Kristovy cesty

Nezávislá informační stránka
s názory z mnoha oblastí výzkumu a zkušeností.

 

Návrat na hlavní stránku: další nabídky a jazyky.

 

Kristovy cesty v lidském vědomí a na zemi.

Seznam všech částí.

K cásty 1.a.:  kapitoly 1-15 o jednotlivých krocích evangelií, Narození Ježíše - Vzkříšení Lazarovo.

K cásty 1.b.: kapitoly 16-25 o jednotlivých krocích evangelií, Pomazání - Letnice.

Toto je druhá část: Kroky Zjevení Janova.

Pro prohlížení dalších kapitol počkejte na plné načtení stránky
26. Zjevení Janovo
27. Jak přistupovat k proroctvím
28. K obsahu Janovy apokalypsy: „Sedm církví" (se zvláštní stránkou o dnešních církvích)
29. Sedm pečetí
30. Sedm polnic
31. „Sedmero zahřmění“ a dva proroci
32. Žena a drak
33. Sedmihlavá šelma z moře
34. Šelma ze země s dvěma rohy
35. „Sedm posledních pohrom" a pád „Babylóna"; ...Návrat Ježíše Krista
36. (Skutečná) „tisíciletá říše“ míru
37. „Nové nebe, nová země a nový Jeruzalém“
38. Závěrečná kapitola: křesťanskost
39. Tabulka: Křesťanský postoj – „Ve světě, ale nikoli ze světa“, „Třetí cesta“

Ke 3. části: 11 kapitol o různých tématech a životních otázkách - klikněte zde

K cásti 4: Starý zákon; a příspěvky k dialogu s jinými náboženstvími

Odkazy na jiné verze, práva.
e-mail.

 

Metodická poznámka.

Následujících 37 kapitol kopíruje jednotlivé kroky evangelií a Zjevení Janova. Doporučujeme je procházet právě v tomto pořadí, a to mimo jiné právě za pomoci Janova evangelia a Zjevení Janova.

Kdo má vedle čtení zájem o celostní metodu zpracování textu a chce do práce s textem integrovat i opomíjené vrstvy duše, může si danou kapitolu např. Janova evangelia po prostudování přečíst soustředěně ještě jednou a meditovat o ní. (Jan a jeho učedníci se zaobírali především hlubším významem dění.)

Podrobněji k meditační praxi.

 

Zjevení Janovo.

 Hlubší meditativní úvahy o Evangeliu podle Jana nasvědčují, že hlavní pozornost se v něm věnuje evangelistovu rozjímavému pohledu na události, které bezprostředně spoluprožíval.

Zjevení Janovo oproti tomu zřejmě vychází z vizí. Zkušenosti vnějšího života tu nejsou pomyslně protahovány do budoucnosti. Forma těchto vizí také ukazuje –předpokládáme-li zkušenosti se zápasením o sílu rozlišovat ve sféře vlastních vnitřních obrazů atd. –, že pocházejí z úrovní vyšších než jsou ty, na kterých se vnější očekávání může proměnit v imaginativní obrazy. Prolínání osobních prvků zde patrné není. Rovněž je jasně uveden zdroj, i když to samo o sobě by při takových zážitcích nebylo zárukou: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi...“

Moderní evangelická teologie se většinou o tento apokalyptický spis příliš nezajímá. Svými metodami zaměřenými na povrch by nebyla schopna jej dekódovat vůbec, nebo by rozluštila jen zlomky, protože nedokáže z vlastních zkušeností odvodit „metodu“ jeho vzniku a symboliku s tím spojenou. V rámci katolické církve existuje několik představ o apokalypse, téměř nikdo ji však nečte, neboť je příliš vzdálena pocitu sebeuspokojení mnoha lidí a církví dnešní doby. Protestantská svobodná společenství a sekty se naopak odvolávají přímo na apokalypsu*. Čtou proroctví z perspektivy rozumu, tedy také metodou, která při izolovaném aplikování není dostačující, a často vyberou jediné zjevné katastrofické údobí. Všechny se však považují za vyvolené, nebo alespoň ze všech ostatních nejvyvolenější. Slovo *apokalypsa pochází z řečtiny a znamená odhalení, zjevení, nikoli katastrofa.

V kapitole o svatodušní události už bylo poukázáno na přechody od Ježíšova individuálního působení v jeho bezprostředním okruhu k celkovému vývoji.

Bude-li po evangeliích zpracováno z celostního hlediska i Zjevení Janovo, jak se doporučuje v „Úvodu...", ukáže se leccos neočekávaného, co se dosud v literatuře neobjevilo:

Ve Zjevení je zřejmý sled, který je příbuzný sledu  Ježíšova života. Je však jednoznačné, že se tu hovoří o vývoji lidstva, případně Země a kosmu; mystické zpracování, byť sebevíc niterné, jen potvrdí, že to nejsou pouhé obrazy na podporu rozvíjení či „zasvěcování“ jednotlivce, i když vzhledem ke zmíněným paralelám k evangeliím mohou pomoci i takto individuálně. Původní rovinou apokalyptiky je spíše vědomí, jež rozšiřuj archetypové události, které se před dvěma tisíci lety odehrávaly kolem Ježíše Krista, na vývoj lidstva a Země na pozadí kosmu, rovněž poznamenaný archetypovými kroky. Zde je obsažen i univerzální aspekt Krista v opozici k jeho působení jako Syna člověka na počátku letopočtu.

Z tohoto hlediska by naopak zase bylo možné vyvodit určité závěry týkající se dění menších dimenzí v době přibližně před dvěma tisíci lety.

Zjevení však je nesrovnatelně komplexnější než líčení v evangeliích. Není tedy pouhým promítnutím toho, co Jan spolu s Ježíšem prožil, na celosvětové dění.

Zjevení ve svém pravém „elementu" popisuje událost v několika dimenzích, případně rovinách bytí. Jen sekundárně lze nalézt i časový sled kroků. Už proto je jasné, že mnohé výklady mohou být zčásti považovány za ohlasy na historické události, v optimálním případě na události viděné, zčásti jsou vysloveně zavádějící.

Z jiného, rovněž přijatelného hlediska vidí R. Steiner budoucí, spatřené stavy vědomí lidstva jako něco, co mohlo několik duchovních žáků ze současnosti předjímat. R. Steiner in: Die Apokalypse des Johannes, cyklus přednášek 1908.

Oberdőrffer ve smyslu Otto Hanische, zakladatele zarathustrovsky orientovaného hnutí za reformování života Mazdaznan, nalezl paralely k fyziologickému vývoji, např. k nervovým drahám v člověku. „Die Apokalypse", Dt. Mazdaznan Bewegung, Gablonzer Str. 7, D-76185 Karlsruhe (Německo).

O výklad, v některých kapitolách ezoterický, se pokusil například Artur Schult: „Das Johannesevangelium als Offenbarung des Kosmischen Christus" (Evangelium podle Jana jako Zjevení kosmického Krista) a „Weltenwerden und Johannesapokalypse"  (Vznikání světů a Janova apokalypsa). Samozřejmě jsou to pokusy o přiblížení limitované poznáním a bylo by třeba doplnit je mnoha poznámkami.

Nyní ještě jednu poznámku ke starším proroctvím: Není dobré směšovat výklad Janovy apokalypsy a proroctví Starého zákona. Byť jsou na některých místech použity podobné obrazy, je třeba chápat výroky starých proroků především na pozadí historických událostí předkřesťanské doby. Při takovém pohledu totiž zjistíme, že proroci hovoří takřka bez výjimky o událostech předkřesťanské doby a doby Kristovy: např. o babylónském zajetí a návratu Židů, o následných válkách, o tehdejším vítězství Židů, ale také o příchodu Mesiáše, resp. Krista (Mesiáš – viz kapitola o Starém zákoně). Pouze na několika málo místech kromě toho prosvítá něco, co se vztahuje k naší době, resp. k událostem popisovaným Apokalypsou Janovou (např. Izajáš 24; 25; 27; 66:15; Daniel 7:9-28).

Zj. 5: 6 se v tradiční (křesťanské) teologii vykládalo jako základní vize: Beránek, který byl zdánlivě zabit, přesto stále stojí před trůnem Božím. V církevním pohledu, byla Církev považována za první místo, kde se uskutečňuje Nové. Jinak teologové chápali knihu Zjevení v souvislosti s „eschatologickým" (ve smyslu konce časů) spoléháním se na přicházející „Boží království", zejména v souvislosti s příslušnými výroky z učednických let Ježíšových. Co Bůh začal s Ježíšem, co je však nedokončené, se rozvíjí dále až do dokonání. Viz Flp 1: 6. Zdálo se, že začátek „Nového nebe a Nové země" (Zjv. 21) již začal Ježíšovým ukřižováním a Vzkříšením - a potom pokračoval kontinuální vývoj. Nicméně, Zjevení svatého apoštola Jana hovoří o radikálním přelomu, který i při stále ještě symbolickém výkladu ukazuje dosud ještě nikdy neexistující velikost. Zdánlivý rozpor mezi něčím co už tu je a pozdějším uskutečněním, se opravdu vyřeší až ono z počátku meditativní vědomí se naplní, jak ukazuje Ježíš, když vícekrát říká v tomto smyslu „Přichází hodina, a už je tu ..." (Jn 4 a 5). To říká, že něco, co je v duchovní rovině již reálně dané, na viditelné rovině začne platit později.

Dodatečný: naše německé/ anglické stránky: "Zjevení Mat. 24-25".

Zpět k obsahu této stránky.

 

Jak přistupovat k proroctvím.

Uveďme ještě několik obecných zamyšlení nad přístupy k proroctvím, a to nejen k Janově apokalypse, ale i k jiným, většinou krátkým „apokalypsám“ z apokryfní literatury prvních století, či k moderním apokalyptickým vizím moderních jasnovidců, které mají většinou „smíšený“ charakter. A navíc pak zmiňme další, individuální „předpovědi“ různého druhu. Archetypové kroky Zjevení Janova nelze pominout, podobně jako různá stadia vývoje embrya, příp. živé bytosti, nebo určité kroky ve vývoji mystika atd. Ovšem záleží na lidech, jak budou tyto kroky vypadat, zda i z nejmenších podnětů vzejde velké poučení a nebude třeba tvrdých vnějších pohnutek, či zda se musí přihodit velké katastrofy. Kdo zkoumá, nezávisle na prorocích, vnější děje ve světě, vysleduje stejné zákonitosti, bez ohledu na to, zda pozoruje osud jednotlivců či širší souvislosti.

