Kristovy cesty

Nezávislá informační stránka
 s názory z mnoha oblastí výzkumu a zkušeností.

k domovské stránce: další nabídky a jazyky.

 

Kristovy cesty v lidském vědomí a na Zemi.

Obsah všech částí.

K cásti 1a: Kroky evangelií, capitol 1-15 - klikněte zde.

K cásti 1b: Kroky evangelií, capitol 16-25 - klikněte zde.

K 2. části: Kroky Zjevení Janova - klikněte zde.

K 3. části: kapitol o různý tématech a otázkách života.

Toto je 4. část: Starý zákon; a příspěvky k dialogu s jinými náboženstvími:.

Pro prohlížení dalších kapitol počkejte na plné načtení stránky
1.   Starý zákon a Židovské náboženství (Judaismus)
1b. Zarathustra
3.   Ježíš Kristus a islám,
opraveno.
4.   Ježíš Kristus a buddhismus
4b.
Ježíš Kristus a hinduismus
---   Informace k: Ježíš Kristus a taoismus a konfucianismus.
14. Všeobecná hlediska přírodních náboženství
13. Naše nové anglické / německé tématické stránky (ještě nepřeloženo);

Odkazy na jiné verze a práva.
e-mail.

 

Starý zákon a Židovské náboženství (Judaismus)

Tato speciální stránka by ráda přispěla k lepšímu pochopení Starého zákona a k mezináboženskému dialogu. Nechceme se však starozákonními texty zabývat stejně podrobně, jako se v rámci tohoto internetového projektu zabýváme např. evangelii a Skutky apoštolů.

Ježíš Kristus a jeho učedníci často odkazovali na posvátná písma, která jejich posluchači znali. Jedním z nich byl Starý zákon. Ten obsahuje příběh stvoření světa, knihy o dějinách židů, zákonné spisy, prorocké spisy, žalmy, apokryfy atd. Ježíš a jeho učedníci přicházeli s tím, že jejich učení obsah starších zjevení sice neruší, že však nejsou v prvé řadě vykladači Písma, nýbrž že jim jde o život postavený na bezprostředním kontaktu s Bohem a s Ježíšem. (Viz „Základ etických hodnot“ a hlavní text.) Z toho potom vyplývají oproti Starému zákonu nové úhly pohledu.

V novém zákoně však lze najít i odkazy na jiné duchovní proudy tehdejší doby. Janovo evangelium tak kupříkladu na mnoha místech zjevně hovoří k lidem, kteří znali gnostická učení, aby jim na pozadí jejich vlastní víry vysvětlilo jinakost a zvláštnost křesťanství. Jednoduchým příkladem je jsou již slova „Bylo tu pravé světlo …“ z 1. kapitoly Janova evangelia. Rovněž např. některé listy sv. Pavla berou v úvahu spíše znalosti lidí z okruhu starých mysterijních náboženství než židovské tradice. Kdo tyto tradice nezná, ten si to neuvědomí. Na těchto místech Nového zákona nenaleznete paušální zatracení všech nežidovských starých spisů. S takovými odsudky se setkáváme pouze tam, kde je poukazováno na vyslovené zneužití konkrétních, zdegenerovaných kultů a kde mají být čtenáři před takovými cestami varováni. Starý, uměřenější způsob misie spočíval v tom, že byl člověk osloven tam, kde stál, místo aby se od něj vyžadovalo, aby se jednoduše vzdal celé své minulosti. To by pak totiž jeho vědomí ještě více narušilo, než aby mu to přinášelo spásu, která léčí. Od lidí jiného původu se nevyžadovalo, aby nejprve přejali celou židovskou tradici. V tomto ohledu měli stejné postavení jako židé. Přesto mezi učedníky vznikaly na toto téma spory, se kterými se setkáváme dodnes.

Ježíšovo dílo bylo sice v této formě tehdy myslitelné jen na základě víry v Boha a nadějí v zásadní i celého ostatního světa se týkající změnu, jak to v Izraeli předpovídali proroci. Avšak od té doby bylo docela dobře možné rozpracovávat křesťanské také na základě dalších náboženských tradic, místo Starého zákona. Pokusil se o to např. Mání, zakladatel manicheismu. Manicheismus byl v Asii nejprve široce rozšířen, následně byl pronásledován církví a dnes už je prakticky zcela vytlačen. Máního východiskem bylo perské monotheistické náboženství Zarathustrovo. Jiná otázka je, jak dalece se Mánímu podařilo interpretovat Ježíšovu roli správně a jak dalece se mu to přes vysokou úroveň jeho nauky nepodařilo – vzpomeňme např. na jednostranný útěk ze světa. Této otázce se blíže věnovat nebudeme.

Židovské náboženství (judaismus) dalo po hebrejské bibli vzniknout ještě několika dalším spisům, např. souboru právních pouček (mišna) a komentářům (gemara) k talmudu, který má verzi babylónskou a jeruzalémskou. Kromě toho vznikla zásadní díla určitých směrů, především mysticko-esoterické spisy kabaly: Zohar / Sefer jecira. Obě posledně jmenované knihy vznikly ve 13. století, ale zřejmě se opírají o starší tradice. Objevují se tu dokonce paralely se starým Egyptem. Židovská mystika existuje i dnes.

K obrazům Boha.

"Bůh Abrahamův" byl prožívám jak jako osobní Bůh rodiny, kmene a národa, na druhé straně také jako Bůh Vesmíru. Tato víra začala až časem nabírat přísně monoteistickou formu, po které stále znovu volali proroci.* Ve Starém zákoně je Bůh nejprve označován jako „Elohim", což znamená doslova „božské stvořitelskébytosti“, a ne jakési materiální mimozemšťany s genovými experimenty atd., jak se dnes v mnoha knihách spekuluje. Semitská slova „Elohim" a „Allah" (islámské označení Boha) mají jistě stejný původ, stejný jako "El" kananejských.

Jméno Jahve (Jehova, JVHV) se ve Starém zákoně objevuje teprve později. Podle mystických a duchovědných pramenů, jako jsou např. Lorber či Steiner, vzniklo chápání Boha jako Jehovy v průběhu doby společně s tím, jak se Bůh lidem přibližoval. Pouze překlady někdy bohužel používají stejné označení tam, kde byla v originále různá božská jména. Přehlíží se tím skutečnost, že lidé různých epoch prožívali Boha různě. Původní zkušenost s Bohem jako s Jehova byla později pravděpodobně lidsky znečištěna. V této souvislosti lidstvo dokonce dočasně mátly negativní bytosti, jejichž spiritualita byla plochá a které byly plné nenávisti. Ne všechny příběhy ve Starém zákoně se musí vztahovat ke skutečnému „Jahve" a k JHVH ve smyslu duchovních výkladů prof. J. J. Hurtaka ze Spojených států. To ovšem neznamená, že by bylo možno starozákonní dění hodnotit podle lidské logiky naší dnešní společnosti. Bůh ví lépe než my, proč co dělá a co a proč chce od lidí.

Víra v mesiáše a Kristus.

„Christos" – tak bývá již v Septuagintě, v židovském překladu hebrejské bible do řečtiny ze 3./2. století před Kristem, označován mesiáš, o kterém hovořili proroci. Není to tedy výmysl sv. Pavla, jak se domnívají někteří moderní spisovatelé. Svitky z jeskyň v Kumránu nedaleko Mrtvého moře ukazují, že hluboce věřící židé právě v desetiletích či stoletích před Kristem očekávali mesiášskou říši míru, která je popsána v 11. kapitole knihy proroka Izajáše. Již tehdy však byla bytost mesiáše vykládána různě. Ani pro Ježíšovi učedníky nebylo jednoduché pochopit, že ohlašované nové „království" nebude spojeno s vnější národní vzpourou proti Římanům, nýbrž že to bude duchovní vývoj, který vše promění - „království nebeské".

