Starý zákon a Židovské náboženství (Judaismus). 

Tato speciální stránka by ráda přispěla k lepšímu pochopení Starého zákona a k mezináboženskému dialogu. Nechceme se však starozákonními texty zabývat stejně podrobně, jako se v rámci tohoto internetového projektu zabýváme např. evangelii a Skutky apoštolů.

Jméno Jahve (Jehova, JVHV) se ve Starém zákoně objevuje teprve později. Podle mystických a duchovědných pramenů, jako jsou např. Lorber či Steiner, vzniklo chápání Boha jako Jehovy v průběhu doby společně s tím, jak se Bůh lidem přibližoval. Pouze překlady někdy bohužel používají stejné označení tam, kde byla v originále různá božská jména. Přehlíží se tím skutečnost, že lidé různých epoch prožívali Boha různě. Původní zkušenost s Bohem jako s Jehova byla později pravděpodobně lidsky znečištěna. V této souvislosti lidstvo dokonce dočasně mátly negativní bytosti, jejichž spiritualita byla plochá a které byly plné nenávisti. Ne všechny příběhy ve Starém zákoně se musí vztahovat ke skutečnému „Jahve" a k JHVH ve smyslu duchovních výkladů prof. J. J. Hurtaka ze Spojených států. To ovšem neznamená, že by bylo možno starozákonní dění hodnotit podle lidské logiky naší dnešní společnosti. Bůh ví lépe než my, proč co dělá a co a proč chce od lidí.

Rudolf Steiner přišel s tím, že Kristus byl jako bytost jistě znám již v předkřesťanské době některým vyšším mudrcům a projevil se v hinduistickém Višvas Karman, v párském Ahura Mazda, v egyptské sluneční bytosti Osiris a v keltském Belemis = Baldur, Apollo. Tuto myšlenku asi teologie založená na křesťanství coby náboženském společenství nedocení, pro ostatní kulturní okruhy by to však mohlo být o to zajímavější. Viz také kapitola „Na počátku bylo Slovo..." v tomto textu a např. k christologii R. Steinera sbírky přednášek: "Die Geistigen Wesenheiten in den Himmelskörpern" (Duchovní bytosti v nebeských tělesech), 1912; "Vorstufen zum Mysterium von Golgatha" (Stavební kameny k pochopení mystéria Golgoty), 1913, 1914; "Von Jesus zu Christus" (Od Ježíše ke Kristu);"Christologie" (Christologie).

 Ještě později, před 2000 lety, došlo k vtělení Ježíše Krista na Zemi, což byl základ dějinného zvratu. Ježíš bere lidstvo na sebe a integruje ho do svého života. Staré kulty zčásti zdegenerovaly, podobně jako se křesťanství stalo později povrchním, přesto by výzkum v těchto oblastech měl význam. Kristus by se totiž ukázal ve světle, které se nehodí k roli, jež mu bývá přisuzována - k roli mocenského garanta jednotlivého náboženského společenství. Je to bytost, která ztělesňuje právě obnovené všeobecné lidství, „nového Adama“ Golgoty.

K času „před potopou“ a k novozákonnímu času viz např. spisy Jakoba Lorbera: www.lorber-verlag.de ; či Rudolfa Steinera. Poznatky mystiky zcela odsunují do pozadí tezi, že historický Ježíš nikdy neexistoval nebo že byl obyčejný potulný kazatel.

Update English/ Deutsch.

 Zpět k obsahu této stránky.

 Zarathustra.

Mání (216-276) se pokusil najít spojitost mezi křesťanským učením a starým náboženstvím zoroastrickým. (…) Tyto pokusy nechceme posuzovat; viz rovněž podrobnější text v němčině či angličtině.

Zpět k obsahu této stránky.

Toto je příspěvek k lepšímu porozumění mezi náboženstvími a k pokojnému “náboženskému dialogu“, který již probíhá mnoho let. Tyto poznámky si nekladou za cíl charakterizovat islám jako takový; přičemž také v islámu existují různé směry.

Korán křesťany příp. židy oslovuje částečně přímo jako “vlastníky písma“ (lid knihy, např. Súra 4,171*) a jako "Vy děti Izraele“. Tak se mohou také zabývat koránem*) – i když to většinou nedělají. V každém případě se zabývá nauka o náboženstvích Svatými písmy všech náboženství, a prozkoumává mimo jiné historický vývoj jejich výkladu. Svatá písma je nutno studovat s respektem. Část vykladačů Koránu napsala, že existuje prvotní podoba Koránu – dobře uschována u Boha – která je přístupná pouze neposkvrněným andělům a lidským vyslancům; jiná jejich část interpretovala, že čtenář na zemi existujícího koránu musí být neposkvrněn.

