mnoho snah, které se snažily zdůrazňovat dosud opomíjené aspekty teologie. I nadále však byla opomíjena mysticko-spirituální dimenze – jejíž nutnost vyzdvihl Karl Rahner. Tyto pokusy v katolickém a evangelickém prostředí leckdy pomohly společnosti tím, že se více věnovaly praktickým starostem lidí: např. Karl Barth, politická teologie a teologie osvobození třetího světa, teologie stvoření****), feministická teologie…. U některých směrů, např. v Bultmannově teologii demytologizace bylo však vylito s vaničkou i dítě. Víra byla redukována na materiální chápání světa, které se však – jak jsme již uvedli – přežilo, byť tu bylo přinejmenším správně konstatováno, že víra nepotřebuje žádnou vědeckou objektivizaci. Drewermann se pokusil o hlubinně psychologický výklad evangelií. Mohl by to sice být most, který by nás vyvedl z bezduchého prostředí materialistického chápání světa, hlubinná psychologie není ovšem v žádném případě vlastní duchovní dimenzí Bible, a proto nemá smysl tyto dvě naprosto rozdílné roviny směšovat.
Problémy mezi fundamentalismem a relativismem v diskusi dosud převažují. 
Mimo teologické kruhy hrají jinak v posledních letech roli ještě ony domnělé "příběhy o odhalení Ježíše", které celkový obraz dnešní diskuse zrovna nezlepšují.

7. „Postmoderní" teologie 21. století se zatím takřka neobjevila. Obnova duchovních možností křesťanství – při zachování jak starých hloubek víry, tak dosažené sociální ostražitosti – předpokládá dalekosáhlou změnu ve vědomí*****. K tomu je nutná spirituální preciznost a diferenciovaný pohled na společnost a svět namísto spravování a provozování dosavadních směrů v rámci teologie a religionistiky. Právě zde začínají Kristovy cesty.

**) V poslední době se v Německu objevují snahy tento stav vyřešit. K různým církvím viz zbytek naší stránky „7 obcí (ve Zjevení) a dnešní církve"

***) Viz mimo jiné naše stránka „Přírodní vědy a víra v Boha“. Update English/ Deutsch. K vývoju kresťanstva pozri tiež Prof. Hans Küng, Das Christentum. Wesen und Geschichte, sonderausgabe 2007 (prof. Hans Küng, Kresťanstvo. Podstata a dejiny Mimoriadne vydanie 2007). Snaží sa o integrovaný výskum, ktorý, napriek archeológii a kritickému výskumu, berie vážne staré Písma ako obsahové zdroje. Nesúhlasíme so všetkými tam reprodukovanými vývodmi, ktoré vyplývajú z historicko-kritického výskumu. Napr. udalosti s Ježišom sa niekedy príliš javia ako čisto subjektívne zážitky. Küng je otvorený vlastnej doteraz nepreskúmanej realite takých prežitkov. Koniec koncov jeho metóda je zaujímavá sama od seba a môže skúmať vývojové štádiá kresťanstva (paradigmy), nedostatočne hodnotiť význam smerov myslenia, ktoré doteraz neboli nikdy vo veľkom rozhodujúce - ako je mystika. Tieto sú veľmi dôležité, pretože odkrývali možnosti na vyčerpanie plného potenciálu kresťanstva. Tu musíme poznamenať, že ľudia s vnútorným duchovným zadaním, napr. mystici, často nemôžu správne pochopiť čisto historicko-kritickú analýzu, pretože majú popri externe zrejmého životopisu predovšetkým samostatný vnútorný spirituálny životopis. Potom tu skôr pomáha pokusne ich brať vážne, ako ich pitvať.

****) Viz např. „Ökologische Theologie" (Ekologická teologie), Kreuz-Verlag

V Novém zákoně najdeme různé teologické úhly pohledu. Autoři je však museli vědomě kombinovat. Zjistili, že Ježíš má mnoho stránek. Je třeba více teologických úhlů pohledu, aby mu člověk porozuměl.

Na jedné straně vyučoval sociální cítění liberálů nebo sociální cítění ve smyslu teologie osvobození - a striktní individuálně-etické linie značně konzervativních teologů (ne však formalisticky a ne orientované na státní moc).

Měl jak duchovní postoj křesťanských mystiků nebo ezoterických křesťanů (srov. s mystickou teologií východních pravoslavných církví), tak také postoj, že učedníci mají zvládnout svůj život v tomto fyzickém světě (druhý zmíněný postoj je hlavním tématem většiny současných teologů a duchovních pastýřů, zejména těch evangelických.)