Společenství z Kumránu bývá často řazeno ke zbožným esejcům, kteří tvoří vedle saduceů a farizeů třetí základní směr tehdejšího židovství. Ve skutečnosti však můžeme v souvislosti s Kumránem hovořit spíše o nezávislém společenství, které mělo blízko k esejcům, které však udržovalo dobré kontakty i s jinými proudy v tehdejším židovství, vedle mírumilovných esejců i se samostatnými militantními zélóty a s farizey v Jeruzalémě (právě farizeové kumránskému společenství v nebezpečí svěřili záznamy o chrámovém pokladu; navzdory různým názorům tedy bylo toto společenství zjevně považováno za absolutně důvěryhodné). Tzv. pravidlo sekty 1QS obsahovalo informace o očekávaném mesiáši. Je tu zmínka o dvou mesiáších, resp. o dvojím původu mesiáše. Podle tehdejšího práva by to mohlo o Ježíši platit: Ježíš byl skrze Josefa z domu Davidova a skrze Marii z kněžského rodu Aronova. (To zmiňuje např. také Carsten Peter Thiede, který se svitky od Mrtvého moře z pověření Izraele zabývá).
Proroctví z knihy proroka Micheáše (5,1), podle kterého mesiáš pochází z Betléma, nemělo pro kruhy upínající se k příchodu mesiáše zřejmě žádný význam. Přesto na toto proroctví odkazuje např. evangelista Matouš. Mnozí to lehkovážně považovali za Matoušův výmysl, jelikož Ježíš pocházel z Nazaretu. *

Na jednom místě v knize proroka Daniela (Daniel 9:25) bývá často spatřována souvislost s Ježíšem: od výzvy k vybudování 2. Jeruzaléma (viz. Nehemjáš 2:18; zhruba 445 př. Kr.) do smrti (2.) pomazaného uplyne celkem 69 "týdnů". Pokud tím jsou myšleny týdny složené z roků – každý v délce sedmi let (srv. "sabatové roky " atd.), pak tu prorok odkazuje zhruba na dobu ukřižování.

Rudolf Steiner přišel s tím, že Kristus byl jako bytost jistě znám již v předkřesťanské době některým vyšším mudrcům a projevil se v hinduistickém Višvas Karman, v párském Ahura Mazda, v egyptské sluneční bytosti Osiris a v keltském Belemis = Baldur, Apollo. Tuto myšlenku asi teologie založená na křesťanství coby náboženském společenství nedocení, pro ostatní kulturní okruhy by to však mohlo být o to zajímavější. Viz také kapitola „Na počátku bylo Slovo..." v tomto textu a např. k christologii R. Steinera sbírky přednášek: "Die Geistigen Wesenheiten in den Himmelskörpern" (Duchovní bytosti v nebeských tělesech), 1912; "Vorstufen zum Mysterium von Golgatha" (Stavební kameny k pochopení mystéria Golgoty), 1913, 1914; "Von Jesus zu Christus" (Od Ježíše ke Kristu);"Christologie" (Christologie).

 Ještě později, před 2000 lety, došlo k vtělení Ježíše Krista na Zemi, což byl základ dějinného zvratu. Ježíš bere lidstvo na sebe a integruje ho do svého života. Staré kulty zčásti zdegenerovaly, podobně jako se křesťanství stalo později povrchním, přesto by výzkum v těchto oblastech měl význam. Kristus by se totiž ukázal ve světle, které se nehodí k roli, jež mu bývá přisuzována - k roli mocenského garanta jednotlivého náboženského společenství. Je to bytost, která ztělesňuje právě obnovené všeobecné lidství, „nového Adama“ Golgoty.

K času „před potopou“ a k novozákonnímu času viz např. spisy Jakoba Lorbera: www.lorber-verlag.de ; či Rudolfa Steinera. Poznatky mystiky zcela odsunují do pozadí tezi, že historický Ježíš nikdy neexistoval nebo že byl obyčejný potulný kazatel.

Updates English/ Deutsch.

 Zpět k obsahu této stránky.

 

 Zarathustra.

S původním Zarathustrovým učením se dnes můžeme setkat u pársů a v jejich náboženském spise zvaném Zend Avesta. Vědci pocházející z tohoto indického náboženství ukázali, že náboženství je starší, než předpokládali západní vědci. Znamená to tedy, že antičtí dějepisci měli pravdu. Kromě toho se zjistilo, že zde nešlo pouze o kosmický souboj mezi světlem a temnotou, který později převzalo gnostické učení. Osobní bůh, Ahura Mazda, totiž protichůdné síly přesahoval. Byl označován jako „To, co přesahuje dobro“. Pojem pro neosobní stránku Boha byl "Ahu". (Adresa, na které lze získat nejhodnotnější práce z tohoto náboženství: Mazdayasnie Monasterie, Mustafa Bldg., Sir Pherozeshah Mehta Rd., Bombay 400001, Indie). Kromě toho se zjistilo, že v iránské tradici se objevují zmínky o člověku Noe/Nuakh, které se shodují s biblickými zprávami. Máme dojem, že Zend Avesta má mnoho společného s jakýmsi prapůvodním zjevením pocházejícím z doby ještě před potopou v Přední Asii, tedy s nejstarší vírou v Boha, kterému Noe zůstal věrný i v degenerované kultuře. Abrahám nebyl první člověk, který uctíval jednoho Boha. Existují zmínky o tom, že i tato původní forma náboženství před potopou kolem roku 3500 před Kristem byla k dispozici v písemné podobě, a v podstatě je možné, že se tyto staré spisy jednoho dne objeví. Lorber nazývá jeden z těchto zmizelých spisů "Seanthiast Elli". Bůh se prý lidem před potopou zjevil jako "Abedam", podobně jako později působil skrze biblického Melchisedeka.

Mnoho muslimských duchovních v Iránu ostatně pársy řadí mezi „lid knihy“, tedy koránu, podobně jako křesťany a židy, tedy ne k „nevěřícím“, nýbrž k těm, kteří věří v jednoho a téhož Boha a kteří na něj byli neustále upozorňováni hlasy proroků. Je přirozené, že se podobně jako ve všech ostatních náboženstvích i v tomto náboženství ztratilo něco z původní duchovní hloubky. Tuto hloubku musíme teprve nyní objevovat.

Mání (216-276) se pokusil najít spojitost mezi křesťanským učením a starým náboženstvím zoroastrickým. (…) Tyto pokusy nechceme posuzovat; viz rovněž podrobnější text v němčině či angličtině.

Zpět k obsahu této stránky.

 

Informace k: Ježíš Kristus a islám.

Mezináboženský dialog

Toto je příspěvek k lepšímu porozumění mezi náboženstvími a k pokojnému “náboženskému dialogu“****, který již probíhá mnoho let. Tyto poznámky si nekladou za cíl charakterizovat islám jako takový; přičemž také v islámu existují různé směry.

Korán*) a ostatní náboženské knihy

Islám znamená „Podrobení se (podrobit se vůli Boží)," a také "Oddanost (Bohu)".
Korán, posvátný spis islámu, je chápán jako inspirace, kterou proroku Mohamedovi zprostředkoval Bůh, popř. Korán se těší ústřednímu významu. Kromě toho hrají pří výkladu roli další tradice (Sunna; doslovně zvyk), které jsou dochovány z doby proroka (Hadith). Také prorok se chová jako člověk a ne jako Bůh. Je třeba vzít v úvahu i to, že podobně jako je tomu mezi křesťany, existují i muslimové, kteří svou svatou knihu, tedy korán, neznají dostatečně.

Korán křesťany příp. židy oslovuje částečně přímo jako “vlastníky písma“ (lid knihy, např. Súra 4,171*) a jako "Vy děti Izraele“. Tak se mohou také zabývat koránem*) – i když to většinou nedělají. V každém případě se zabývá nauka o náboženstvích Svatými písmy všech náboženství, a prozkoumává mimo jiné historický vývoj jejich výkladu. Svatá písma je nutno studovat s respektem. Část vykladačů Koránu napsala, že existuje prvotní podoba Koránu – dobře uschována u Boha – která je přístupná pouze neposkvrněným andělům a lidským vyslancům; jiná jejich část interpretovala, že čtenář na zemi existujícího koránu musí být neposkvrněn.

Prorok je pokládán za vyslance v "době“ (popř. mezidobí; jiný překlad: bude později), ve kterém vyslanci nepřicházeli (súra 5,19*). Korán rozlišuje věřící ve smyslu “učení proroka Mohameda", "lid knihy" ("vlastníci písma") a "nevěřící“. “Lidem knihy“ se rozumí především žídé a křesťané, kteří se vedle muslimů opírají o stejnou tradici; někdy i zaroatristé (súra 22,17*). Korán uznává řetězec "proroků“, kteří všichni shodně přednášeli učení o jednom Bohu, o posledním soudu, a modlitby za své národy, resp. za svou dobu (např. Súra 6, 83-92; Súra 7, Súra 4,136*). Pokud příslušníci zmíněných náboženství knihy věří v tyto společné základy, nejsou v koránu řazeny mezi nevěřící (Súra 5,48* apod.). V prvních stoletích islámu nebyl na křesťany a židy vyvíjen žádný nátlak, aby přestoupili k islámu (odpovídajíce učení koránu, že "v náboženství neexistuje žádný nátlak", viz súra 2, 256*).
Abraham je pokládán za jednoho z hanifů, kteří nalezli jako jednotlivci přímý přístup k pravé víře v jednoho Boha.

Allah – raně islámsky staroarabsky al-ilah – má jako semitské slovo nepochybně stejný původ jako "Elohim", jedno z označení Boha v hebrejských knihách Mojžíšových.