Prorok je pokládán za vyslance v "době“ (popř. mezidobí), ve kterém vyslanci nepřicházeli (súra 5,19*). Korán rozlišuje věřící ve smyslu “učení proroka Mohameda", "lid knihy" ("vlastníci písma") a "nevěřící“. “Lidem knihy“ se rozumí především žídé a křesťané, kteří se vedle muslimů opírají o stejnou tradici; někdy i zaroatristé (súra 22,17*). Korán uznává řetězec "proroků“, kteří všichni shodně přednášeli učení o jednom Bohu, o posledním soudu, a modlitby za své národy, resp. za svou dobu (např. Súra 6, 83-92; Súra 7, Súra 4,136*). Pokud příslušníci zmíněných náboženství knihy věří v tyto společné základy, nejsou v koránu řazeny mezi nevěřící (Súra 5,48* apod.). V prvních stoletích islámu nebyl na křesťany a židy vyvíjen žádný nátlak, aby přestoupili k islámu (odpovídajíce učení koránu, že "v náboženství neexistuje žádný nátlak", viz súra 2, 256*).
Abraham je pokládán za jednoho z hanifů, kteří nalezli jako jednotlivci přímý přístup k pravé víře v jednoho Boha.
Allah – raně islámsky staroarabsky al-ilah – má jako semitské slovo nepochybně stejný původ jako "Elohim", jedno z označení Boha v hebrejských knihách Mojžíšových.

Je třeba připomenout, že Korán na několika místech uznává Ježíše Krista coby proroka, vyslance božího, jako "Slovo Boží", jehož význam není přesně určen, a uznaného jakož "Ducha Božího" (Súra 4,171), který byl "stvořen jako Adam" (Súry, 2, 3, 5,...). Ve správně chápaném islámu tudíž Ježíš znamená víc než v očích křesťanských teologů, kteří Ježíši ponechali toliko roli sociálního reformátora. Jediné, co v koránu akceptováno nebylo, byla nauka o Ježíši coby Božím synu ve smyslu pozdějšího učení o svaté Trojici, kterou však křesťané v Mohamedově době chápali velmi pozemsky. Sotva existovali takoví křesťané, kteří by bývali schopni autenticky vysvětlit to, co bylo míněno původně, aby ji pochopili i lidé s jiným myšlenkovým zázemím (např. Súra 6,101*). V Listu Římanům 1.4 je řečeno, že síla Ducha Svatého byla Ježíši
"vložena jako synu" - tedy nebyla vrozená. Křesťané vlastně mohou souhlasit s muslimským přesvědčením, že Bůh nebyl zrozen a Ježíš se nenarodil, nýbrž byl stvořen. Dále je pojem (řecký) “logos“ – který je v Bibli používán právě pro božský původ přp. vyslání Ježíše Krista – v evangeliích překládán také jako “To Slovo“ (viz výše), v Koránu používán pro Ježíše. Jsou ve vnuknutích Koránu – stejně jako v Bibli – skrytá tajemství, která se muslimům ani křesťanům zatím nepodařilo zcela objasnit, takže se jen zbytečně hádají o pojmy? I tam, kde křesťané tyto nauky prezentují tak, že mohou být vykládány jako “nauka o mnohobožství“, to neodpovídá způsobu, jakým učil sám Ježíš: "A Otec (Bůh) vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu (tzn. vnitřně spjati s Ježíšem)“ (Janovo ev. 15:16). V Ježíšově životě se všechno točí kolem jednoho Boha, se kterým byl úzce spjat, a ke kterému on může lidi přivést.

K etickým zásadám islámu a křesťanství
Úzce jsou spojeny také etické zásady uvedených tří "abrahámovských náboženství". Desatero se – byť ne explicitně – vyskytuje i v islámu, m.j. také v Súře 17,22-39; Súře 5,38-40; Súře 2,188; Súře 4,135; Súře 2,195 a v Súře 17,70* (lidská důstojnost). Korán např. tvrdě a bez výjimky zakazuje zabíjet nevinné (Súra 5,27-32*). Pojem "džihád" znamená pouze: "boj", pojem "svatá válka" nepochází v tomto významu z koránu, nýbrž z Mohamedových výroků a z islámských právních škol ***). Duchovně-morální práce na vlastních vášních, které člověka dělí od Boha, je považována za "velký džihád" a je jí přikládán větší význam než vnitřním sporům. (Srv. Ježíšův výrok "nejprve vyjmi ze svého oka trám ..." - Mnoho vnějších konfliktů by tím ztratilo opodstatnění.). "Džihád slova" je pokojné vyznávání víry. "Džihád rukou" je činný, instruktivní příklad, který poskytuje věřící svým životem. "Džihád meče" bývá označován i jako "malý džihád" a je povolen na obranu napadených věřících (srv. Súra 2, 190). "Přísné a tvrdé" zacházení s jinovějrci je zakotveno i v koránu (Súra 48, 29, Súra 47, 4).
Velmi rozsáhlá jsou tradiční pravidla týkající se vztahu mezi pohlavími, ke kterým patří zákaz sňatku s příslušníky jiných náboženství atd.