Nearchetypové, proto méně závažné podrobnosti ve vizích budoucnosti představují duchovní programy, které na základě předchozího v určitém okamžiku dozrají natolik, že z nich v budoucnosti vyplynou určité události, čím dál ohraničenější druhem, prostorem a časem. Jestliže se však vlivem  lidských snah změní původní zdrojové programy v jednotlivci či skupinách lidí, změní se i podrobnosti v budoucnosti, pokud nebudou archetypově nezbytné. Proto se vize v čase mění. To platí především o vizích lidí, kteří nemají tak široký rozhled jako Jan. Jejich vize mohou být za určitých okolností velmi brzy překonané. Prostor, který má lidstvo k dispozici, je však omezený lidskou těžkopádností.

Jasnovidci mohou vnímat buď vágní impulsy, ty jsou pak za určitých okolností nejkorektnější, nebo už zřetelněji, v symbolické formě, vidí možnosti, případně i přesné fyzické události. Jelikož jsou příslušné podrobnosti jen minimálně fixované, může je někdy dodávat podvědomí, a to nebereme v úvahu jednoduché projekce minulých zážitků do budoucnosti, ani často se vyskytující klamavé vjemy nebo úplně špatné interpretace.

Jiné rozpory v takovém „vnímání budoucnosti" zřejmě odrážejí pevně zakotvené a částečně rozporné scénáře budoucnosti (*viz odkaz na internetové stránce v závěru kapitoly o „posledních sedmi pohromách“). Ty v psychické rovině lidstva představují „reálné, ještě jasně nerozhodnuté možnosti“, k nimž přispěly rozdílné lidské představy. Každý člověk se na tomto pokračujícím procesu rozhodování o budoucnosti vědomě či nevědomky podílí.

Na jedné straně je Země vyzrálý, svobodný organismus a nikdo nebude Bohu radit, jak má s touto částí své existence, ev. svého stvoření zacházet. Na druhé straně má i člověk svobodu rozhodovat se pro lepší způsob řešení, podobně jako by i jeho buňkám mohla být přisouzena značná škála variací chování – to není diktováno centrálně lidským vědomím, avšak vědomí na ně může působit pozitivními myšlenkami apod.

Proměňující se myšlenky a modlitby, láska a důvěra v Boha, spásné činy a milosrdenství dokáží a dokázaly mnohem více, než by dovedly fatalistické postoje.

Způsob vnímání některých mystiků, podle kterých na nejvyšší úrovni mimo prostor a čas už všechno existuje, a rovina pozemského vnímání zápasu o správná rozhodnutí apod. jsou nezávisle na sobě správné. Vzhledem ke zcela rozdílnému charakteru těchto rovin není vhodné stavět je z hlediska filozofického hodnocení proti sobě a zkresluje to výsledek úvah.

Inspirace

Zpět k obsahu této stránky.

 

K obsahu Janovy apokalypsy: „Sedm církví".

Ve Zjevení, kapitole 1., popisuje Jan první Kristovu vizi po Nanebevstoupení. „Obrátil jsem se," nebo ještě zřetelněji ve 4. kap. Výroky „Pojď sem...“ a „Ihned jsem se ocitl ve vytržení ducha,“ znamenají, že Kristus „nesestupuje“ k Janovi, nýbrž že Jan na čas může vědomě „vystoupit“ na rovinu, ze které se k němu promlouvá. To je důležité a nikoli symbolické. Ten „první i poslední, ten živý,“ který „byl mrtev“ a má „klíče od smrti i hrobu", Kristus, jenž splynul s Bohem, k němu mluví. Pojmenovává tak i obecné, v mnoha variantách existující téma vinoucí se apokalypsou jako červená nit: pronikání nikoli nějakého světla, nýbrž, ve smyslu Evangelia podle Jana, „pravého světla“ tedy Krista, do různých rovin života, které zůstaly, případně je zaplavila „tma“. Vše je zpočátku začleňováno do kontextu nyní opakovaného proroctví o návratu Krista „v oblacích“.

Kristus se vyjevuje obrazně jako střed „sedmi církví v Asii“, připomíná slunce a přináší sílu rozlišovat. "Oděni rouchem, jež sahá až k nohám" - tzn., že jeho Duch proniká vším, i vůlí, která se projevuje v nohách -; "kolem prsou měl pás ze zlata " –láska srdce také souvisí s moudrostí -. "Jeho hlava a vlasy byly bílé..." –tímto spojením s láskou opět září hlava -; "a jeho oči jako plameny ohně " –jeho oči 'osvěcují’ svět -; "jeho nohy zářily jako zlatonosná ruda " –jeho kroky mají také očistné účinky navenek -; "a jeho hlas byl jako šum spousty vod " –i v jeho hlase se chvěje Duch -. "Ve své pravici držel sedm hvězd " –pravicí, která symbolizuje budoucnost, k sobě táhne všechny síly, všechny charaktery, následují ho -; "a z jeho úst vyšel ostrý dvousečný meč " –přináší skutečnou rozlišovací sílu a rozdělení. 
Tato vize vypadá jako analogie k vizi o holubici pravého Ducha, kterou měl Jan Křtitel na začátku Evangelia podle Jana. Sedm církví koresponduje s povoláním učedníků –
např. Jan. 1, Matouš. 4, 18-22.

„Sedm církví" – sedm komunit; Zjevení 2-3 – skutečně existovalo. Představovaly rozličné kulturní problémy, kvality a možnosti, které jsou na Kristův příkaz otevřeně vepsány do listů „andělům“ těchto církví. Označení „andělé“ se zde zřejmě vztahuje i na pozemské představené těchto církví, listy rozhodně nejsou ryze nadsmyslovou záležitostí. Navíc se jistě vycházelo z toho, že o každou z oněch církví skutečně pečuje anděl. Pojem anděl však může ještě odkazovat na možnost, že křesťanské církve v sedmi městech jsou zmiňovány i zástupně za síly, které představují a které se objevují i na jiných místech.

Proto by mohlo být něco pravdy i na tom, když rosenkruciánské, teosofické a antroposofické směry bez velkého zdůvodňování vycházejí z předpokladu, že tyto církve představují kultury. A ty jsou popsány ve sledu jedna za druhou. Dnešní proměna západní kultury v jemnější kulturu vycházející na obzoru se ztotožňuje buď s přechodem od 5. církve k 6. nebo od 6. církve k 7. Občas se někdo pokouší vytvořit spojnici k nadcházejícímu „věku Vodnáře“, který má podle různých astrologických výpočtů a podle směrů New age začít asi mezi rokem 1961 a snad 2000 nebo také 2242, případně, podle R. Steinera, začne skutečně působit asi až v roce 3500. Přitom se částečně ještě počítá s tzv. podvěky o délce 300 až 400 let. I když v základě těchto kosmických cyklů stojí skutečnosti, leccos se zde přehlíží.

Apokalypsa svou povahou není zaměřená na cyklické dění „věčného navracení stejných dvanácti kvalit zvěrokruhu“. Lepší by už byla představa spirály, po které se všechno vyvíjí vždy na vyšší rovině. Zásadní „kvalitativní skoky“ vývoje lidstva a světů v apokalypse však nelze nazírat pouze na základě kontinuálního krouživého pohybu, precese zemské osy a průvodních duchovních stavů téhož. Sledujeme-li např. současné dějiny, pozorujeme stále rychlejší vývoj. Tady můžeme zjistit zásahy něčeho nadřazeného. Při fixaci na cykly by se muselo pro apokalyptické změny uvažovat o dodatečném, větším cyklu. Mohou to však být i vlivy, o nichž se hovoří v apokalypse.

Vezmou-li se v potaz nepříliš vážně brané výzkumy o kosmických změnách v raných dějinách, jako například kalendář, archeologické výzkumy, písemně zachycené poznámky, ságy podle H. J. Andersena aj., ukazuje se, že nebeský mechanismus, a tedy i rytmy věků, už nezůstávají konstantní. Zřejmě mohou působením závažných vlivů vysadit, příp. se mohou změnit. Časové cykly by pak měly spíše ještě omezenější význam než u prvních pěti „církví“ – v nich spatřovali teosofové aj. kultury Indie, Persie, Egypta & Chaldejska, Řecka &Říma atd. a také dosavadní západní kulturu.

Doplnění: V části „Objasnění Apokalypsy " (ze "Spisu archanděla Rafaela" od Heleny Möller -1884-1969 -, nakladatelství Radona-Verlag, Am Buchstein 14/15, D-61250 Usingen - německý/ anglický) je „7 církví“ vztaženo k etapám ve vývoji církve, spíše nezávisle na kosmických cyklech:
1.     33-   333 po Kr.: Boje o správné naplňování Ježíšových přikázání... .
2.   333-   633 po Kr.: Problémy a věrnost rané církve... .
3.   633-   933 po Kr.: Osvícení skrze Písmo... .
4.   933- 1233 po Kr.: Nebezpečí dané "ješitností, marnivostí, lačností, smyslností" v církvi.
(Do tohoto období spadají rovněž válečné a inkvizitorské peripetie církve.)
5. 1233- 1533 po Kr.: „Poskvrněnost a egoizmus církve", které vedly k masovému „odpadu od církve".
(Katolická a evangelická církev jsou však v dalších částech této knihy uznávány jako „dva svědkové“ podle Zjevení Janova 11, resp. jako dva partneři.)
6. 1533- 1833 po Kr.: Zpovrchnění křesťanství.
(Poznámka: V této době vznikl rovněž racionalizmus a starší, mechanistická přírodní věda.)
7. 1833- 2000 po Kr.: Lhostejnost mnohých ve vztahu k církvím a Bohu.
(Ve zmíněné knize jde o velký zvrat související s brzkých příchodem Kristovým, který je líčen ve zbytku Zjevení Janova. Bylo to z mnoha stran vykládáno jako kosmický děj. Přitom sice převažuje starý scénář s velkými bezbožnými válkami, ale naproti tomu je řečeno, že to může změnit "modlitba národů k Bohu"; a zvláště pak to, že skutečně věřící se „připojí“ k Bohu a jeho inspiraci a budou moci být povýšeni do jeho blízkosti.

Ve vztahu k následujícím krokům Zjevení představují „církve“ rozhodně rovinu, kterou lze ještě pojmout silou vědomí vnějšího života.

 

„Sedm církví" a dnešní církve 

 1. 7 raných církví v Malé Asii.