Jako "nevěřící“ – doslovně přibližně: “zastíratel“ – se striktně pokládali v době proroka Mohameda Polytheisté, popř. pohané, proti kterým bojoval v Arábii, a před kterými již Bible varovala židy a křesťany. Dále jsou dnes v Islámu pokládáni za nevěřící ti, kteří nevěří v jednoho boha a v poslední soud. Dnes je někdy tento výraz nesprávně používán pro všechny, kteří nejsou muslimy, někdy dokonce pro muslimy každého jiného směru.

Ježíš Kristus v Koránu.

O Ježíšovi se zmiňuje kromě Bible také Korán (7. století před Kristem). V tomto ohledu existují společné i rozdílné rysy. Je třeba připomenout, že Korán na několika místech uznává Ježíše Krista coby proroka, vyslance božího, jako "Slovo Boží", jehož význam není přesně určen, a uznaného jakož "Ducha Božího" (Súra 4,171), který byl "stvořen jako Adam" (Súry 2; 3:47; 3:59; 5,...). Ve správně chápaném islámu tudíž Ježíš znamená víc než v očích křesťanských teologů, kteří Ježíši ponechali toliko roli sociálního reformátora. Jediné, co v koránu akceptováno nebylo, byla nauka o Ježíši coby Božím synu ve smyslu pozdějšího učení o svaté Trojici, kterou však křesťané v Mohamedově době chápali velmi pozemsky. Sotva existovali takoví křesťané, kteří by bývali schopni autenticky vysvětlit to, co bylo míněno původně, aby ji pochopili i lidé s jiným myšlenkovým zázemím (např. Súra 6,101*). V Listu Římanům 1.4 je řečeno, že síla Ducha Svatého byla Ježíši
"vložena jako synu" - tedy nebyla vrozená. Křesťané vlastně mohou souhlasit s muslimským přesvědčením, že Bůh nebyl zrozen a Ježíš se nenarodil, nýbrž byl stvořen. Dále je pojem (řecký) “logos“ – který je v Bibli používán právě pro božský původ přp. vyslání Ježíše Krista – v evangeliích překládán také jako “To Slovo“ (viz výše), v Koránu používán pro Ježíše. Jsou ve vnuknutích Koránu – stejně jako v Bibli – skrytá tajemství, která se muslimům ani křesťanům zatím nepodařilo zcela objasnit, takže se jen zbytečně hádají o pojmy? I tam, kde křesťané tyto nauky prezentují tak, že mohou být vykládány jako “nauka o mnohobožství“, to neodpovídá způsobu, jakým učil sám Ježíš: "A Otec (Bůh) vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu (tzn. vnitřně spjati s Ježíšem)“ (Janovo ev. 15:16). V Ježíšově životě se všechno točí kolem jednoho Boha, se kterým byl úzce spjat, a ke kterému on může lidi přivést.

Výraz "logos" (v 1. kapitole Janova evangelia Slovo Boží, označení spojené s Kristem) se v Pratsově překladu koránu vyskytuje nezávisle na Ježíši (Súra 13,12, Súra 11), je ale v jiných vydáních koránu pochopen jako Boží “Záležitost“ popř. Boží “Rozkaz“ (Súra 5,110*). Korán vidí Ježíše jako "Adama", kterého Bůh stvořil ze země a hovoří o "Vyslanci Božím", který umožnil Miriam (Marii) panenské zrození Ježíše (Súra 19, 17- 22*). V křesťanské verzi zvěstuje Boží anděl zrození Ježíše z Ducha Svatého. V koránu je také psáno, že Ježíš byl posílen Duchem Svatým /Duchem Svatosti (Súra 5,110*).

Podle koránu mladý Ježíš předpovídal své vzkříšení (Súra 19, 33), čímž ovšem mohlo být zmíněno i zmrtvýchvstání věřících "v poslední den" (Súra 4,159), o kterém se korán často zmiňuje. Korán hovoří o tom, že Ježíš byl živý vyzdvižen do nebe (Súra 4,157-159, Súra 3,55).
Muslimové a křesťané nemají jednotný názor na to, zda byl Ježíš před svým nanebevzetím ukřížován, zemřel a skrze Boha překonal smrt – jak říkají křesťané -, nebo zda byl bez ukřižování živý povznesen na nebesa – jak věří muslimové. Společná je však víra, že v době, když vstoupil na nebesa, rozhodně nebyl "mrtvý", ale např. vyučoval lidi. Již v Súře 3:55 příp. 5:48 je psáno, "očistím tě" a "pak se ke mě všichni navrátíte a rozsoudím mezí vámi to, v čem jste se (v životě na zemi) rozcházeli". Křesťané a muslimové by tedy v klidu mohli vyčkat na řešení některých zbývajících tajemství, místo aby se hádali.

Podobně se korán zmiňuje o tom, že v den posledního soudu vstanou věřící z mrtvých (Súra 36,77, Súra 69,13 Súry 75 a 99* atd.). Ježíš se poté vrátí zpět a bude svědčit o věřícím lidu písma (Súra 4,159; srovnej se Súrou 16,89*). Ti, a jedná se také o ty, kteří nejsou muslimy, kteří věří v Boha a v poslední soud, " a činí , "co je správné" (ve smyslu přikázání), se podle koránu posledního soudu bát nemusí (Súra 2,62; Súra 4, 123-124; Súra 7,170*). Stejně tak jako v Bibli je v Koránu poslední soud jednoznačně věcí Boží, a ne věcí lidskou, a je zcela lhostejné zda křesťanů, muslimů nebo židů. (Taková srovnání mezi náboženstvími zde neslouží k tomu, aby se zpochybňovala nezávislost koránu).

K etickým zásadám islámu a křesťanství
Úzce jsou spojeny také etické zásady uvedených tří "abrahámovských náboženství". Desatero se – byť ne explicitně – vyskytuje i v islámu, m.j. také v Súře 17,22-39; Súře 5,38-40; Súře 2,188; Súře 4,135; Súře 2,195 a v Súře 17,70* (lidská důstojnost). Korán např. tvrdě a bez výjimky zakazuje zabíjet nevinné (Súra 5,27-32*). Pojem "džihád" znamená pouze: "boj", pojem "svatá válka" nepochází v tomto významu z koránu, nýbrž z Mohamedových výroků a z islámských právních škol ***). Duchovně-morální práce na vlastních vášních, které člověka dělí od Boha, je považována za "velký džihád" a je jí přikládán větší význam než vnitřním sporům. (Srv. Ježíšův výrok "nejprve vyjmi ze svého oka trám ..." - Mnoho vnějších konfliktů by tím ztratilo opodstatnění.). "Džihád slova" je pokojné vyznávání víry. "Džihád rukou" je činný, instruktivní příklad, který poskytuje věřící svým životem. "Džihád meče" bývá označován i jako "malý džihád" a je povolen na obranu napadených věřících (srv. Súra 2, 190). "Přísné a tvrdé" zacházení s jinovějrci je zakotveno i v koránu (Súra 48, 29, Súra 47, 4); takovéto „násilné" pasáže se dají srovnávat s jinými místy, kde jsou vymezené, (např. jako „v náboženství neexistuje donucení“, Súra 2, 256).
Velmi rozsáhlá jsou tradiční pravidla týkající se vztahu mezi pohlavími, ke kterým patří zákaz sňatku s příslušníky jiných náboženství atd.

K islámské praxi patří: "Svědectví o tom, že není žádného Boha kromě Boha (Alláha) a že Mohamed je jeho prorok ; 
že jsou dodržovány denní modlitby
(Súra 2,177*)
že je dodržován každoroční post v měsící ramadánu
(Súra 2,185*);
alespoň jednou za život je vykonána pouť do Mekky
(Súra 2,196*);
a že je placen Zakkat (dávka na sociální účely)
(Súra 2,177*)"

V dnešním islámu neexistuje žádné centrální středisko, které rozhoduje o nábožensko-etických otázkách. Přesto získají pozice, které jsou sdíleny značnou většinou respektovaných znalců práv, nejspíše širokou akceptanci.

*) Použit byl mimo jiné „Korán, překlad od Rudiho Pareta", vydavatelství Kohlhammer-Verlag (německy), jehož překlad dostačuje vědeckým nárokům,a zřetelně rozlišuje překlady a začlenění k lepšímu jazykovému porozumění. Použito je zde egyptské veršování,které je v islámské oblasti běžné. U jiných překladů jsou verše počítány odlišným způsobem; uvedené místo najdete v dané Súře krátce před nebo krátce za uvedeným číslem verše. Obtížná přeložitelnost koránu neplatí pro takové jasně srozumitelné pasáže, které jsou zde uvedeny. Význam pasáží koránu byl srovnán s „Koránem, přeloženým a komentovaným Adelem Theodorem Khorym" , 2007 (Německy), jehož překlad ju uznáván i muslimskými učenci. (např. Dr. Inamullahem Khanem, tehdejším generálním tajemníkem Islámského světového kongresu.), a jehož komentář respektuje tradiční výklad islámských právních škol.
Použit byl mimo jiné překlad koránu Dr. Ignáce Veselého.