K islámské praxi patří: "Svědectví o tom, že není žádného Boha kromě Boha (Alláha) a že Mohamed je jeho prorok ; 
že jsou dodržovány denní modlitby (Súra 2,177*); 
že je dodržován každoroční post v měsící ramadánu (Súra 2,185*);
alespoň jednou za život je vykonána pouť do Mekky (Súra 2,196*);
a že je placen Zakkat (dávka na sociální účely) (Súra 2,177*)"

V dnešním islámu neexistuje žádné centrální středisko, které rozhoduje o nábožensko-etických otázkách. Přesto získají pozice, které jsou sdíleny značnou většinou respektovaných znalců práv, nejspíše širokou akceptanci.

*) Použit byl mimo jiné „Korán, překlad od Rudiho Pareta", vydavatelství Kohlhammer-Verlag (německy), jehož překlad dostačuje vědeckým nárokům,a zřetelně rozlišuje překlady a začlenění k lepšímu jazykovému porozumění. Použito je zde egyptské veršování,které je v islámské oblasti běžné. U jiných překladů jsou verše počítány odlišným způsobem; uvedené místo najdete v dané Súře krátce před nebo krátce za uvedeným číslem verše. Obtížná přeložitelnost koránu neplatí pro takové jasně srozumitelné pasáže, které jsou zde uvedeny. Význam pasáží koránu byl srovnán s „Koránem, přeloženým a komentovaným Adelem Theodorem Khorym" , 2007 (Německy), jehož překlad ju uznáván i muslimskými učenci. (např. Dr. Inamullahem Khanem, tehdejším generálním tajemníkem Islámského světového kongresu.), a jehož komentář respektuje tradiční výklad islámských právních škol.
Použit byl mimo jiné překlad koránu Dr. Ignáce Veselého.

***) Také historické "křesťanské křížové výpravy" nebyly biblicky podloženy, nýbrž byly lidskými činy, a např. mnozí evropští křesťané je považují za špatné.