Rané církve

Kristus promlouvá jako:

Uznání

Napomenutí

Cíl pro ty, kteří se přemohou

V Efezu

„ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který se prochází mezi sedmi zlatými svícny“

skutky, úsilí, vytrvalost, nesnášenlivost vůči zlým, „nenávidíš skutky Nikolaitů stejně jako já“****,

rozeznání nepravých apoštolů, trpělivost, nepodléhání únavě při utrpení pro Krista

opustil počáteční lásku; má pykat a vytvořit první díla; jinak bude do té doby odsunut svícen z jeho místa

„... tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.“

Ve Smyrně

„ten první i poslední, který byl mrtev a je živ"

soužení, chudoba – „ale přece bohatství“, „urážky těch, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův“

„Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní.“

„Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží.“

V Pergamu

„ten, který má ostrý dvousečný meč"

„pevně se držíš mého jména a nezapřel jsi víru ve mne ani ve dnech, kdy můj věrný svědek Antipas byl zabit“

máš u sebe také zastánce učení Balaámova: Balákův kult model a (chrámového) smilstva; několik Nikolaitů. „Proto se obrať! ne-li, brzo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst."

„Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many;dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“

V Thyatirech

„Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov“

Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti a vím, že tvých skutků je čím dál více.

trpí ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni: modloslužebnictví a chrámová prostituce. Pohrůžka: velké soužení, její děti zahynou; každému bude odplaceno podle jeho činů. Ostatním: „žádné jiné břemeno, jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu“.

„Kdo zvítězí... tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádoby je bude rozbíjet“. a tomu „dám hvězdu jitřní.“

V Sardách

„ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd“

„Vím o tvých skutcích". Několik osob, které svůj šat nepotřísnily.

„... podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření“; Nedokonalé skutky. Zachování toho, co bylo přijato a slyšeno, pokání. Jinak „přijdu tak, jak přichází zloděj...“

„Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly.“

Ve Filadelfii

„ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře.“

Skutky; má nepatrnou moc a zachovává jeho slovo a nezapřel jeho jméno. „Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět...“

„"dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé a nejsou...“; mají „ti padnout k nohám a poznat, že já si tě zamiloval.“... „Drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze.“

„... toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové.“

V Laodikeji

„jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího“

(„Vím o tvých skutcích"; ale zde není žádné jasné, pozitivní potvrzení)

„... nejsi studený ani horký*****, nesnesu tě v ústech.“

„A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mě nakoupil zlata ohněm přečištěného...“, „a mast k potření očí...". „Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.“

„...zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“

**** obvyklejší překlad „“nenávidí“ & „nenávidím“ (Kristus nezná nenávist k nikomu!); s.a. List Efezským apoštola Pavla 4-6, ***** „nejsi studený ani horký“ však neznamená jasně diferencovanou třetí pozici, nýbrž absenci jasného postoje.

Už skutečnost, že Kristus promlouvá k církvím vždy s jinými vlastnostmi, naznačuje, že církve se mají i v pozitivním ohledu učit rozličné věci.

 

2. Dnes existující církve.

 Těchto sedm komunit/církví skutečně existovalo. V hlavním textu na stránkách christuswege.net se odkazuje také na obecný význam pro různé skupiny lidí/kultury. Je však rovněž možné zkoumat, zda v dnešních církvích, příp. vnitrocírkevních směrech a křesťanských hnutích, lze najít příbuzné vlastnosti jako u „sedmi církví“. Aby se nespělo k předčasné identifikaci a schematizaci, nejsou zde takové poznatky uváděny. V následujících řádcích budou načrtnuty různé stránky dnešních církví, takže každý/á může uvažovat podle svého. Budiž zdůrazněno, že tu žádná církev není odsuzovaná – to by mohl činit jen Kristus. Spíše by se mohl zviditelnit skrytý smysl ekumenické „jednoty v mnohosti", a to tak, že bude možné vytušit odpovídající protějšek k univerzálním základním vzorům jako je „sedm tónů“ atd.

Dnešní církve*/ Směry

Silné stránky

S čím se tam zájemci musí nejprve vyrovnat

syrsko-ortodoxní církev & několik stoupenců starého keltského křesťanství;

arménská církev; egyptsko-kóptská a etiopská církev;

 řecká/ ruská/ srbská/ ortodoxní církev;

 (&vymýcené větve ariánského křesťanství)

 „Tomášská církev" v Indii; nepálská církev;...

Často hluboká víra, zčásti intenzivní duchovní úsilování mnichů atd., vytrvalost, důslednost.

Nádech původnosti. Částečně krypta pod kostelem jako zbytek starých křesťansko-ezoterických tradic. Učení moudrosti (Maria Sofia)...

Většinou krásný, ale přísný tradiční rituál – například 3 hodiny vestoje – (s výjimkou např. Tomášské církve). Minimální přizpůsobivost mnohostrannému hledání moderních, příp. mladých lidí, právě v prostředí dříve ateistickém – tito lidé pak často stojí spíše na okraji církve a smýšlejí spíše světsky.

U některých z těchto církví vedly nátlak komunistického systému nebo národnostní protěžování k omezení práce, nebo podporovaly nepřátelství vůči jiným církvím či národům...

Protestantská svobodná společenství, evangelikálové a letniční hnutí, kvakeři

Další církve, které jsou mnohdy s pochybným odůvodněním označované jako „sekty"**: adventisté, Novoapoštolská církev, mormoni aj.

Jednoduchost a nekompromisnost odpovídající vlastnímu pojetí víry a morálky. Tento nekomplikovaný vztah k Ježíši Kristu umožňuje zvláště těm, kteří mají vhodné předpoklady, také přímý přístup k jeho síle: intenzivní zkušenosti s vírou jako mimořádné vyslyšení modlitby, uzdravování vírou atd.; intenzivní studium Bible bez odvysvětlování těžko srozumitelných míst; velká vzájemná podpora členů církve – žádné pouhé nedělní, či dokonce vánoční, křesťanství...

Vedle mnohostranného posilování ve víře nejsou žádné přímé metody k přípravě na spirituální zkušenost, příp. zkušenost víry. Tedy také většinou příliš málo ticha či metod na něm založených jako je křesťanská meditace (stejně jako totéž chybí i jiným církvím.) Dobře míněná morální přísnost v mezilidských záležitostech často sestává ze zákazů a zřídka je provázena dostačujícími poučeními, jako např. jak dnes reálně zvládat přátelské vztahy.

Částečně omezená vůle pochopit mnohotvárnost křesťanské zkušenosti přesahující rámec vlastního spektra. Často názor, že to, co stačilo mně, stačí k tomu, aby obrátilo na víru i všechny ostatní. Často příliš silný pocit vyvolenosti vztahující se na vlastní církev (zvláště Novoapoštolská atd.).

Mnohdy v rozporu s obrazem, který o sobě vytvářejí, se politicky angažují....

Většina protestantských / evangelických církví

 

& progresivní otevřená církev atd.

Např. Lutherův větší příklon k Bibli jako zdroji víry. Velká angažovanost v sociálních službách. Zčásti ochota brát víru vážně i při vlastních politických rozhodnutích, samostatně přemýšlet a nabádat – i mimo rámec „témat morálky“. Vstřícný poměr k ekumenickému vztahu mezi církvemi. ...

Historicko-kritické studium teologie dnes, bohužel, často bere víru v mnohé a v kazatelských seminářích se potom učí, jak se to i přesto má kázat věřícím. Cesty ke spirituálnímu prohloubení víry někteří hledají, ale zřídka nabízejí.

Zplošťování a příliš velká přizpůsobivost společnosti jsou velmi rozšířenými jevy a pronikly až do církevní činnosti. Mnohdy se církve dokonce podílely na problematickém vývoji společností orientovaných na výkon (kalvinismus). ...

Levicový katolicismus, feministická teologie,

osvobozenecké teologie ve třetím světě

Velmi blízká životu lidí, velké, křesťansky motivované snahy o sociální a lidská práva atd.

V tomto ohledu i vnitrocírkevní bdělost.

Snahy najít i pro ženy přiměřenou spirituální a lidskou úlohu. Už nějakou dobu i určitá minimální míra otevřenosti vůči mystickým cestám zkušenosti. ...

U některých změlčení víry. Zčásti omezení na měřítka hlubinné psychologie nebo sociálních fenoménů (která platí pro všechny, i pro humanisty.)

V rámci feministické teologie někdy víra inspirovaná starými kulty, která není prověřena z hlediska míry slučitelnosti s křesťanstvím. ...

Katolická církevní tradice

& přísnější katolické snahy, např. o mariánské proroctví, a mystika

Zachování toho, co bylo této církvi dáno ve víře a rituálu. V rámci uctívání Panny Marie a jiných tradic i prvky, které některým jiným církvím chybějí. Velká angažovanost v charitativní práci a sociální bdělost i v celosvětovém měřítku. Částečně je brzdou obecného etického rozkladu společnosti.

Přece jen některé náznaky zprostředkování některých metod (exercicie, jednoduché způsoby meditace) malému počtu příslušníků církve.

U mystiků – kteří se v této církvi vyskytují hojněji – zčásti schopnost vcítit se do tajemství souvisejících s ukřižováním Ježíše. (Také např. známý teolog Rahner pochopil, že církev budoucnosti musí pěstovat mystiku). ...

Hodně se i v rámci církve sázelo na dogmata a schopnost církevního vedení prosadit se navenek, místo aby církev vsadila na empatii a chápavé poučení dnešních samostatných lidí. Morálně také většinou jen příkazy a zákazy. Malé usilování o jazyky, které musí církve v dnešní době najít, aby mohly věrouku živě zprostředkovávat různým lidem. Funkce morální brzdy nestačí na reálné změny a obnovu.

Započatý proces vyrovnávání se s dřívější inkvizitorskou a válečnickou praxí a s dřívější spoluprací s určitými světskými mocipány je obtížný.

Učení, že pouze vlastní církev je plnohodnotná.

I mystikové byli často v nejlepším případě trpěni, místo aby byla rozpoznána jejich funkce ukazovat cestu. ...

Křesťanské společenství a kristologie od Rudolfa Steinera; a křesťanští rosenkruciáni ;

Zvláštní společenství jako hnutí Nového zjevení****;

další směry, mj. na základě učení prof. J. Hurtaka

Takové přístupy ke Kristovi jsou spřízněny s mnoha zanedbávanými a zčásti po pronásledování vymýcenými přístupy gnostického křesťanství *** - není identické s „gnosticismem“ - , např. na základě Evangelia podle Jana. (Jejich absence způsobila mnoho jevů, které by bylo třeba v dnešní církvi vylepšit.) Existují zde různé školící způsoby, jak se otevřít na cestě k Bohu. U Hurtaka je to mj. práce s biblickým „božím jménem“.