***) Také historické "křesťanské křížové výpravy" nebyly biblicky podloženy, nýbrž byly lidskými činy, a např. mnozí evropští křesťané je považují za špatné.

****) Súra 164:125

Zpět k obsahu této stránky.

 

Informace k: Ježíš Kristus a buddhismus.

Dodatečné stránky internetového projektu „Kristovy Cesty" k různým dalším náboženstvím jsou příspěvkem k jejich lepšímu chápání a k mezináboženskému dialogu. Jedná se v nich o tom, co je společné a v čem se liší budhistické směry a křesťanství, které si je (znovu) vědomé svých duchovních hloubek. To není nijak spojené se snahou dopodrobna představit Buddhův život a jeho učení (přibližně 500 let před Kristem).* Spíš se chceme podrobně věnovat klíčovým bodům.

„Nic" a „Já"

Jádrem původního Buddhova učení, které je ještě dnes základem hínajánového buddhizmu, je stále větší osvobození člověka od všeho, co nepatří k jádru jeho bytosti. Touhu vnějších a vnitřních smyslů, která vede k utrpení, je třeba rozpoznat jako Ne-Já („anattá“) a prostřednictvím vhodné životní a duchovní cesty včetně meditace ji uhasit, aby vyústila v nirvánu. Mahájánový směr buddhizmu, který vznikl později, a který jinak přinesl pokrok, např. silnější soucit se všemi bytostmi místo útěku ze světa, to však chápal špatně. Neustále se opakující pojem Ne-Já totiž vykládal tak, že neexistuje vůbec žádné Já, které by zůstalo po odložení nízkých egoistických vlastností. Proto má mahájánový směr buddhizmu tendenci považovat nirvánu za „Nic“. Buddha však dokonce i při popisu svých nejvyšších zkušeností hovořil jinak: "A postupem času jsem prohlédl i bídu oblasti „Anivnímání, Aninevnímání", a bylo mi to zcela jasné, snažil jsem se proniknout ke štěstí spojenému se zrušením Anivnímání, Aninevnímání a vychutnal si ho…. A tak jsem od té doby – po úplném vypnutí Anivnímání, Aninevnímání – dospěl ke zrušení vnímání a cítění a spočívám v tom a vnější vlivy – když jsem ono Já všechno moudře seznal – přestaly přicházet." (Suttam Anguttara Nikaja 9, č.41...). 

V této souvislosti lze poznat, že i Ježíš Kristus rovněž vyzýval k vyjádření různých lidských vlastností k tomu, aby s tím každý začal sám u sebe a nekritizoval hned druhé. (Viz hlavní text na "Kristovy Cesty"). Kromě toho ani Ježíš neztotožňuje sebe a své učedníky se světem nebo s nějakými světskými činnostmi, ale popisuje je jako ty, kteří nepatří ke světu – výrazněji než v původním buddhizmu – kteří nežijí a nepůsobí v tomto světě, (Jan. 17) ale proměňují ho jako kvásek v těstě.
V každém případě je možno v Ježíšových a Buddhových výrocích o základních životních otázkách najít značné podobnosti, což již několik desítek let vede některé lidi k domněnce, že Ježíš hlásal buddhismus. Stejně tak dobře bychom totiž mohli říci, že hlásal to či jiné učení. V hlavním textu mimo jiné vysvětlujeme, že takové společné rysy jednotlivých náboženství jsou dány duchovními skutečnostmi, které mohou logicky podobně vnímat všichni ti, kdo k nim mají přístup, aniž by od sebe opisovali. To je konec konců inspirace a pokud je to pravé, přichází to z věčného zdroje, aniž by to znamenalo ani „něco“, ani „nic“, ani „ještě nic“ atd. nebo osvobození z toho, zvláště když by bez toho samo takové osvobození nemělo vůbec smysl. Z něj, ní (nebo něho (stojící(ho)) za Vším a co je ve Všem skryto a současně je také zcela mimo Všechno. To je Neprojevené a přesto již v sobě obsahuje Všechno a to přesto bude na konci stvoření více než na začátku – tedy minimálně v pozemském smyslu - stejně rozporuplné jako koán (paradoxní výrok pro meditace v zen buddhizmu). Něco, co nelze teoretickou cestou pochopit, třebaže se lidský duch může pomalu stát dostatečně pružným, aby bylo možno podnikat alespoň nepřímé pokusy o přiblížení se nebo to vnitřně viděné moci zpracovat *****. 
To je silná stránka náboženství ve srovnání s materialisticko-egoistickou společností. Náboženství ji však dostatečně nevyužívají. Ani společné rysy a kontakty jednotlivých náboženství však nezměnily nic na tom, že každé má své vlastní a zčásti velmi rozdílné cesty.

Mezi křesťanskými mystiky je nejblíže východnímu neosobnímu pohledu Mistr Ekkehard. Mezi buddhistickými směry mohou vytvořit most leda učení Ničirenovy školy budhizmu. Mezi dalšími indickými mudrci je z osobního nebo podstatného pohledu nejblíže Sri Aurobindo a jeho partnerka, „Matka": prošel nirvánou a poznal – zdánlivě způsobem podobným některým křesťanským mystikům – že za způsobem prožití „nirvány“ je něco zcela jiného než „Nic“, mluví o Nejvyšším a chtěl by snést některá hlediska tohoto Nejvyššího na zem. Jsou lidé, kterým byl Sri Aurobindo mostem, aby znovu našli cestu ke křesťanství – avšak v jeho vlastním jádru, kde jde potom například o zcela reálné „následování Krista“ až k onomu vyjádření tak, jak to projevil Kristus sám svým Zmrtvýchvstáním.

„Poslední skutečnost" a hledání Boha

Lidské vlastnosti, které je třeba očistit, jsou ovšem v židovské a křesťanské a islámské oblasti navíc spojeny s pojmem hříchu, proviněním se proti Bohu. Jde zde tedy především o dodržování nábožensky podložených etických norem a v detailním pohledu pak o překonání všech vlastností, které nás dělí od Boha. Dnes převládá představa – a zřejmě i u většiny buddhistů samých - že podle buddhizmu Bůh neexistuje. Ve společných etických postojích různých náboženství se proto odkazuje pouze na „poslední skutečnost" po materiálním životě, kterou uznávají všechna náboženství, ať už se za ní v jednotlivých náboženských směrech skrývá cokoliv.
Tvrzení, že podle buddhizmu Bůh neexistuje, však není zcela správné. Buddha nikdy netvrdil, že Bůh neexistuje, ale v tehdejší situaci se pouze omezil na předávání poznatků o lidské cestě. Na otázku hinduistických kněží po Brahmovi, hinduistickém stvořitelském božstvu, odpověděl Buddha takto: „Brahmu znám dobře, i bráhmanský svět a stezku, která do bráhmanského světa vede i jak se Brahma dostal do bráhmanského světa, to vím také." (Digha Nikaya, 13. řeč – otázka se vztahuje na duchovní zkušenost, nejen na znalost hinduistické literatury). Hinduistického Brahmu není možno automaticky ztotožňovat s Bohem-Otcem Ježíše-Krista. Jedná se spíše o jednu z personifikovaných dílčích vlastností Boha, které se postupem času objevily v různých kulturách. V žádném případě to není označení pro negativní síly. Když však nyní někdo mluví o vyšším původu tehdy uctívaných bohů, aniž by je uctíval jako nejvyšší bytosti, o čem tedy vlastně hovoří? Je zřejmé, že pro Buddhu byl počátek a cíl v Neprojeveném. Tato neprojevená nirvána není však „Nic". Je pouze mimo Všechno, o kterém si člověk může pomocí svých pozemských psychických nebo mentálních schopností udělat obraz.
A zde máme najednou křesťanstvím, judaismem a islámem nevědomky uznávanou paralelu. To proto, že ve všech těchto náboženstvích je známo, že nemá vůbec smysl, ba je přímo zakázané, vytvářet nějaký obraz Boha – a to i přesto, že důvod toho byl již zapomenut. V judaismu se nesmí Boží jméno ani přímo vyslovit.