Jádrem původního Buddhova učení, které je ještě dnes základem hínajánového buddhismu, je stále větší osvobození člověka ode všeho, co nepatří k jádru jeho bytosti. Touhu vnějších a vnitřních smyslů, která vede k utrpení, je třeba rozpoznat jako ne-já („anattá“) a prostřednictvím vhodné životní a duchovní cesty včetně meditace ji uhasit, aby vyústila v nirvánu. Mahájánový směr buddhismu, který vznikl později a který jinak přinesl pokroky, např. silnější soucit se všemi bytostmi namísto útěku ze světa, to však chápal špatně. Neustále se opakující pojem ne-já totiž vykládal tak, že neexistuje vůbec žádné já, které by zbylo po odložení nízkých egoistických vlastností. Proto má mahájánový směr buddhismu tendenci považovat nirvánu za „nic“. Buddha však dokonce i při popisu svých nejvyšších zkušeností hovořil jinak: "A postupem času jsem prohlédl i bídu oblasti 'ani vnímání, ani nevnímání', a bylo mně to zcela jasné, snažil jsem se proniknout ke štěstí spojenému se zrušením ani vnímání, ani nevnímání a vychutnal si ho…. A tak jsem od té doby – po úplném vypnutí ani vnímání, ani nevnímání – dospěl ke zrušení vnímání a cítění a spočívám v tom a vnější vlivy – když jsem to všechno moudře seznal – přestaly přicházet." (Suttam Anguttara Nikaja 9, č..41 ...). 
V této souvislosti si všimněme, že i Ježíš vyzýval k očišťování různých lidských vlastností a k tomu, aby každý začal sám u sebe a nekritizoval hned druhé. (Viz hlavní text spisu "Kristovy cesty"). Kromě toho ani Ježíš neidentifikuje sebe a své učedníky se světem nebo s nějakými světskými činnostmi. Učedníci podle něj – výrazněji než v původním buddhismu – žijí a působí v tomto světě (Jan.17) a proměňují ho jako kvas.
V každém případě je možno v Ježíšových a Buddhových výrocích o základních životních otázkách najít značné podobnosti, což již několik desítek let vede některé lidi k domněnce, že Ježíš kázal buddhismus. To ale není pravda. Stejně tak dobře bychom totiž mohli říct, že kázal nějaké jiné učení. V hlavním textu mimo jiné vysvětlujeme, že takové společné rysy jednotlivých náboženství jsou dány duchovními skutečnostmi, které mohou podobně vnímat všichni ti, kdo k nim mají přístup, aniž by od sebe opisovali. To je konec konců inspirace a pokud je to pravé, přichází to z věčného zdroje, aniž by to dávalo ani „něco“ ani „nic“ ani „ještě nic“ atd. nebo osvobození z toho, zvláště když by samo takové osvobození bez toho nemělo vůbec žádný smysl. Z něj, ní (nebo něho) stojící(ho) za Vším a co je ve Všem skryto a současně je také zcela mimo Všechno. To je Neprojevené a přesto již v sobě Všechno obsahuje a to přesto bude na konci stvoření více než na začátku – tedy minimálně v pozemském smyslu stejně rozporuplné jako koán (paradoxní výrok pro meditace v zen buddhismu). Něco, co nelze teoretickou cestou pochopit, třebaže lidský duch se může pomalu stát dostatečně pružným, aby bylo možno moci podnikat minimálně nepřímé pokusy o přiblížení se nebo o to, moci zpracovat vnitřně spatřované.
To je společná silná stránka náboženství ve srovnání s materialisticko-egoistickou společností. Náboženství ji však nevyužívají dostatečně. Ani společné rysy a kontakty jednotlivých náboženství však nezměnily nic na tom, že každé má své vlastní a zčásti velmi rozdílné cesty.

Lidské vlastnosti, které je třeba očistit, jsou ovšem v židovské a křesťanské oblasti navíc spojeny s pojmem hříchu, proviněním se proti Bohu. Jde tu tedy především o dodržování nábožensky podložených etických norem, v detailním pohledu pak o překonání všech vlastností, které nás dělí od Boha. Dnes převládá představa – a zřejmě i u většiny buddhistů samotných, že podle buddhismu Bůh neexistuje. Ve společných etických postojích různých náboženstvích se proto odkazuje pouze na „poslední skutečnost" za materiálním životem, kterou uznávají všechna náboženství, ať už se za ní v jednotlivých náboženských směrech skrývá cokoliv. Tvrzení, že podle buddhismu neexistuje Bůh, však není zcela korektní. Buddha nikdy netvrdil, že Bůh neexistuje, ale v tehdejší situaci se pouze omezil na předávání poznatků o lidské cestě. Na otázku hinduistických kněží po Brahmovi, hinduistickém stvořitelském božstvu, odpověděl Buddha takto: " Brahmu znám dobře, i bráhmanský svět a stezku, která do bráhmanského světa vede, a jak se Brahma dostal do bráhmanského světa, to vím taky." (Digha Nikaya, 13. řeč – otázka se vztahuje na duchovní zkušenost, nejen na znalost hinduistické literatury.) Hinduistického Brahmu není možno automaticky ztotožňovat s Bohem-Otcem Ježíše-Krista. Jedná se spíše o jednu z personifikovaných dílčích vlastností Boha, které se postupem času objevily v různých kulturách. V žádném případě to není označení pro negativní síly.
Když však někdo nyní mluví o vyšším původu tehdy uctívaných bohů, aniž by je uctíval jako nejvyšší bytosti, o čem tedy vlastně hovoří? Je zřejmé, že pro Budhu byl počátek a cíl v Neprojeveném. Tato Neprojevenost (nirvána) je nejvyšší realitou, nikoli však „nic". Je pouze mimo Všechno o kterém si člověk může pomocí svých pozemských psychických nebo mentálních schopností udělat obraz. A zde máme najednou křesťanstvím, judaismem a islámem nevědomky uznávanou paralelu. To proto, že ve všech těchto náboženstvích je známo, že nemá vůbec smysl, ba je přímo zakázané vytvářet nějaký obraz Boha – a to i přesto, že důvod k tomu byl již zapomenut. V judaismu se nesmí ani přímo vyslovit jméno Boha.
Evangelia, resp. Zjevení Janovo naproti tomu charakterizují „Otce" jako toho, ze kterého Stvoření vychází a do jehož úplnosti ústí (alfa a omega), který tedy přesahuje Stvoření a jeho vlastnosti a kterého Stvoření nemůže zcela dosáhnout. Křesťanští mystikové, jako např. Jakob Böhme, na základě svých autentických zkušeností výslovně poukazovali na to, že tento Bůh přesahuje nejen pozemské Stvoření, ale i nebeské světy a onen svět.**) Nemá smysl, když bývají náboženství ve vědecké literatuře srovnávána, aniž by do tohoto srovnání byli zapojeni ti, kteří mají ty nehlubší náboženské zkušenosti. Bez těchto lidí není možno najít ani jazyk, který by byl pro obě strany srozumitelný.