Např. v antroposofii často jen „práce v Kristově smyslu“, nikoli jeho přímé zapojení do modlitby atd. (Křesťanská obec inspirovaná také R. Steinerem se k antroposofii přímo nepočítá.). (Vztah ke křesťanství není u všech moderních rosenkruciánských skupin na první pohled zřejmý.) Skupiny Nového zjevení, jako např. ty, které staví na spisech mystika Jakoba Lorbera, čerpají nejen z Bible, ale především z forem „proroctví“. Kdo si chce utvořit názor o jejich smyslu a problémech, musel by si osvojit rozlišující měřítka. ...

Některé organizačně obtížně uchopitelné kruhy na okraji křesťanství, např. blízké skupinám Nového věku (New Age)

Zčásti snahy o novou dobu za hranicemi nedokonalosti dnešních materialistických společností, potud spřízněny s věštbami Zjevení. Pohled soustředěný na svoje vlastnosti a zkušenosti a druzí nejsou obviňováni. Snahy o dialog mezi velkým počtem směrů. ...

Není vždy jasně rozlišováno mezi Kristem a údajnými Kristy, jakož i mezi „křesťanským povědomím“ některých směrů.

Protože množství společných rysů mezi náboženstvími se týká pouze etických otázek a jen málo jich je v oblasti víry, rozdíly se zčásti odbývají vyumělkovaným vysvětlováním.

Občas, protože Bůh stojí nad vším, není porozuměno tomu, že na zemi je třeba etických rozhodnutí mezi konstruktivními a destruktivními silami. Proto se tu objevuje tolerování problematických jevů a nedostatek oné etické vytrvalosti v obtížných situacích, kterou prosazovalo organizované křesťanství. Hnutí jsou málo společensky angažovaná. ...

 

*Bylo by také možné zkoumat spřízněnost jednotlivých církví s příslušnými původními apoštoly. Různí lidé mají v různých církvích to, co jim pomůže postoupit o kousek dál.

** Jestliže se zajímáte o nějakou skupinu, a ona a) vám ponechá osobní svobodu a vaše styky s rodinou a přáteli, b) nenavádí vás k neetickým činnostem, c) nesnaží se vzít vám to, co vám patří (kromě církevního příspěvku, příp. církevní daně a dobrovolných darů), d) odvolává se na Bibli nebo na Nový zákon, případně na Ježíše Krista v jejich smyslu, e) uznává, že není jedinou pravou křesťanskou skupinou, pak většinou není označení sekta, používané často s hanlivým nádechem, na místě. Ať už jejich teologické interpretace vypadají jakkoli a ať jsou jakkoli posuzovány jejich další tradice, které lze najít téměř u všech církví – s výjimkou ev. protestantských svobodných společenství.

*** Např. přímo Jan, dále Kliment z Alexandrie, Origenes, paulikiáni, Joachim de Fiore, mister Eckehart, Tauler, Seuse, Mikuláš Kusánský (Cusanus), Jakob Boehme, Angelus Silesius, Paracelsus, Novalis aj. Takové kruhy mohly mít svá omezení stejně jako je mají všechny církve, jsou však také součástí celého křesťanstva. Bogomilové a kataři s nimi byli částečně spřízněni, avšak poněkud jednostranně unikali světu.

**** Viz také kapitolu „Jak přistupovat k proroctvím“ – a obecně k „prorockým slovům“ a podobnému – v hlavním textu stránky Christuswege.net. Zdaleka ne všechny skupiny Nového zjevení se považují za konkurenci církví, proto také nebývá požadováno vystoupení z církve nebo přestoupení (např. Lorber). Jiné skupiny naopak jsou vůč i církvím velmi kritické, protože dodnes ještě vnímají velké církve jako své pronásledovatele.

 

3. Východiska k řešením konfliktů mezi církvemi v ekumeně.

 Plné možnosti křesťanství jsou patrné teprve tehdy, vezme-li se v úvahu ekumenická mnohotvárnost církví. Kdo považuje za křesťanské pouze uznání jen nejmenšího společného jmenovatele známých učení velkých církví, upírá lidem a církvím přesně ty podněty, které by potřebovali, aby, ve smyslu rané církve, postoupili v nezbytné obnově zploštělého křesťanství. Je nutné, aby se křesťané od sebe navzájem učili. Přitom si však všichni zachovají svou identitu. Silnější povědomí soudržnosti v rámci mnohotvárnosti církví neznamená, že by se muselo usilovat o jednotné křesťanství. O tom se ani Kristus v listech sedmi církvím v Asii vůbec nezmiňuje; věděl, že lidé jsou rozdílní. Ani na jiném místě, kde se předpovídá doba, v níž bude existovat jeden pastýř a jedno stádo, se nepíše, že by toto stádo už nebylo uvnitř diferencované. Nejvyšší „pastýř“ je koneckonců Kristus. On je také jediný, kdo by mohl přímé sjednocení církví správným způsobem uskutečnit. Koho jinak poslechnout? Kroky tímto směrem však už lze podniknout. Následující řádky se zabývají problémy, které vedoucí kruhy velkých církví v současné době považují za hlavní překážky v této diskusi. (Většina lidí v církvích nemá zájem na zachovávání „překážek“.)

0. Katolická církev se na 2. Vatikánském koncilu v roce 1962 do jisté míry otevřela ekumenismu: uznala, že momenty jako slovo Boží, živá milost, naděje, láska a dary Ducha svatého, tedy momenty viditelné i neviditelné, existují i mimo katolickou církve a že „spásy" a vykoupení je možno dojít i tam. Katolická církev je však i nadále považována za jedinou úplnou církve.

1. Nepřerušovanou „apoštolskou sukcesi" (nástupnost) zajišťovanou vkládáním ruky od dob prvních apoštolů a s tím spojené svěcení biskupů a kněží katolická církev protestantům upírá. Proto prý nejsou plnohodnotnou sesterskou církví. Avšak některé evangelické církve vznikly s pomocí příslušných zemských knížat č ásteč ně i konvertováním, přič emž tedy museli přestoupit i vysvěcení katolič tí kněží. Ti se pak zase podíleli na dosazování dalších farářů do příslušných bohoslužebných č inností. Vkládání ruky za různými úč ely (svěcení, žehnání...) je veskrze biblicky odůvodněno. Kdyby se vykládalo v katolickém smyslu – což Bible výslovně nepředepisuje – tedy že musí existovat nepřerušený řetěz až do dnešních dnů, pak by se stále ještě naskytovala možnost, že evangelické církve vkládání ruky opět zavedou, tím by se nijak nepřipravily o lesk, a navíc ve vlastních řadách, případně mimo ně, najdou někoho, kdo je č lánkem onoho „nepřerušeného řetězu“. To by však už eventuálně více otřáslo sebevědomím evangelických církví.

Ale je tu i možnost vzájemně uznat, že vztah ke Kristovu Svatému duchu, jinak zprostředkovaný vkládáním ruky, může být i přímo vymodlen. (To by dokonce mohl každý/á věřící. Proto také žijí lidé, kteří zjevně mají zvláštní schopnosti ke křesťanskému uzdravování vkládáním ruky, aniž se jim kdy dostalo církevního svěcení; dokáží to dokonce lépe než většina vysvěcených.) Z toho by bylo možné vyvodit, že Ducha svatého může klasickým způsobem předávat i pastor. Naopak tato varianta by pravděpodobně byla cizí sebevědomí katolické církve. (Evangelická církev to také nepraktikovala, a tak nikdo nezískal výhody.) Přísně vzato by to katolická církev mohla uznat jako možnost, kterou by pouze omezila prohlášením, že normálními prostředky nelze zkontrolovat, zda Duch svatý, takto předán, bude mít stejně platný účinek. Kdykoli by však měla po ruce lidi, kteří by jí pokaždé mohli říci, jak platný či neplatný výsledek je (například lidé jako páter Pio atd.).Navíc i pro dosavadní katolické svěcení existuje pravděpodobné omezení. Co se stane s takovým posvěceným, který se nějak drasticky provinil a proudění Ducha svatého zřejmě zmařil? Byl by ještě schopen Ducha svatého předávat? I to jsou otázky, na které bez zkoumání, případně bez lidí jako páter Pio, nelze skutečně spolehlivě odpovědět.

 2. Otázka role Petrova úřadu, tedy papeže pro ostatní církve, souvisí v katolické církvi s její koncepcí zjevné, úplné jednoty církví pod jeho vedením. Ježíš Petrovi přikázal, aby „pásl“ jeho „beránky“ a „ovce“(Jan.21). Ježíš tím však Petrovi nepřiřadil ostatní uč edníky a okruhy jejich žáků, nýbrž celou škálu existujících křesťanů: např. starých „7 církví v Asii“ (v.v.) měl na starosti Jan a nikoli Petr; o č etné komunity se staral Pavel, atd. Otázkou tedy je, co by takové „pasení" Petrovým nástupcem mohlo znamenat za dnešních okolností. Zástupci ortodoxních církví před několika lety naznač ili, že by souhlasili s „č estným primátem" papeže bez jeho přímé mocenské funkce vztahující se na jiné církve, podobně jako tomu bylo v raných č asech církve, kdy byl římský biskup obecně uznáván jako první mezi sobě rovnými. Uvažovali o tom dokonce i někteří protestantští teologové. Vatikán to tehdy nepřijal. Papež však později za svou osobu prohlásil, že ostatní církve by měly s ohledem na jednotu církví uvažovat o tom, jakou roli by podle jejich názoru mělo papežství hrát. Úvahy nikomu neuškodí. Kdyby se církve spojily, jistě by si společ ně zvolily i svou špič ku.

3. Protestantské církve postrádají v katolické církvi připuštění ordinace žen na kněze. Avšak i ortodoxní církve a část anglikánské církve, dokonce i protestantské církve, mají s touto otázkou v mnoha zemích potíže. Na druhou stranu existuje i v katolické církvi hnutí „My jsme církev", které požadavek ordinace vznáší. I když je to velmi důležitá otázka, není nutné, aby byla řešena speciálně v souvislosti s cestou k jednotě církví. Vlastně je požadavkem, který si musí vyřešit každá církev jednotlivě v souladu se svým vědomím. Vatikán by zatím pouze nesměl evangelickým církvím upírat, aby k ordinaci žen přistupovaly jako dosud, i když sbližování bude pokračovat. Samozřejmě může být odlišná praxe pozitivní výzvou, aby na problému pracovaly i ostatní církve.