Evangelia, resp. Zjevení Janovo naproti tomu charakterizují „Otce" jako toho, ze kterého Stvoření vychází a do jehož úplnosti ústí (alfa a omega), který tedy přesahuje Stvoření a jeho vlastnosti a jehož Stvoření Ježíš nemůže zcela dosáhnout. Křesťanští mystikové, jako např. Jakob Böhme, na základě svých autentických zkušeností výslovně poukazovali na to, že tento Bůh přesahuje nejen pozemské Stvoření, ale i nebeské světy a onen svět. **) Nemá smysl, když bývají náboženství ve vědecké literatuře srovnávána, aniž by do tohoto srovnání byli zapojeni ti, kteří mají ty nejhlubší náboženské zkušenosti. Bez tohoto není vůbec možno najít ani jazyk, který by byl pro zástupce různých náboženství srozumitelný***).

Buddhistická cesta může směřovat ty, kdo se nebojí velké námahy, ke vstupu do nirvány, do onoho světa za oním světem – nirvána je proto pro většinu buddhistů tak daleko, jak daleko je pro většinu křesťanů mystická jednota s Bohem. Budhismus ****) ovšem učí také o možnosti, hovořit o tom, že Bódhisattva „osvobozený od opakovaných znovuzrození“, může dobrovolně opět sestoupit, aby např. pomohl zbytku světa. Kristus vystoupil k Otci (viz Prázdný hrob, Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení), aby pak pomohl zbytku lidstva.
Kristus vystoupil k Otci, („a hrob byl prázdný", Vzkříšení a Nanebevzetí), aby se potom znovu vrátil. S Kristem lze dnes dojít k silnějšímu proniknutí od nejvyšší božské roviny až dolů k pozemské rovině.

Na tomto místě by bylo vhodné se zmínit, že podle Rudolfa Steinera, Buddha přinesl mudrosloví o lásce, zatím co Kristus přinesl sílu k této lásce. Síla lásky táhne všechno k božské dokonalosti zpět - alebo lépe vpřed. "Proste Otce mým jménem" t. zn. v souladu s ním anebo skrz něho. Tu je možné Buddhu považovat za toho, „kdo připravuje cestu“.

Kdo by rád poznal, jak tomu skutečně je, může na své vlastní cestě pokročit dál a ptát se Ježíše anebo Budhy samého.

Budha v "Kalama Sutra" říká: Nenechte sa svést .... ani předáním... legendami ... tím co se říká ... autoritou svatých písem ... obyčejným zdravým rozumem a logickými úsudky ... vymyšlenými teóriemi a oblíbenými názory... vlivem osobních předností ... autoritou nějakého mistra. Pokud však ho sami poznáte ..." (Poznání a skutečné přesvědčení o víře mají s vírou mnohem víc společného, než jen intelektuální považování za pravdu").

*) Dochované Buddhovo učení lze zejména nalézt v rozsáhlých překladech K. E. Neumanna, "Die Reden des Buddha: mittlere Sammlung" (Buddhovy řeči, střední sbírka); rovněž v „delší sbírce“.

**) Pro lidi, kteří chápou a v řeči používají teosofické pojmy v duchu teosofie, bychom rádi připomněli, že v teosofickém smyslu leží nirvána, resp. átman pod božskými rovinami „paranirvánovou“ a „logickou“.

***) Zejména křesťanský mystik mistr Ekkehart popsal svoje zkušenosti tak, že i bez pojmu Nirvána jsou rozeznatelná příbuznost zkušenosti s Nirvánou, ale také rozdíly, zatím co je toto pro něj spojeno se setkáním s Bohem.

****) Návrat k Bohu s podstatou průchodu světem je na jedné straně návratem k prvotnímu, co už zde již vždy bylo; a přesto je to již něčím navíc, co tu dříve před tím nebylo, jako například kryjící se 2 trojúhelníky. Tento paradox je srozumitelný jen u prohloubené mystické zkušenosti.

*****) K dispozici jsou také filozofické aspekty. V mahájána-buddhizmu popsal Nágárdžuna ve svých Obecných připomínkách k Pradžnápáramitě, že na něco jako pravda a nepravda, pravda ani nepravda, se může pohlížet čtyřnásobně místo čistě dualisticky buď / anebo. Protože, klasické chápání nepostačuje k úplnému pochopení, mohlo by to způsobit, jako u paradoxních výroků zen-budhismu (viz výše), že člověk překročí toto dualistické chápání (forma „osvícení") a bude mít tak přehled z vyšší perspektivy. V evropské filosofii existuje i jiná cesta k rozšíření myšlení přes staré dualistické buď / anebo: Hegelova dialektika teze a anti-teze z toho získává syntézu. Může dokonce tak cvičit samo chápání k  otevřenějšímu pohledu přes protiklady nebo zdánlivé protiklady k vyšší pravdě Božího Ducha. Náš křesťanský projekt z toho nezávisle vyvinul něco příbuzného tím, že z různých perspektiv může z celistvého pohledu vždy to spolu vidět kompatibilní (Překonání zdánlivých protikladů).

Zpět k obsahu této stránky.

 

Ježíš Kristus a hinduismus.

Speciální stránky internetového projektu Kristovy cesty týkající se různých mimokřesťanských náboženství mají přispět k lepšímu chápání těchto náboženských směrů a k mezináboženskému dialogu. Rádi bychom se podívali na to, co spojuje a co naopak dělí hinduismus a křesťanství - křesťanství, které si je (opět) vědomo své spirituální hloubky. Neklademe si však za cíl popsat hinduistické náboženství podrobně. Budeme se spíše soustředit na klíčové momenty.

Ježíš Kristus.

V naukách hinduistického původu se objevuje pojem avatár nejrůznějších stupňů. Označuje lidi, kteří nejsou na zemi kvůli svému vlastnímu pokroku, nýbrž proto, aby dobrovolně přispěli k pokroku národa a lidstva, jako „kapka božské dokonalosti“. Rozdíly mezi takovými po sobě jdoucími avatáry jsou ovšem v tomto pojetí často smývány, zatímco židovské a křesťanské pojetí zdůrazňuje „Boha dějin“, aspekt vývoje a zvláštní roli „Mesiáše“. (Výňatek z kapitoly "Na počátku bylo slovo..." z hlavního textu * ).
Z hlediska indického myšlení se to však přesto může podobat chápání Kristova úkolu. I hinduističtí jogínští mistři proto často přisuzují Ježíši Kristu větší roli, než ti moderní křesťanští teologové, kteří v něm vidí pouze normálního člověka, resp. sociálního reformátora. Existují ovšem také hinduisté, kteří Ježíše považují pouze za obyčejného mistra, resp. učitele. Při tom všem je třeba si uvědomit, že duchovní hloubka křesťanství se zčásti ztratila a musí být nyní znovu ozřejmována, aby vůbec bylo možné vést s ostatními náboženstvími dialog. (O to se snaží tato internetová stránka v rámci podrobných textů * ).

Jogínské nauky ** a křesťanství.

S ohledem na Ježíšovu výzvu „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mat. 5,48) je pro nás na každém náboženství nejzajímavější otázka, kam vedou praktické duchovní stezky. V případě hinduismu jsou to rozličné jogínské cesty. Ty se snaží „uvést duši zpět do její božské dokonalosti, a to ovládáním vnější i vnitřní lidské přirozenosti“.
V této souvislosti je třeba zmínit evropské školy (…), které dokáží pod jiným názvem integrovat prvky jako např. čakry - centra nervů a vědomí známá v józe. Takové snahy nejsou automaticky „nekřesťanské“, jak se domnívají církve. Vždyť tato centra v člověku znali již křesťanští teozofové ve středověku (
Johann Georg Gichtel) a dnes je lze identifikovat jako energetické struktury, které reálně existují v každém člověku. Podobně není ani akupunktura známá především v Číně automaticky „taoistická“ - jednotlivé akupunkturové body lze již v lidské tkáni doložit pomocí měřících přístrojů a odnedávna i histologicky. (Výňatek k kapitoly „Svatá horlivost" z hlavního textu). Srv. také Albrecht Frenz "Christlicher Yoga - Christliche Begründung einer indischen Meditationsweise" (Křesťanská jóga – Křesťanská interpretace indické meditace), kde se předpokládá, že si křesťanství a praktické jogínské metody neodporují.
Pro křesťany je ale rozhodující duchovní postoj. Jsou proto cvičení chápána jako příprava vlastní bytosti na boží působení, nebo se má mylně za to, že si lze prostřednictvím těchto technik (tělesná a dechová cvičení, zpěvy manter, koncentrační cvičení, meditace, kontemplace...) vynutit dokonalost v Bohu?
Další podobné rozlišení pro křesťany: pokud se např. v józe objevují pojmy jako „Kristova síla“, je to potom chápáno tak, že uzdravující Kristova síla je částí jeho bytosti, která může působit na celého člověka, nebo je zakoušena jako izolovaná kosmická síla? Pokud se někdo nenaladí přímo na Krista, jak si pak může být jistý tím, že to, co zakouší, skutečně souvisí s Kristem?
(viz kapitola "Ježíšovy zázraky " v hlavním textu) *
V každém případě vedle metod z jiných zdrojů, které byly částečně přizpůsobeny křesťanství, existují i originální křesťanské cesty. Musí být ovšem teprve znovu objeveny pro dnešní dobu. Prastarou praxi pravoslavných mnichů na hoře Athos ("kyrie-eleison", "Pane, smiluj se") by tak bylo možno v indické terminologii označit jako křesťanské dechové a mantrové cvičení. (Srv. kapitolu "Ticho na poušti" z hlavního textu)
*. Kromě toho existuje např. specificky křesťanská meditace nad evangeliem, o kterou se opírá náš hlavní text a která je popisována na speciální straně Křesťanská meditace *

**Indické slova jóga znamená doslova „ujařmění“, tedy opětovné spojení se základem, podobně jako doslovný význam latinského slova re-ligion. Jedná se o tréninkové metody hinduistického původu pro tělo, duši a ducha.