Ježíš ukázal "nadpřirozený" vztah k Bohu, (od křtu až ke kříži a vzkříšení; jak je to vyjádřeno např. v přehledu Jana resp. jeho žáků v Janově evangeliu); to se nedá vysvětlit s pomocí intelektuálního vědomí teologů jako Bultmann. Přesto musel Ježíš projít lidskými životními procesy, které zkoumají přírodovědci.

Mnohé jevy je možné si vysvětlit pomocí naší dnešní hlubinné psychologie; mnohé jsou naopak duchovní ve smyslu, který přesahuje možnosti poznání hlubinné psychologie.

Mnohá hlediska se téměř ztratila od té doby, co byla velká část raných křesťanů pronásledována jako "kacíři" atd. (házena do jednoho pytle s těmi, kdo náboženství skutečně zneužívali). Všichni byli jednostranní, ale již ne ve smyslu nějaké existující církve.

Tato jednostrannost není automaticky negativní. Konstruktivní části všech těchto směrů by byly v pořádku – kdyby si tyto směry nemyslely, že jsou ty jediné, které mají pravdu, a ostatní jsou na omylu.

Evangelia – a např. část Markova evangelia, který se nazývá "pramen Q" – představují různé úhly pohledu. Proto byly napsány pro lidi s rozličným pozadím. Marek byl např. důležitý pro analytické pochopení Římanů a pro překlady do románských jazyků. (Prof. Morton Smith však hovoří o jedné "tajné části" tohoto evangelia, která pocházela z podkladů Petra a byla užívána pouze pro zkušené lidi; se vzkříšením Lazara atd.) Rakouský mystik Jakob Lorber napsal, že Marek byl jako chlapec uznávaným poslem mezi učedníky. Proto přesně věděl, co se odehrálo. Má rysy teologa, jehož otázka zní: kdo je Ježíš? 
Původní aramejské evangelium Matouše, které je ztraceno resp. zatím nebylo objeveno, musí být namířeno k Židům; toto evangelium stejně jako dnešní "Matoušovo evangelium" je v neposlední řadě zaměřeno na všechny, kteří potřebují podrobné popisy plné života o Ježíšových činech. 
Podobně je tomu u Lukáše, ovšem s citlivou hloubkou. 
Janovo evangelium bylo napsáno pro duchovní křesťany (např. s řeckým tajuplným životopisem), přičemž specificky křesťanské záležitosti byly zpracovány jejich jazykem.
Jan zvlášť zřetelně rozuměl Ježíšovu životu od velikonočních událostí; Matouš začíná zřetelněji se životem. Oba úhly pohledu jsou správné; ovšem kříž a vzkříšení mají nejvíce důsledků pro následující dobu.

Apokryfní "Filipovo evangelium" není evangeliem, nýbrž raně křesťanským příspěvkem nebo komentářem k diskusi s lidmi z různých jiných náboženských směrů – s vlastním stanoviskem mezi těmito směry. (Není to žádný gnostický spis, jak by mnozí rádi předpokládali.) Apokryfní "Tomášovo evangelium" není evangeliem, nýbrž pravděpodobně z velké části autentickou sbírkou Ježíšových výroků; včetně několika výpovědí, které byly v této podobě věnovány duchovně zainteresovaným lidem.

Zástupci různých národů mohli lépe propracovat různé aspekty.

Podobně využitelné ve svých příslušných hranicích jsou různé metody výzkumu, aplikují-li se současně (interdisciplinárně). Pokud však někdo zkouší vystavět teologii prakticky pouze na jedné vědecké oblasti (jako jazykovědu nebo archeologii), je výsledek částečně nesprávný. Mimo to je nezbytné zapracovat také meditativní metody, což se téměř nikde nedělá.
Okrem toho existujú na kresťanskej teológii viac či menej nezávislé všeobecná religionistika a filozofia, ktoré čiastočne konkurujú teológii dovtedy, kým sa venujú náboženským otázkam ťažko prístupným bez vlastného náboženského vzťahu bádateľa. Avšak, ak niekto tak naozaj hľadá skutočného Boha, môže to byť plodným doplnkom. Väčšia kompatibilita týchto odborov by sa mohla za čas objaviť, ak by sa nábožnosť uznala za základnú vlastnosť patriacu k ľudskej bytosti. (Pozri „Náboženstvo ...")

U církevních představ o Boží Trojici příp. trojjedinosti je třeba rozlišovat, zda ten, kdo o tom něco vyučuje, s tím spojuje nějaký prožitek, který by mohl nějak zprostředkovat, nebo zda se jedná o čistě intelektuální učení (doktrínu) o třech božích osobách. "Kristovy cesty" popisují mimo jiné Boha, Ježíše a Ducha svatého v jejich charakterech a jejich existujících vztazích a nehádá se o pojmech jako je trojjedinost.