V Bibli (u Pavla) se uvažuje nejprve pouze o částečně rozdílné tradiční funkci mužů a žen v církvi. V době, kdy kruh učedníků ještě věděl a zažíval, jak důležitá byla role např. Marie, případně dalších žen, dokonce i při svatodušní události, nebylo vůbec řeči o tom, že by ženy obecně měly mít menší práva. Slova „Ženy nechť ve shromážděních mlčí" jistě měla jiný význam, než jaký do nich byl později zainterpretován, a mají se zmíněnými dnešními otázkami jen málo společného. Protože však lze pochybovat, že to všichni svorně pochopí, zbývá jen argument nevhodnosti považovat za současného stavu tuto otázku za zásadní bod, od něhož by se měly odvíjet snahy směřující k jednotě církví. Kdo se domnívá, že by mohl začleněním této otázky do diskuse o jednotě posunout ordinaci žen v církvi dopředu, zřejmě bude rovněž zklamán. Je lepší jednat o dvou tématech jako o dvou tématech. Až budou církve ke sjednocení blíž, ukáže se, kam která církev došla.

4. S mariánským kultem známým z katolické a pravoslavné církve se v protestantských církvích sice nesetkáme, není to však považováno za stěžejní sporný bod na cestě k větší jednotě církví- 2. Vatikánský koncil uznal, že v liturgii mohou existovat rozdíly v závislosti na založení věřících, a to i takové, které se mohou vzájemně obohacovat. V evangelických církvích se v 50. a 60. letech objevily jednotlivé pokusy zavést vhodnou formu mariánského kultu.

5. Na jednu stranu je pochopitelné, že církevní právo (CIC), jehož dřívější podoby byly různě zneužívány, je vůbec ožehavým tématem. Úloha, jakou v katolické církvi zaujímá tradiční církevní právo, a jež podle Bible není naléhavá, by však nemusela být otázkou blokující snahy církví o větší jednotnost, jak se domnívala Evangelická církev Německa. Týká se především každé církve jednotlivě. Každá církev může mít své stanovy, a tedy i nějakou formu církevního práva, dokonce je do určité míry musí mít, pokud existuje jako svébytná jednotka či podjednotka. Změna takových vnitrocírkevních norem je rovněž věcí jednotlivých církví, a to do té doby, dokud nikdo nepožaduje, aby všichni přijali jeho pravidla. A dokonce i kdyby někdo chtěl diskutovat o takovém převzetí, bylo by i katolické církvi jasné, že by to předpokládalo nový, společný koncil, který by vytvořil společné, nové církevní právo, nebo by k tomu dal podnět. Stejně jako je ona v roce 1983 přizpůsobila nové teologii lidu Božího přijaté na 2. vatikánském koncilu v roce 1962. Není tedy na místě, když je zde toto téma prezentováno jako překážka sjednocování.

6. Další sporný bod, otázka ospravedlnění člověka před Bohem na základě jeho konání nebo díky vykupitelskému činu Ježíše Krista, může být vzhledem k dosaženým společným stanoviskům evangelické a katolické církve prohlášen za dostatečně objasněný.

Bylo by tedy docela možné, že se církve budou ve smyslu ekumeny navzájem stále více přibližovat, než aby Krista trýznily tím, že se každá bude proti ostatním vymezovat.*) Nezávisle na tom však už dnes můžeme zažít „obecnou církev“ v duchu Ježíše Krista, která sestává ze všech, jež po svém způsobu Ježíše Krista následují a snaží se „vykonávat vůli otcovu“ – bez ohledu na to, v jaké církvi jsou. I když jsou mezi nimi tací, jež nejsou členy žádné církve ani náboženské obce, ani se neustále neohánějí pojmem Ježíše. Na tom je, ve vztahu k církvím, postavena webová stránka „Kristovy cesty“. Snahy o viditelnou jednotu však zůstávají navzdory těmto pokusům nenaplněny. Podobné snahy musí skutečně vycházet z vnitřního zájmu, pouhý podpis na prohlášení dokumentu nestačí.

*) v."Ježíšův křest v Jordánu": poznámka.

 Přitom by se církve jako je katolická mohly inspirovat příslušnými křesťanskými poselstvími ortodoxní křesťanky Vassuly Ryenové obsaženými v prvním svazku spisu „Pravý život v Bohu“. Katolická církev označuje takové spisy za „soukromá zjevení" (Inspirace), už nic nenamítá proti jejich zveřejnění, kriticky je zkoumá a vyhrazuje si pozdější, konečný úsudek. Často však obsah přesahuje inspirace významné pouze pro osobní život daných jedinců. (Tato webová stránka poskytuje bibliografické údaje pouze jako dodatečné odkazy, naše poznatky jsou nezávislé.)

 

 K čemu potřebuji církev nebo společenství?

Je sice možné nalézt zcela individuální, vnitřní spojení s Ježíšem Kristem a Bohem. To je podstata. Někoho, kdo dá na takové jemné pokyny, může přímo Bůh vést k nezbytným vnějším podnětům.

Existuje však další rovina tohoto spojení, která se může uplatňovat teprve ve společenství: „"Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Matouš, 18,19-20). To je nejprve jednoduše to, co to doslova vypovídá. Nikoli tak snadné, avšak v podstatě možné by to bylo také na dálku, když se lidé na určitou dobu domluví. Mystik by podobnou sounáležitost mohl prožívat dokonce i bez předchozí domluvy. To by však pro většinu lidí byl příliš vysoký požadavek. Člověk se většinou nerodí, aby se stal poustevníkem.

Taková forma modlitebního společenství může vyústit například v pravidelná setkání domácího kroužku. Lze to prožívat v církevní komunitě či v jiném vhodném individuálním společenství věřících. I když by ta či ona církev chtěla na základě své tradice nadměrně zdůrazňovat svou úlohu, nemění to nic na smyslu věci.

Zpět k obsahu této stránky.

 

Sedm pečetí.

Následující vize nejdříve popisuje uctívání Boha „ čtyřiadvaceti starci“, „sedmero duchy před božím trůnem“ a „“čtyřmi živými bytostmi“ – čímž jsou vyjádřeny rozdílné prakvality a stvoření. Pak se líčí, jak pouze „Beránek" – s Kristovými atributy – mohl otevřít sedmkrát zapečetěnou knihu – Zjevení 4-8,1. Tato vize se odehrává v „nebi" – v této souvislosti v boží sféře. Obsahy pečetí jsou nejprve prezentovány v rovině, jejíž síly jsou charakterizovány symboly – čtyřmi koňmi různě zbarvenými, případně čtyřmi jezdci. Ze změn na této rovině, srovnatelné s obraznou rovinou snů, vyplývají jen nepřímé účinky na pozemské dění.

I přes charakter těchto textových částí, primárně zaměřený na celkový vývoj psychické roviny, je na začátku také psáno „a ukážu, co se má stát potom", to jest po sedmi církvích. V souladu s tím se R. Steiner a Arthur Schult pokusili nastínit pro zemi dalších sedm „ kultur pečetí" souvisejících s očišťováním příslušné roviny vědomí. “Kniha pravého života“, která vznikla v Mexiku inspirována Kristem, vkládá do 7 pečetí celé dějiny od dob „Kaina a Ábela“ až po nadcházející čas dokonání.

Rozhodně tento text neumožňuje jasnou identifikaci s fyzickou zemí současnosti. Jestliže by se ve stylu protestantských svobodných společenství tímto směrem uvažovalo, pak by se mohlo eventuálně dospět ke slabým odezvám prvních čtyř pečetí v obou světových válkách, v následné rovnováze strachu mezi Východem a Západem a v hladu a epidemiích. Případně by se mohlo připojit náboženské pronásledování a katastrofy kosmického původu: meteory, zemětřesení, nebo možné změny zemských pólů, viz kapitolu „Sedm posledních pohrom“.

Už například scéna v Evangeliu podle Jana 2 – Svatba v Káně Galilejské a jak Ježíš vyhnal prodavače a penězoměnce z chrámu – viz naše kapitola k tématu – připomíná svým unifikujícím, příp. bojovým charakterem tyto části Zjevení.

Ježíš v 5. kapitole Evangelia podle Jana prorokuje rozlišování duchů, kteří spáchali zlo a těch, kteří vykonali dobro, a toto líčení přechází mezi 6. a 7. pečetí v duševní „označení vyvolených z dvanácti kmenů“ a v „triumf vyvolených v nebi“.

Zpět k obsahu této stránky.

 

Sedm polnic.

 I vize andělů se sedmi polnicemi se odehrává v „nebi“ – Zjevení 8,2 – 11, 19. Stoupající „modlitby posvěcených“ a „oheň z oltáře“ vržený na zem, i polnice používané jako nástroje ve sféře hlavy odrážejí spíše duchovní rovinu, jak by tomu bylo i u snů s podobnými symboly. Zde je tato rovina výchozí základnou změn, které mohou částečně zasahovat až do pozemského, kde rozvíří nejrůznější stíny.

Navzdory především duchovní, nefyzické povaze zmíněné roviny byly i zde učiněny pokusy chronologicky ji začlenit po pečetích např. jako pozemské „kultury polnic“. Najít i v dějinách současnosti odezvy polnic je obtížné. Nebylo by vyloučeno vidět odumírání lesů a jedy v životním prostředí v souvislosti s kvalitou první a druhé polnice. U třetí polnice se nejednou vynořila domněnka, že pochodeň, která padla na třetinu vod, se jmenuje Pelyněk = Černobyl. Čtvrtá polnice by mohla upozorňovat na postavení hvězd, jaké bylo například v polovině srpna 1987 v kosmickém trojúhelníku všech planet. Tehdy část stoupenců hnutí New Age – podle indiánského vzoru se nazývají „válečníci duhy" – aniž se odvolávala na apokalypsu, ale s odkazem na apokalyptický počet 144 000 lidí, uvažovala o údajném začátku cesty do nového věku, případně o stanici na ní. (1991) Pátá polnice – dým z jícnu propasti, železné kobylky, pět měsíců trýzně... – by mohla vzbudit dojem, že válka v Zálivu je přinejmenším vnějším obrazem síly této polnice a jejím pokračováním k šesté polnici. Sedmá polnice uvádí do „Božího chrámu", opět provázena blesky a hlasy a hromy atd., což může mít i vnitřní, mystický význam.