Křesťanské a indické mystické směry.

Prožitek ukřižování, resp. „půlnoci duše“, „mystické smrti“, opuštěnosti ode všeho, na co by se člověk mohl vázat, tedy toho, co v té či oné formě poznali všichni známí křesťanští mystikové, má jistou spojitost s vrcholným zážitkem jógy, nirvikalpa samádhi, resp. se zakoušením prázdnoty nirvány. Křesťanské mystické zkušenosti však hovoří o tom, že v této prázdnotě či za ní opět „něco“ je, totiž Kristus, resp. Bůh. Aurobindo ukazuje, že i na indické cestě je možno překročit nirvánu a dostat se k tomu, co je za ní. Na křesťanské cestě však může být něco z této vše přesahující plnosti přítomno již od prvního okamžiku křesťanské cesty, protože Kristova bytost, která prošla zemí, se nám tu nabízí jako most.

Pokud je někdo podobně jako Aurobindo konfrontován se silami, které jsou blízké Ježíšovu vývoji, pokud však schází příslušné pozadí, může to působit jako obtížná cesta na hraně stolu. V žádném případě to však není nemožné - vzpomeňme na hinduistického chlapce jménem Sadhu Sudhar Singh, který o křesťanství nic nevěděl, ale díky svému intenzivnímu vnitřnímu hledání Boha najednou učinil zkušenost s Kristem, kterou později zpracoval v knize. Vize Krista se objevuje i při hinduistických, tantrických cvičeních u lidí, kteří by spíše počítali s tím, že se jim zjeví indická božstva. „Vítr vane, kam chce.“

Následující podnět R. Steinera možná nebude použitelný v teologii, která se zakládá na křesťanství jako náboženském společenství, o to zajímavější by však mohl být pro jiné kulturní okruhy. Podle Steinera je třeba v Kristu vidět tzv. sluneční bytost, která byla jistě známa v předkřesťanských časech některých mudrcům. (Výňatek z kapitoly "Ukřižování..." hlavního textu * ) R. Steiner v souvislosti s Indií poukázal na „Višva karman“, na "světového architekta“, jehož působení byli staří indičtí mudrci (riši) schopni vycítit za světem přístupným přímému vnímání.
Vzhledem k velkému počtu hinduistických božstev by se mohlo zdát, že božstva mnoha starých kultur – pokud se nejedná o čistě kmenová božstva nebo lidi – představují různé aspekty jednoho božství, které byly později uctívány jako samostatná božstva. Teoretické pojmy, jako např. polyteismus, tedy samy o sobě mnoho neříkají. Židé měli – v originálním hebrejském textu – rovněž různá označení pro Boha a jeho vlastnosti. Neuctívali je ovšem jako různá božstva. Např. zoroastristé (Pársové) rovněž setrvali u monoteistické víry. V hinduismu je za monoteistickou možno považovat např. školu višnuitů.

V tomto kontextu je zajímavé, že existují nová hnutí, která podobně jako Kristus nesdílí všeobecný předpoklad samozřejmé, nutné smrtelnosti těla: (...) tímto směrem se ubírá např. indický filozof a jogín Aurobindo a jeho duchovní partnerka a „matka“ Mira Alfassa. (...)  (z části výňatky z kapitoly "Zmrtvýchvstání" z hlavního textu) *.

Nauky o karmě a Bohu.

Podstatná část křesťanských cest založených na skutcích solidarity a milosrdenství by byla v Indii považována za karma jógu (jógu osudu), resp. bhakti jógu (jógu lásky), křesťanské cesty zaměřené na poznání by zase bylo možno srovnat s inana jógou.
Reálně lze prožít to, že pokud se naladíme na vedení Bohem, kterého zprostředkuje Kristus, může náš život probíhat organičtěji než při naladění na mechanicky působící kompenzační zákony osudu a karmy. I Kristus hovoří o „vyúčtování do posledního halíře“, neříká však, že by to mělo probíhat jako dosud na principu „oko za oko, zub za zub“. V popředí stojí nový úkol člověka - z lidských možností je využito a uvedeno ve skutek to, co je pro člověka a pro jeho okolí plodné. Vyrovnávání se s minulostí již není účelem samo o sobě ani podnětem k vývoji. Při souhře různých lidských možností lze dnes pozorovat „pomoc shora“.
(Výňatek z kapitoly „Ukřižování“ hlavního textu; kromě toho je k dispozici speciální stránka o karmě a reinkarnaci.) *

Etické hodnoty.

Etika je ta část náboženství, ve které si je většina náboženství příbuzná, a kde tudíž mezináboženský dialog nejvíce pokročil. Na počátku klasické jogínské cesty je podle Patandžaliho jako předpoklad úspěchu uvedena „jama“, tj. neuškodit žádné živé bytosti myšlenkami, slovy či skutky, nelačnit po majetku, být opravdový, dbát sexuální čistotu, nepřijímat jen dary (být nezávislý). Druhý stupeň je pak označován jako nijama. vnitřní a vnější tříbení, střídmost a skromnost, askese, velkorysost, schopnost oběti, zkoumání a uctívání božstva, vnitřní oddanost a víra. Jogíni učí, že i „bitevní pole“ ve Bhagavadgítě je míněno jako vnitřní bitevní pole sloužící k tříbení. Paralela s  přikázáními a naukou Ježíše Krista je tu zřejmá. Hinduisté se společně s křesťany podílejí na projektu "Světový étos".

Svatá písma.

Nejstarším náboženským pramenem jsou védy, které údajně sepsali mudrci (riši) ve „Zlatém věku“. Později vznikl např. epos Mahábhárata, ve kterém jsou líčeny události raného věku považované často za mýty, mimo jiné války - tedy věku, který již nebyl tak zcela „zlatý“. Kromě toho vznikly mudroslovné upanišady. Bhagavad Gita je jednou z nejvýznamnějších svatých knih hinduistů, která spojuje filozofií Upanišad s moudrostí jógy a souvisí s Mahábháratou. V této didaktické básni je její hrdina Krišna považován za lidskou formu zjevení nejvyššího božstva - Avatar.

Zpět k obsahu této stránky.

.

Informace k: Ježíš Kristus a taoismus a konfucianismus.

Doplňkové stránky internetového projektu „Kristovy Cesty" k různým jiným náboženství jsou příspěvkem k jejich lepšímu pochopení a k mezináboženskému dialogu. V této zvláštní stránce budou probrány podobnosti a rozdíly mezi taoismem / konfucianismem a křesťanstvím - křesťanstvím, které si je vědomé svých vlastních duchovních hlubin. Není s tím spojený nárok na rozsáhlé dodatečné komplexní vylíčení života a tradic Lao-Tse nebo Kon-fu-tse. Půjde o přesnější výklad ústředních bodů.

V tradiční čínské spiritualitě se slilo více příbuzných zdrojů:

1. Původní učení o nejvyšším principu. ¨
Původní učení o nejvyšším principu Tao / Tai-Dži „o kterém se nedá už nic říci navíc", představuje také původní jednotu na počátku všech věcí, tedy ještě před rozdělením na polarity Jin a Jang *), a potom na „5 elementů"*). V současné době je tato prajednota základem těchto forem projevů vesmíru.
Z křesťanských misionářů to byli např. jezuité, kteří nalezli v tomto nejvyšším principu cosi odpovídajícího Bohu, zatím co minorité a benediktini a nakonec i papež s tím nesouhlasili. „Tao" na jedné straně totiž neodpovídá novému způsobu prožívání Boha jako osobně oslovitelného „Otce", jak to učil Ježíš. Jenže není vyloučeno, že se jedná o starší druh prožitku nebo o hledání Boha, jaké bylo možné právě ve staročínské době.

*) Yin (Jin) je rozšiřující, „ženský" princip - například v nervové síti sympatiku, Yang (Jang) zase stahující „mužský" princip v nervové síti parasympatiku, které do sebe vzájemně zapadají. „Pět elementů Země, Voda, Dřevo, Oheň, Kov" odpovídá podobnému rozdělení na 4 jevové formy nebo vlastnosti (kvality) „Země", Voda", Vzduch", Oheň" = teplo", jak se na ně pohlíželo ve starých západních alchymiích a hermetismu i v mnoha jiných kulturách (existovali i křesťanští alchymisté). Čínský 5. element, takzvaný Kov" byl v Evropě z části označován jako „prima materia" (prahmota" srov. moderní teorie „elementárních částic"), nebo jako éter", kterému se např. zase přisuzuje ve staroindických a antroposofických pramenech, obsah 7 dalších agregátních stavů. Tyto staré poznatky by se dnes nepřiřazovaly k náboženství v užším slova smyslu, nejde však ani o čistě spekulativní filozofii. Jsou však starou, svým způsobem pokročilou kosmologií se spíše přírodovědným charakterem, a to i v případě, že se tehdejší metody poznávání liší od těch dnešních.

To nic nemění na tom, že praktiky staročínských a pozdějších taoistických mistrů mají duchovní charakter. Neboť tehdejší výsledky studií o úloze „elementů" nebo sil v lidech, byly prostě jen brány na vědomí, protože bylo těžké je v pozemských neprozkoumaných podmínkách nějak obcházet, když šlo o duševní / duchovní zdokonalování. To by bylo druhem spirituality, která se na rozdíl od některých jiných duchovních tradic, nepokouší uniknout z pozemského. Snaha o zdokonalení jako takové není protikladem křesťanského učení o vykoupení člověka. Často se zapomíná, že Ježíš řekl: Vy tedy buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec, který je v nebesích. Mt. 5, 48.) Nicméně, metody jsou různé. Prakřesťanům atd. bylo zcela jasné, že člověk se může aktivně připravit na působení Božího díla a otevřít se mu, ale v křesťanství, bylo vždy také jasné, že není možné si tím přímo vynutit Boží milost. Také Bůh je svobodný.

Mezi tím, co se děje v Nebi, čínsky „T'ien", na Zemi a v člověku, což vše pochází ze stejné prajednoty - existovaly všude shody (podobně jako u „7 svobodných umění" univerzit západní středověké Evropy). Proto se všechno snažení zaměřovalo k harmonii lidského života s „Nebem" - jako dnešní nejvyšší mocí - a Zemí. To ukazuje jak duchovní i náboženský charakter snažení. Re-ligion (z latiny) znamená „zpětné spojení", „nové navázání", zejména na prazáklad věcí. V křesťanském pohledu, je ovšem prazákladem přímo kontaktovatelný Bůh Stvořitel, Začátek a Konec všeho. Ježíš Kristus je jakoby spojovací článek, který nám pomáhá k tomuto spojení s Bohem.

Během doby bylo ve starověké Číně uctíváno i více oddělených samostatných bohů: Nebe, bohové Světa, místní božstva a svatí. Společný termín pro taková náboženství - „mnohobožství" (polytheismus) tu ovšem mnoho nepomáhá, protože tito „bohové" byli původně, jako v některých jiných náboženstvích, jen projevy případně vlastnostmi praprincipu (nehledě například na uctívání svatých – které se však mohlo vyskytovat u některých křesťanských církví).

Tímto způsobem může rozdělení všech jevů světa na Jin a Jang podpovat myšlení lidí, aby se drželi těchto polarit, ale může je to vést i mimo ně až do jakéhosi mystického stavu vědomí.

2. Taoismus.
Dosavadní popis zůstal do značné míry společným základem později vyvinutých škol Lao-tse a Kon-fu-tse (které historikové obvykle řadí kolem let 500 před Kristem).
Taoismus (Lao-Tse: a j. knihaTao te
ťing"), se zaměřil na „Dělat“ z meditativního postoje „Nedělat" (wu-wei). Takže se nic neděje z povrchního sobeckého a intelektuálního pohledu člověka, ale z přirozených instinktů dobrého lidského jádra, které je v souladu s přírodou. Z toho by vyplynula jakási přirozená etika nesobeckosti a skromnosti.
Dobré jádro v tomto smyslu ještě není automaticky totožné s Ježíšem, který přijal tělo člověka, ve smyslu Jn 15; 4 (Zůstaňte ve mně a já ve vás.). Ale dnešní teologové už by nemohli bez dalšího upírat jinověrcům dobré jádro, zvláště když úzce příbuzná etika většiny náboženství ukazuje, že „Dobro" více či méně všude získalo půdu. Dokonce i „Duch svatý věje, kam chce“ (Jn 3;8).

Taoisté byli vždy praktici, žádní teoretici. Taoismus si proto přibral na pomoc:
- Askeze. Něco takového vystupuje ve všech náboženstvích. Ale jsou zde i praktiky k nacházení sublimace a transformace sexuality (například Mantak Chia, „Tao Yoga" a „Tao jóga lásky". Staré východní postupy často začínají „zdola nahoru", zatímco evropské by dnes mnohem více začínaly „shora dolů", tedy od vědomí.)

- Tělesné cvičení, dýchání a koncentrace pro probuzení a řízení životní energie „Chi". Že tato životní energie existuje, se musí nyní díky výzkumu akupunktury a elektro-akupunktury, považovat za skutečně prokázané, třebaže její povaha není ještě jednoznačně objasněná. Akupunkturní meridiány jsou nyní prokázané i histologicky (v tkáních), jako „prázdné" kanály. Tato životní síla není „taoistická", jak si někteří křesťané mysleli, ale obecně lidská. V řecké / raně křesťanské éře se označovala řeckým slovem „pnéuma", které znamená dech i životní sílu, dech života vdechnutý Bohem a používalo se k označení Ducha svatého. Nicméně „Duch svatý" souvisí s Ježíšem Kristem. Takže, pokud se někdo „nenaladí" na Ježíše Krista, odkud by pak mohl vědět, že to, co prožívá, je totožné s Duchem svatým, jak jej hlásal Ježíš?

- K repertoáru taoistů, podobně jako indické jógy, patří dále meditativní ponoření se do prastavu věcí, aby šlo překročit zažitou omezenost života. Svoji roli sehrávalo také alchymistické hledání nesmrtelnosti.

3. Konfuciánství.
Kon-fu-tse (Konfucius) doporučuje příbuzným způsobem uvádění lidí do „kosmického mravního zákona". Místo spíše individuální cesty taoistů však hledá systém morální výchovy společnosti v jeho šíři. Pracovalo se na vědomé kultivaci a zdokonalování dobrého jádra člověka přes zvyky a příklady. Když se člověk v rodině naučí lásce, uctivosti atd. vyplyne z toho také etická společnost.

- Od nejstarších dob byla v Číně například zakázaná vražda, krádež, prostituce a uctívání obrazů.
- Jako všechna světová náboženství učil Kon-fu- tse „... lásku k bližnímu: Co sám nechceš, to nedělej nikomu jinému“.

- K tomu patří sebeovládání, lidskost a dobrota.

- případně etické ctnosti jako laskavost, spravedlnost, přiměřené uctivé jednání (včetně s předky), štědrost, moudrost, upřímnost;
- Dvojité ctnosti podle knihy Shu-Džing: přátelsky a důstojně, jemně a pevně, přímo a zdvořile, řádně a uvážlivě, učenlivě a odvážně, upřímně a jemně, mírumilovně a uctivě, silně a spolehlivě, odvážně a spravedlivě.

- Cílem byl postoj spokojenosti bez zloby, smutku a požitku. Ve starých učeních jsou obsaženy hodnoty nadčasové i podmíněné dobou, zaměřené na dřívější hodnoty císařské říše.

4. Tyto školy měly mnoho styčných bodů, ale také byly do určité míry rozporné. Brzy se však vnímaly spíše jako vzájemně se doplňující než protikladné. To platilo i pro později z Indie přicházející buddhismus, učení o překonávání pozemského utrpení.

Dnešní čínské chrámy, například v Hongkongu, často působí dojmem zcela obyčejného místa vyhledávání věštců či obřadů jako nástrojů pro štěstí v životě. To znamená, podobně jako to je více méně u všech dnešních náboženství, že nikde nelze vůbec najít původní duchovní hloubku.
Z čínské tradice třeba uvést nikoli přímé náboženské postupy jako je věštecká kniha I Ging, čínské horoskopy, čínské verze geomantie případně stavební biologie,
( Pozn. Nauka o vztazích mezi člověkem, jeho obydlím a okolím) – „Feng Shui" a již zmíněná tradiční čínská medicína.