Při sedmé polnici se také ozývají hlasy, podle nichž se už „vlády nad světem ujal náš Pán a jeho Mesiáš“. Alespoň na duchovní rovině se už rozhodlo leccos, co na zemi ještě není úplně zpracováno. Síla „polnic“ je srovnatelná se silou „vidění“ (Matouš 17 a naše kapitola) a silou učení v jeho okolí, jakož i silou kázání na hoře (Matouš 5-7) atd.

Zpět k obsahu této stránky.

„Sedmero zahřmění“ a dva proroci.

 Po šesté polnici zaznělo „sedmero zahřmění“, jehož obsah má Jan „zachovat v tajnosti“ a nic nepsat. Potom je „změřen Boží chrám“. Dva proroci jsou zabiti a vzkříšeni k životu. Zjevení 10-Zjevení 11,14. Zde je zřejmá příbuznost se vzkříšením Lazara v Evangeliu – k tomu naše kapitola a Jan. 11.

Zpět k obsahu této stránky.

 

Žena a drak.

 Ve všech fázích se na dění podílejí nositelé spiritualismu a různé síly, které působí proti nim. V textu se někdy podrobněji píše o jedné straně, jindy o druhé. Znamení na nebi, „žena oděná sluncem s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy“ – Zjevení 12 – nepochybně ukazuje „Sofii“, matku nebes a světů, méně už aspekt matky země. Viz v kapitole „První svatodušní událost" v této práci. Její částečný vztah k Marii už byl zmíněn. Marie, což je také symbolické, ve stáří žila v jeskyni, v níž byla dříve uctívána matka bohů Kybele, jako by sem chtěla vnést něco nového. Její „dítě“ ve Zjevení – dítě nebeské bytosti musí být nejdříve rovněž považováno za nebeskou bytost – které má později pást národy „železnou berlou“, to jest mj. stále se dovolávat jejich upřímného, individuálního jádra, bude odkazovat na určité působení kosmického Krista. Výraz lze také přeložit jako „železnou hůlkou“, a tak se stane nejen královským symbolem, nýbrž i symbolem „zasvěcujícího“ a může souviset i s „nebeskými vojsky“. Více v kapitole „Sedm posledních pohrom“.

Zde je patrný také dílčí vztah k povaze umývání nohou a předcházejícího pomazání v Betanii, které vykonala Marie – viz naše kapitola „Kristus a umývání nohou" a Evangelium podle Jana 12,13. A obsažen je tu i návrat k motivu rození na stále vyšších rovinách vývoje.

„Drak" se svými zápornými anděly je rub. „Michael a jeho andělé“ je v kosmu přemohou a svrhnou na zem. Nebe a země teď ženu proti nim chrání.

Zpět k obsahu této stránky.

 

Sedmihlavá šelma z moře.

 Ve vizi vystupují i obě další negativní síly. Nejprve ta, která je zaměřená spíše na přání a lehkomyslnost – Zjevení 13, 1-10, srov. s naší kapitolou „Pokušení" a Janem 13,1-10 a Matoušem 4, 5-11. Sedm hlav je dále, přímo ve Zjevení, vyloženo jako sedm pahorků, na kterých sedí nevěstka Babylón, a také jako „sedm králů“. Deset rohů je přímo ve Zjevení vyloženo jako „deset králů“, kteří budou zajedno ve svých úmyslech a svou sílu i moc dají té šelmě.

Mj. kvůli „sedmi pahorkům“, které by mohly připomínat Řím, město sedmi pahorků, existují křesťanská protestantská svobodná společenství, která v „nevěstce Babylónu“ spatřují papežství. To však je dost vykonstruované a navzdory historické problematice katolické církve nedostatečně kryté ostatní symbolikou. Ve Zjevení (18:11-23) se jednoznačně vyzdvihuje souvislost se světovým obchodem. (Viz. Kapitola "Sedm posledních ran a konec BABYLONU ...".) „Obraz" šelmy podle následující kapitoly Zjevení 14 by mohl mít co dělat s lživými obrazy Ježíše. To může souviset i s mýlícími nebo kultovými multimediálními závěry.

Podstatné svůdné síly této „šelmy“ mohou být proměněny silou popsanou v naší kapitole „Bičování" – Jan 19, 1.

Zpět k obsahu této stránky.

 

Šelma ze země s dvěma rohy.

 Toto je negativní síla zaměřená na materialistické nátlaky – Zjevení 13, 11-18; srov. s naší kapitolou „Pokušení" a Matoušem 4, 1-4.

Souvislost mezi označením lidí na čele a ruce jakož i číslem 666 v těchto kapitolách, což je pojímáno jako předpoklad pro možnost kupovat a prodávat, se velmi jasně odráží už i v dění na světě. Vývoj možností propojovat počítače do sítí, šekové karty, čárkové kódy se třemi dvojitými čarami jako omezení = 666 v tomto kódu, přístroje na osobní označení na hlavě nebo ruce, v Kanadě už vyvinuté, příp. v Malajsii v rozsáhlém pokusu otestované, jméno „La bête" = šelma, zvíře pro staré výpočetní středisko ES v Bruselu, mezinárodní bankovní kód 666 atd., to vše prokazuje určitou tendenci. Ať už různá označení vznikla nevědomě, nebo třeba vědomě, případně s vtipným úmyslem. Biblická „šelma ze země“ je také totožná s „modlou mamonu“.

Další, dosud ještě úplně nepotlačenou tendencí je přistupovat ke stále naléhavějším ekologickým problémům nejprve s neúčinnou technickou ekologickou kosmetikou, potom však nastolením tím tvrdší klamné technokratické ekodiktatury, místo aby se uplatňovaly účinné demokratické, případně obyvatelstvem vědomě podporované zásadní podněty ke změnám. Rozeznání povahy možných manipulačních mechanismů je posune k jejich zániku. Tento proces souvisí se silou zmíněnou ohledně korunování trnovou korunou – naše kapitola a Jan 2-3.

Ani v kapitolách o drakovi a obou šelmách netvoří případné odezvy v událostech současnosti celý obsah. Vše se odehrává, jak bylo řečeno, nejen na fyzické zemi. V následující obnovené vizi 144 000 (Zjevení 14) znovu vystupuje, jedna po druhé, několik bytostí, ev. andělů, kteří na zemi „sklízejí“ dvě různé skupiny lidí. Spojenci šelmy jsou vrženi do „lisu Božího hněvu“, to jest přenecháni působení přírodních zákonů. Ovšem zdůrazněme, že Zjevení ve skutečnosti nezná „věčné zatracení", nýbrž nakonec všichni mohou najít cestu k Bohu a ve vyšším smyslu je jím vše obklopeno. Srov. Zjevení 22 a kapitola o „Nové zemi" v této práci.

Zpět k obsahu této stránky.

 

„Sedm posledních pohrom" a pád „Babylóna"; ... Návrat Ježíše Krista.

 Ti, kteří zůstali pevní před šelmou a jejím obrazem, se objevují v další vizi, v rovině popsané jako „jiskřící moře, planoucí ohněm“. Ze „svatyně stánku svědectví v nebi“ opět vychází sedm andělů přinášejících „sedm pohrom“ se „sedmi zlatými nádobami naplněnými hněvem Boha“, které vylévají na zemi, na „moře“, do „řek a pramenů vod“, na „slunce“, na „trůn šelmy“, na „Eufrat“ a do „ovzduší“ (Zjevení 15,5-21).

Na jedné straně tu pozorujeme ještě vyšší rovinu vědomí, na druhé straně může tato rovina v ještě větší hloubce a s ještě většími existenčními důsledky rozvířit i všechny živly země a viditelné části kosmu, jenž ji obklopuje: nádory, jedy, utrpení, oheň, temnotu, nečisté „duchy" a ještě vyvolat celosvětovou katastrofu s posouváním kontinentů, ponořováním souše nebo potopami, pády meteorů a rozpadem materialistické civilizace „Babylónu“ na tři části, případně jejím úplným zničením – Zjevení 17-18,24. Možnost, ev. „časové okno", pro takové dění se ukázala už u šesté pečeti.

I zde lze koneckonců vycházet z větších časových úseků. Avšak Ježíšovo promlouvání na rozloučenou (např. v Markovi 13) a četná proroctví, která se vynořila následně po Janově apokalypse, svorně ukazují na zásadní zlom kolem roku 2000, který změní všechny cesty. (Viz výše: Jak přistupovat k proroctvím) Vědecké poznatky, které ještě nebyly v plném rozsahu svého významu pochopeny, ukazují stejným směrem. Velký úbytek magnetického pole Země, nezvyklá četnost zemětřesení a značná aktivita sopek, „zjasňování“ Slunce nezávislé na klasických cyklech sluneční aktivity i průběh maxima slunečních aktivit v letech 2000... bdělým lidem naznačují, že se tu děje něco neobyčejného.

Pokud by se magnetické póly náhle znatelně posunuly, nebo se dokonce zhroutilo magnetické pole a potom se znovu vytvořilo v opačném směru, jak tomu v dějinách Země už několikrát bylo, nastal by zásadní geologický převrat. Ten by s sebou přinesl nejen novou situaci pro lidstvo, ale i nový věk v dějinách Země. Kdyby například magnetický „Van Allenův pás“ kolem Země na čas přestal plnit svou pravděpodobnou funkci ochrany proti částicím a „kosmickému prachu", snadno by se mohly stát skutečností i pády meteorů předvídané v proroctvích.

Vlastní mj. poznatky mj. sice naznačují, že k rozsáhlé zkáze, které se mnozí autoři obávají, už nemusí dojít, a to ani v podobě atomové třetí světové války či totální ekologické katastrofy, ani ve smyslu teorie posunu pólů rotační osy nebo jejich obrácení na kosmickém pozadí. V základech takových vizí se mnoho změnilo.

Protože však jsou skutečně v chodu na jedné straně apokalyptické procesy božího zaměření a na druhé straně manipuluje egoistická část lidstva a jeho „elita" řadou přírodních procesů, i když lidstvo leccos ovlivňuje i pozitivně, mohlo by se stát, že by nezbytně muselo dojít k omezeným zemským změnám a „novému nastavení“ zasahujícímu až astronomické sféry. Kromě toho by nastaly změny uvnitř lidstva a v jeho vědomí.

Často byly předpovídány „antikristovské“ diktátorské snahy těch, kteří si chtějí zachovat svou moc, i zkrácení, případně konec staré doby způsobený oním geologickým převratem provázeným až třemi dny temnoty. Takovou změnu tedy nelze prostě odbýt jako nesmysl.