Zajímavé svědectví raného styku křesťanů a taoistů se nachází v knize Martina Palmera, „Ježíšovy sútry". Ansata, již neexistující křesťanská církev v Číně v 8. století upravila pro svoje taoistické okolí podstatný obsah křesťanství tak, aby byl pro ně srozumitelný. (Pokud se zde uvádějí knihy dalších autorů, neznamená to automaticky, že by se s veškerým jejich obsahem mělo souhlasit).

Zpět k obsahu této stránky.

.

Všeobecná hlediska přírodních náboženství

Doplňkové stránky internetového projektu "Kristovy cesty" týkající se různých jiných náboženství jsou příspěvkem k jejich lepšímu porozumění a k mezináboženskému dialogu. Z křesťanské stránky jsou základem nezávislé výzkumy, které opětovně odkrývají duchovní hloubky křesťanství a moderní výzkum vědomí. Nebudeme zde provádět podrobný popis přírodních náboženství, nýbrž vyjmenujeme několik hledisek důležitých k tomuto účelu.

Také např. japonský kult Šinto je původně jedním ze světových spřízněných přírodních náboženství, která jsou starší než známá světová náboženství, jako jsou buddhismus a křesťanství.
Kořeny přírodních náboženství pocházejí z doby, kdy bylo mezi lidmi rozšířeno vědomí, které se od dnes převládajícího intelektuálního vědomí značně odchyluje. Jean Gebser, vydavatel knihy "Ursprung und Gegenwart" (Původ a současnost), která vyšla německy, by tento stupeň vědomí pojmenoval "mytologickým vědomím". Julian Jaynes, vědec zabývající se vědomím, vydavatel knihy " Der Ursprung des Bewusstseins" (Původ vědomí), která vyšla německy a anglicky, by toto pojmenoval vědomím, ve kterém spolu obě mozkové polokoule ještě komunikovaly bezprostředněji než dnes.*) Pravá polokoule dovolila vnímání jevů všeho druhu, např. v přírodě celkově jako "bytosti" a levá polokoule to mohla zpracovat tak, že člověk slyšel jejich "hlasy". Všechna, i evropská ústní podání týkající se elementárních bytostí, pohádkových bytostí atd. pocházejí odtud, nebyly tedy volně smyšleny. V souvislosti se vzrůstajícím rozšířením písemnictví a čtení místo ústního podání tento způsob vnímání v evropsko-předoasijské antice přibližně do roku 500 před Kristem jako společensky významný fenomén zmizel. Vzhledem k tomu, že v mystické době byly často uctívány bytosti, předkové nebo bohové spojení s místem nebo kmenem, přispělo míšení kultur dále k tomu, že již nefungovala starší forma vědomí nebo nefungovala bezchybně. Chyby činily užitek tohoto vnímání stále pochybnější a tento proces proto urychlily.
Nebylo by správné hodnotit tyto stupně, že by novější rozumové vědomí bylo cennější a že by produkty staršího vědomí byly dnes bezcenné. Sice to s sebou přineslo nové schopnosti, zato se však také ztratily jiné, které intelekt sám neumí nahradit. Při zachování vymoženosti analytického myšlení je však možné opět vědomě dále rozvinout starší, již zasuté schopnosti obrazného shrnování do celku a syntézy; např. v meditaci. Tak může vzniknout integrované vědomí, které oběma mozkovým polokoulím opět novým způsobem napomůže k jejich právu. Čistě intelektuální vědomí dnes v mnohém naráží na hranice svých výkonných schopností. Je zjevně nemožné včas rozpoznat a pouze s ním samotným řešit např. ekologické problémy v jejich skutečné složitosti: Dörner hovořil o "multifaktorovém vědomí ", které je nezbytné k pochopení ekologických procesů, jež však jeho studenti při příslušném výzkumu téměř neměli. Dnešní lidstvo může brát vesměs podněty také ze starých ústních podání z předintelektuálního vnímání – aniž by mohlo jednoduše převzít dřívější formu tohoto vědomí. Z těchto důvodů jsou ještě dnes cenné pohádky pro děti. Přispívají k tomu, že pravá mozková polokoule hned nezakrní.

V raném křesťanství hrály důležitou roli "dary Ducha svatého" (m.j. Jan. 16; Kor. 12, 7-11; Skutky 2, 17-20). Viz též naše kapitola "Letnice" v hlavním textu naší anglické webové stránky i v dalších jazycích. Duch svatý je Boží síla, jež nechává vzrůst kreativitu člověka nad něj samého. Není to sice pouhá aktivita pravé mozkové polokoule, ale ve skutečnosti spoluvyužívá tuto polokouli. Ovšem: Duch svatý má souvislost s Ježíšem Kristem. Také když Ježíš říkal svým učedníkům "Duch vane tam, kam chce" – jak si chce být někdo jistý, že jeho dnešní zkušenosti pocházejí od Ducha svatého v Kristově smyslu, když nesouhlasí s Kristem?

Narozdíl od toho, co jsme našli u jiných zjevně polyteistických náboženství – na jejichž počátku stálo jediné božstvo s "vlastnostmi", které byly až později uctívány jako oddělení bohové – není v množství přírodních náboženství možné zjistit jakýkoli jednotný původ.
Zatímco mýty o stvoření některých jiných národů začínají stvořením nebe a země (a podzemí), starý japonský mýtus o stvoření z nebe a země již vychází. Bohové v tomto obraze vznikají spontánně, a obývají všechny 3 světy, zatímco země je obydlena také mnoha lidmi, podzemí také mnoha mrtvými a démony. Také uctívaní předkové byli přičítáni božskému panteonu. (...)

Uctívání probíhá rozdílnými způsoby, prostřednictvím daných modliteb (děkování a přímluvy), a prostřednictvím obětí naturálií nebo symbolů.
(...)

Zatímco v přírodních náboženstvích hráli centrální roli šamani – zaříkávači se zvláštními znalostmi a mediálními schopnostmi -, vedou kult Šinto kněží.

Etické nauky: V šintoismu např. existoval rejstřík hříchů; ve vztahu s dalšími náboženstvími byly vyvinuty etické zásady, jaké nalezneme prakticky ve všech velkých náboženstvích.

(...)

*) Angl. "Bicameral mind". Jaynes sám vzbuzoval dojem, jako by tyto staré přirozené způsoby fungování mozku byly již samy o sobě vysvětlením zážitků s božskými nebo přirozenými silami; to je dle našich zjištění naprosto nesprávný úsudek. O tom, co „jsou" tyto bytosti, jeho nálezy nic neříkají. Ani "bohy" ani Boha není možné v mozku najít. Jedná se o vlastní úroveň reality, a mozek ji může pouze nějakým způsobem interpretovat. Právě popsaný starší způsob vnímání není beze všeho schopen vyprodukovat takové "bytosti" uměle jako obrazy představ, jak by mohlo moderní vědomí. Podobným způsobem zobrazují duchovní sny nebo meditační zážitky částečně něco zcela jiného než pouhé procesy zpracování denních psychických prožitků.
**) V Evropě patřila například doba vzniku homérských eposů ještě k mystické době, zatímco pozdější období starořecké filozofie již patřilo do rozumového vědomí.

Zpět k obsahu této stránky.

Naše nové anglické / německé tématické stránky:
Stará americká náboženství: Májský kalendář a křesťanství;

K hodnocení řeckého náboženství
Poznámky k ranému řeckému náboženství
Staroněmecké náboženství
Keltské náboženství
Rané slovanské náboženství
Rané pobaltské náboženství
Rané baskické náboženství
Rané finské náboženství

K cásti 1a: Kroky evangelií capitol 1-15 Narozeni Jezise - Vzkříšení Lazarovo.   /   K cásti 1b: Kroky evangelií capitol 16-25 Pomazání - Letnice.   /    K části 2: Kroky Zjevení.   /  K cásti 3:.

E-mail ways-of-christ.com : Prosím, pište pokud možno německy nebo anglicky. V ostatních případech se, prosím, vyjadřujte v krátkých větách a udejte jazyk, v jakém píšete.

k domovské stránce.

 

Odkaz na jiné jazyky a práva.

Další internetové stránky lze najít pod http://www.Christuswege.net (v němčině) a http://www.ways-of-christ.net (v angličtině). Další jazyky viz Domovská stránka. Německý a anglický text na internetu je průběžně aktualizován a obsahuje i stránku „Změny“ i další zvláštní stránky. Vytisknout internetový text a šířit jeho kopie bez jakýchkoli změn je dovoleno. Překlady do jiných jazyků nejsou vždy překontrolovány.

Použité krátké citáty z Bible a poznámky – na základě různých překladů nově zpracované – jsou doplňky k příslušným kapitolám hlavního textu.

Taková charakteristická místa však nejsou plnohodnotnou náhražkou průvodního studia nebo meditace nad celými kapitolami evangelií nebo částmi Zjevení. Doporučujeme Bibli nebo Nový zákon.