V této souvislosti se ze zjevení Panny Marie v Garabandalu prorokuje „velké varování ", které ukáže všem lidem na světě bez jakéhokoli ohledu v jejich nitru, co musí v sobě (nechat) překonat - srov. Jan 16:8; Zjevení 14:6-20 -, pokud chtějí proniknout ke Světlu  (srov. Jan 16:13). Toto je spojeno s viditelným zjevením na nebesích. Do jednoho roku po tom se má stát "velký (uzdravující- ) zázrak", a má nechat znamení v Garabandalu. Pouze pokud se potom lidstvo neobrátí, má později dojít k mnohokrát oznamovanému velkému "trestnímu soudu" ("misek hněvu") prostřednictvím "ohně z nebe " (mimo to viz Mt. 24:28).  (Franz Speckbacher, "Garabandal" str.120...-německy mluvící-. V literatuře o zjevení Panny Marie často nacházené komentáře psané z přísně katolického hlediska by neměly lidi klamat v tom smyslu, že prorocké předzvěsti platí pro celé lidstvo.) 
Možnou přípravou by mohlo být, - vedle očištění vlastního života -
modlit
se již nyní za silnější (očišťující a osvěcující) zásah Ducha svatého.

V novějších „sděleních“ atd. se mluví o „nulové zóně“. Podle se toho ti, kteří jsou už dostatečně zralí, na zemi ponoří do kosmicko-spirituálního silového pole – často nepříliš přesně nazývaného „fotonový prstenec“ – a mohou vést ve fyzické podobě život se schopnostmi „světelné částice" vyšších dimenzí (viz kapitola „Vzkříšení“ a „Říše míru“).

Proroctví ohlašují i nápomocné akce jako občasné „úniky" lidí připravených Kristem nebo anděly, či předběžné evakuace a jiná pomoc plynoucí z pozitivní mimozemské sféry. Člověk musí na základě náboženství či světového názoru sám vědět, odkud pomoc očekává. Protože i v kosmu existuje světlo a stín, je vzhledem k pravděpodobné složitosti dění dobré při všem vždy prosit o Kristovo vedení a uplatňovat vlastní rozlišovací schopnost – neboť ta je specifickou pozemskou cestou vedoucí k jednotě v souvislosti s tím, jaké nové síly shora přijdou.

V této pasáži v podstatě jde o poslední možnosti rozhodnutí, a to všech jednotlivých lidí v jejich duši, zda se dále chtějí podílet na rozvíjení až do „říše míru“, jak s ní Bůh počítá pro Zemi. Na konci tohoto dění dochází konečně k návratu Krista (Zj 19, srov. Zj 12, Mt 24:30; Skutky apoštolů Sk 1: 6-8): Kristus nepřichází znovu jako pozemšťan, ale jako jádro všezahrnujícího dění, t.j. sblížení Boha, „Nebe" (a "onoho světa") a Země; tak jako ducha (a duše) a těla. Přesto se hodně popisuje návrat Krista jako reálné bytosti, tedy ne pouze změny lidstva způsobené jeho prostřednictvím, jak se domnívají některá moderní společenství. Toto dění má přímý nebo nepřímý význam pro všechny lidi, nejen pro křesťany. Opětovný příchod Ježíšův jako svědka na Božím soudě o těch, kteří jsou jeho, uznává i Korán. Dále lze z proroctví jiných náboženství docházet k závěru, že jejich proroci budou znovu sehrávat nějakou úlohu, aby pomáhali svým stoupencům překonat propasti.

 Ani k tomuto kroku Zjevení se nehodí úvahy o potrestání. Spíše se jeví jako součást logické koncepce směřující k dalšímu evolučnímu stupni života na Zemi. Výzvou pro všechny je prožívat tento stupeň, bez ohledu na to kde, jako společný postup k vyšším cílům, při němž každý najde pro svůj vývoj správné místo, případně správnou rovinu. Člověk, který v dobré vůli přijme a přisvojí si příslušné nezbytné obnovující síly, může  spíše vnímat pozitivní aspekty v nich, avšak procítí i utrpení světa. Oproti tomu ten, kdo do sebe nechce přijmout nic nového, ucítí to jako něco, co do něj z vnějšku narazilo. To je pravá povaha „soudu“, případně „posledního soudu“, ve smyslu apokalypsy. Člověk má velkou svobodu rozhodnutí, ale stejně jako v životě se v určitém okamžiku musí rozhodnout, jinak je za určitých okolností žádné rozhodnutí také rozhodnutí. Kdo se nedokáže rozhodnout, není v kontextu Zjevení příliš oceňován (viz „7 církví" a doplněk). Rozlišování duchů patří v apokalypse k jádru dění i na cestě směřující ke konečné jednotě.

„Sedm pohrom" – sedmá končí hlasem z nebes volajícím „Stalo se!" –koresponduje s ukřižováním a slovy, jež byla při něm pronesena : „Dokonáno jest“ , viz také Jan 19, a naše kapitola k tématu.

Mysticky/ vcítěním lze už dnes zažívat, jak Země trpí a křičí o pomoc, ba jak se připravuje na onen „těžký porod“. Ukřižování, případně „hrob“ jako cesta ke vzkříšení se zde týká celé Země a svými účinky ji přesahuje. I zde lze intuitivně pochopit, jak už zmíněno u kroků evangelií, že cesta vedoucí od ukřižování přes stav mimo život a smrt ke vzkříšení dnes působí jako jednota, takže i z tohoto hlediska se mohou kroky „posledních pohrom“ uskutečnit bez katastrofy „zániku světa“.

Protože Zjevení neupozorňuje na nějaký mechanicky se rozvíjející film, ale na mnohostranný vývoj (viz úvodní kapitola „Zjevení svatého apoštola Jana"), může být, že skutečné vnější dění (události) pokročilo dále, než se může zdát některým, kteří pohlížejí na jeden nebo jiný detail, který se (ještě) nestal. V jiných oblastech se již projevují některé z ran, jaké se v této dalekosáhlé formě ve Zjevení ještě vůbec neobjevily.

Doplňující poznámka : Také nové knihy od Vladimira Megrea o moudré sibiřské ženě Anastasii (nakladatelství Wega, Neufelderstr. 1 D-67468 Frankeneck) obsahují vnitřní povědomí o tom, že staré programy katastrofy světa lze změnit. Cílem je optimalizovat vše s pomocí lidí a v souladu s Bohem. Ale ani to neznamená, že by všechno mohlo jít dál tak, jako dosud. (Naše webová stránka není odpovědná za webové stránky... ostatních a automaticky neporporuje jejich měnící se obsahy.)

Otázka:  
Byl bych rád, aby se Ježíš Kristus, jak je prorokováno, znovu viditelně objevil a měnil přitom lidský život a svět?

*Scénáře (jen v němčině nebo angličtině).

Zpět k obsahu této stránky.

 

(Skutečná) „tisíciletá říše míru“.

 Po cestě skrze čas „sedmi pohrom" následuje kosmická vize Krista – „který má jméno Věrný a Pravý“ – navracejícího se z nebe se svým „vojskem“ bíle oděných. Tím nejsou míněni například dnešní lidští pseudo-Kristové. „Falešný prorok“ (s falešnými / jednostrannými představami o Ježíši ...)  je svržen. Nyní začínající „tisíciletá říše“ – Zjevení 20, 1-6 není zrovna impériem. Právě společenské „velké soukolí", vnější negativní síly a jejich projevy, jsou z ní vykázány. Toto stadium je příbuzné se vzkříšením Krista (Jan 20-21 a naše kapitola k tématu). Také přímo v textu je nazváno „první vzkříšení“.

Tady nacházíme i duchovní soud. Zde se musí korigovat rozšířený a zavádějící překlad: Zj. 20:4 A viděl jsem ... a také duše těch, kteří byli popraveni pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo, a ty, kteří se neklaněli šelmě a jejímu obrazu a nepřijali její znamení na čelo nebo na ruku; ti ožili a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. … Ve skutečnosti to je doslovně “žili“ místo “ožili“ (srov. Například poznámky pod čarou v Elberfeldské bibli). Toto může sice – v případě „duší“ znamenat znovu vstoupit do života, ale u těch, „kteří zvíře nepřijali“ také další život na zemi. To znamená, že z nich nemuseli v žádném případě všichni přijít o život.

Negativní síly však nejsou beze zbytku rozptýleny. I nadále se musí zpracovávat nedokonalosti jednotlivých lidí, avšak teď je to snazší.

Po „1000 letech" se zbytky negativních sil soustředí a projeví, aby pak byly rozptýleny úplně. (Zjevení 20, 7-10). Viz také další kapitola.

Zpět k obsahu této stránky.

 

„Nové nebe, nová země a nový Jeruzalém“.

Po „tisícileté říši“ dochází také k poslednímu soudu mrtvých: „Byly otevřeny Knihy“ – nadpozemské záznamy o všem, co se v životě stalo a „další kniha … Kniha života“, která je rozhodující, základem je zhodnocení života případně stavu vývoje .
Až potom (Zjv 20: 9–10") co z nebe sestoupí oheň na vojsko pokušitelů a ďábel bude svržen do „ohnivého a sírového jezera“ podle Zjv 19, 19– Zjv 20: 30, nyní v Zjv 20:11–15 – se přiblíží nové nebe a nová země – Zjv 21–22. O jaká časová období se zde jedná, zůstává otevřeno.

Kristovo motto zní „Hle, všecko tvořím nové“ – bez výjimky – Zjevení 21, 5. I toto „nové tvoření“ má však podobné rysy s tím co už bylo v jednotlivostech i ve velkém rozvinuto ve smyslu nepomíjejících hodnot. Proto dnešní čin zůstává důležitý i pro ty, kteří dnes očekávají brzké apokalyptické události.

V novém nebi – v textu je uvedeno před zemí a novým Jeruzalémem – je naznačeno něco jako kosmické nanebevzetí. (Srovnej s nanebevzetím v evangeliích, Lukáš 24, Marek 16, a naše kapitola k tématu.) Jestliže dosud byla těžištěm popisu země, nyní vystupuje do popředí význam dění pro viditelné a neviditelné „nebe“. Není zde míněno věčné Boží nebe mimo prostor a čas – to zůstává nezměněno – nýbrž míněny jsou stvořené světy. Mohlo by se ukázat, že malá planeta Země ani v kosmickém měřítku není pouze „rozvojovou zemí“ , ale v řešení své problematiky by mohla mít dalekosáhlou, velmi specifickou úlohu. Problematiku vyplývající z velké lidské svobody a velké zapojenosti do materiální sféry by ve smyslu Lorbera i dalších výpovědí rozhodně nebylo možné najít ve všech eventuálně „obydlených“ světech. Stejně tak ani negativní síly, které byly podle Janových vizí „vrženy na zemi“ a do „hořícího jezera“. Stejně jako Ježíš zapůsobil na lidstvo, tak by jistě příslušná cesta celého lidstva, případně země s Kristem, měla  obnovený, větší účinek.

Poté obnovená „Nová země“ a s ní spojená událost sestoupení „Nového svatého města Jeruzaléma“ na tuto zemi je srovnatelná se svatodušní událostí (Skutky apoštolské) avšak i zde v kosmickém měřítku. Toto není geografický Jeruzalém. Na různých rovinách dochází ke vzájemné výměně mezi Zemí a kosmem, který ji obklopuje.

„A nebude tam nic proklatého (v jiných překladech žádná temnota atd.) bude tam trůn Boží a Beránkův“ (Zjev. 22:3). To v konečném důsledku znamená, že zde jsou vykoupeny i negativní, případně smrtící síly a odstraněna rozpolcenost světa. Svět se vůbec teprve tady jeví jako vědomý celek, stav, který je 'v blízkosti Boží’ ve zjeveních sice tušený, ovšem nepopsatelný. Nedokonalým zobrazením tohoto stavu by bylo, kdyby z nějakého bodu ve vnitřním životě mohly být oživeny všechny ostatní body, tedy zkušenost, která může vyvstat na cestě ; „se vším všudy“. V Bohu již existuje vyšší jednota všeho.

Božský vzorec stvoření – alfa – a nové stvoření s bytostmi vědomě opět vším v Bohu spjatými – omega – jsou totožné, a přece zůstávají nadále alfa i omega. „Konec“ je tedy více než začátek, přestože začátek už obsahuje vše. Dokonce i tento směr dění je už poznatelný jako vším prostupující tendence k identifikaci v malých dílčích oblastech, například v člověku.

Upozorněme zde ještě na to, že například v pohledu R. Steinera se dění „Nové země“ vztahuje na jednu ze tří „inkarnací země“ následujících po sobě ve velmi dlouhých časových obdobích. Aniž bychom zde k tomu chtěli zaujímat stanovisko, budiž k povaze „Nové země“ řečeno, že vychází, jak popsáno, vychází ještě z jiného procesu než je – pro srovnání – rytmus ztělesnění, jak byl například v hinduistické kosmologii vypočítán pro planety a celý kosmos. Až bude jednou brána vážně v úvahu, přesáhne dosud známé nebo předpokládané způsoby stávání a pomíjení a bude postupovat ke stále vyšším „oktávám“, případně „spirálám“.

Dokonce i tváří v tvář dnes už možným zkušenostem zcela bledne názor některých teologů považujících apokalypsu pouze za nabádající přirovnání postrádající charakter reálnosti.

Ježíšova přirovnání v evangeliích byla převzata ze života lidí, aby byly názory pochopitelnější. Později, ještě za svého pozemského života, Ježíš učedníkům zdůrazňoval, že nyní už s nimi nemluví v přirovnáních, nýbrž hovoří otevřeně. Zjevení nepochází z lidského života; všude, kde jsou přímo v textu výklady, jsou to přímé „analogie“, to znamená, že na příslušné rovině vědomí je viděné něčím tam „reálně existujícím“, jako je tomu v dnešním duchovědném bádání například u R. Steinera. Apokalypsa však také nabádá : Například k tomu aby se přešlo od teo-logie k „teo-praxi“, aby se hledělo na to, co je ve vzduchu, a aby se „na Boha v každé současnosti upozorňovalo“. Bůh také jedná prostřednictvím lidí – to však nemá nic společného se svévolným lidským jednáním: člověk si nemá hrát na Boha nebo Apokalypsu. Lidský vývoj má stále více jít v souladu s Božím plánem ve velkém (program stvoření).

Zpět k obsahu této stránky.

 

Závěrečná kapitola : křesťanskost.

Skutečná křesťanskost je Ježíš Kristus, a tak je nutno hledat samostatně v nitru spojení se současným Kristem – „hledejte a naleznete". Brát vážně rozhovory s ním a vyvozovat z nich podněty je možná nejpřímější cesta, jak mu rozumět. K tomu nechť zájemce podnítí tyto články.

Jinou cestou, ovšem slučitelnou s uvedenou cestou „nejpřímější“, je postihnout ony specifické kvality, které Ježíš Kristus přinesl, a postupně je začleňovat do vlastního života. K tomu nechť napomohou nově vypracované, tučně vytištěné pasáže těchto článků.

Společné těmto různým rysům, které by bylo možné rozšířit, je to, že Kristus zřejmě stojí mimo protikladné dvojice (dichotomie) tohoto světa. On prostě nesměšuje obě strany, nýbrž vždy navrhuje „třetí cestu“, která je schopna integrovat z jiné roviny ze všech stran vše plodné a nepokleslé a proměňovat vše zatvrzelé. Viz tabulka v závěru.

Z jednotlivých vypozorovaných rysů by také vyplynuly další důsledky pro dnešní společenské disputace mezi starými a novými snahami. Mnoho z těchto skupin alespoň v jednom bodě a v jednom ohledu vyslovuje něco nutného, co jiné skupiny neberou v potaz, například proto, že jsou příliš zapleteny do zastaralých protikladů mezi levým a pravým. Diskuse mezi starým a novým – alespoň v dohledné době – neustanou, avšak na místo strnulých front se zdánlivými protiklady nastoupí dialog a linie diskusí se posunou na správná místa; např. někdo může sloužit Bohu nebo zbožňovat peníze. Také se snáze najdou lidé, kteří se k sobě hodí a mohou spolu vybudovat nové projekty, které už neskončí v jednostrannostech. Nově se bude seskupovat, co se k sobě nehodilo.

Také všechny ostatní úvahy těchto článků mohou přesáhnout rámec studia a v souladu s individuální intenzitou a vývojem získat povahu praxe, i když některé průběžně se objevující názory jsou rozptýleny a neopakují se v každé kapitole.

Tento způsob bádání tedy překračuje zvyklost mnoha teologických a jiných směrů „používat“ Ježíše vždy pro své dobře míněné, ale prostě jednostranné názorové perspektivy. Tyto směry navíc zdůrazňovaly místa hodící se do jejich příslušného obrazu, ostatní popíraly, nebo jinak interpretovaly, či ignorovaly. Už autoři evangelií v prvních stoletích alespoň v obrysech pochopili, že Ježíšovu mnohostrannost lze ztvárnit lépe, když budou čerpat z více pramenů. Nebyli tak hloupí, aby nezpozorovali rozdílnost názorů v těchto zdrojích obsaženou. Oproti tomu někteří moderní teologové považovali za velký objev, že mohou z dochovaných evangelií vyzkoumat různé prameny s různými perspektivami pohledu, například tzv. „pramen Q“. Zároveň se to spojovalo s ukvapenou otázkou a rozhodováním, kdo z autorů asi mohl mít spíše „pravdu“. Nyní je patrné, že svým způsobem mohli mít „pravdu“ skoro všichni, odhlédneme-li od jednostrannosti každého z nich. Tato skutečnost by mohla dodat nové podněty „ekumeně“.

Lidé, kteří se vztahují k jinému náboženskému, případně světonázorovému pozadí, ale pozitivně se zajímají o křesťanské přístupy, které nejsou ani církevně zkostnatělé, ani zploštělé, či v nich alespoň spatřují něco smysluplného, se z nich jistě mohou také poučit, stejně jako autor této kapitoly se naučil znát a oceňovat nejrůznější směry. Mnozí představitelé jiných náboženství dnes přece jen uznávají už leccos více z materiálně obtížně vysvětlitelných stránek Ježíše Krista než mnozí historicko – kritičtí křesťanští teologové. To by posledně jmenovaným mohlo dodat podněty k zamyšlení.

Navíc beztak nelze Krista propachtovat „křesťanským“ náboženským komunitám. Jeho přístup může lidem dodat sílu k jednotě v mnohosti : lásku, vůli k hlubokému chápání, harmonizující sílu. Ta však nevyrovnává všechny rozdíly nýbrž nechává to, co je slučitelné, láskyplně existovat vedle sebe, a co je skutečně neslučitelné také jako neslučitelné ukazuje. Tuto Kristovu sílu přispívající ke konvergenci/sbližování různých směrů křesťané často světu odpírali. Také v zájmu záchrany Země je na čase, aby si křesťané důkladně a nově promysleli své opravdové úkoly – za předpokladu, že chtějí být skutečnými křesťany.

 klikněte zde:

Tabulka: Křesťanský postoj – „Ve světě, ale nikoli ze světa“, „Třetí cesta“.

Anglicky: Table: "Archetypes" (models, symbols) from the earliest history -elucidated by the bible- to Jesus, and to the future.

 Zpět k obsahu této stránky.

 K části 1a: Kroky evangelií capitol 1-15.   /   K části 1b: Kroky evangelií capitol 16-25.   /   K následujícímu dílu: Kapitoly na různá témata.   /   Ke 3. části: 11 kapitol o různých tématech a životních otázkách - klikněte zde.   /   K cásti 4: Starý zákon; a příspěvky k dialogu s jinými náboženstvími.

E-mail ways-of-christ.com : Prosím, pište pokud možno německy nebo anglicky. V ostatních případech se, prosím, vyjadřujte v krátkých větách a udejte jazyk, v jakém píšete.

k domovské stránce.

 

Odkaz na jiné jazyky a práva.

Další internetové stránky lze najít pod http://www.Christuswege.net (v němčině) a http://www.ways-of-christ.net (v angličtině). Další jazyky viz Domovská stránka. Německý a anglický text na internetu je průběžně aktualizován a obsahuje i stránku „Změny“ i další zvláštní stránky. Vytisknout internetový text a šířit jeho kopie bez jakýchkoli změn je dovoleno. Překlady do jiných jazyků nejsou vždy překontrolovány.

Použité krátké citáty z Bible a poznámky – na základě různých překladů nově zpracované – jsou doplňky k příslušným kapitolám hlavního textu.

Taková charakteristická místa však nejsou plnohodnotnou náhražkou průvodního studia nebo meditace nad celými kapitolami evangelií nebo částmi Zjevení. Doporučujeme Bibli nebo Nový zákon.