Na tomto místě by bylo dobré zmínit ještě Rudolfa Steinera, podle něhož Buddha přinesl mudrosloví o lásce, zatímco Ježíš přinesl sílu k této lásce. V tomto pohledu se Buddha jeví jako někdo, kdo připravuje cestu. Kdo by rád poznal, jak je to doopravdy, může na své cestě pokročit kupředu a zeptat se samotného Buddhy či Ježíše! 

*) Dochovaná Buddhova nauka je v němčině k dispozici především v rozsáhlých překladech K.E.Neumanna, "Die Reden des Buddha: mittlere Sammlung" (Buddhovy řeči, střední sbírka); rovněž v „delší sbírce“.
**) Pro ty, kteří chápou pojmy v duchu teozofie, bychom rádi připomněli, že v teozofickém smyslu leží nirvána, resp. átman pod božskými rovinami „paranirvánovou“ a „logoickou“.

Zpět k obsahu této stránky.

V naukách hinduistického původu se objevuje pojem avatár nejrůznějších stupňů. Označuje lidi, kteří nejsou na zemi kvůli svému vlastnímu pokroku, nýbrž proto, aby dobrovolně přispěli k pokroku národa a lidstva, jako „kapka božské dokonalosti“. Rozdíly mezi takovými po sobě jdoucími avatáry jsou ovšem v tomto pojetí často smývány, zatímco židovské a křesťanské pojetí zdůrazňuje „Boha dějin“, aspekt vývoje a zvláštní roli „Mesiáše“. (Výňatek z kapitoly "Na počátku bylo slovo..." z hlavního textu * ).
Z hlediska indického myšlení se to však přesto může podobat chápání Kristova úkolu. I hinduističtí jogínští mistři proto často přisuzují Ježíši Kristu větší roli, než ti moderní křesťanští teologové, kteří v něm vidí pouze normálního člověka, resp. sociálního reformátora. Existují ovšem také hinduisté, kteří Ježíše považují pouze za obyčejného mistra, resp. učitele. Při tom všem je třeba si uvědomit, že duchovní hloubka křesťanství se zčásti ztratila a musí být nyní znovu ozřejmována, aby vůbec bylo možné vést s ostatními náboženstvími dialog. (O to se snaží tato internetová stránka v rámci podrobných textů * ).

S ohledem na Ježíšovu výzvu „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mat. 5,48) je pro nás na každém náboženství nejzajímavější otázka, kam vedou praktické duchovní stezky. V případě hinduismu jsou to rozličné jogínské cesty. Ty se snaží „uvést duši zpět do její božské dokonalosti, a to ovládáním vnější i vnitřní lidské přirozenosti“.
V této souvislosti je třeba zmínit evropské školy (…), které dokáží pod jiným názvem integrovat prvky jako např. čakry - centra nervů a vědomí známá v józe. Takové snahy nejsou automaticky „nekřesťanské“, jak se domnívají církve. Vždyť tato centra v člověku znali již křesťanští teozofové ve středověku (Johann Georg Gichtel) a dnes je lze identifikovat jako energetické struktury, které reálně existují v každém člověku. Podobně není ani akupunktura známá především v Číně automaticky „taoistická“ - jednotlivé akupunkturové body lze již v lidské tkáni doložit pomocí měřících přístrojů a odnedávna i histologicky. (Výňatek k kapitoly „Svatá horlivost" z hlavního textu). Srv. také Albrecht Frenz "Christlicher Yoga - Christliche Begründung einer indischen Meditationsweise" (Křesťanská jóga – Křesťanská interpretace indické meditace), kde se předpokládá, že si křesťanství a praktické jogínské metody neodporují.
Pro křesťany je ale rozhodující duchovní postoj. Jsou proto cvičení chápána jako příprava vlastní bytosti na boží působení, nebo se má mylně za to, že si lze prostřednictvím těchto technik (tělesná a dechová cvičení, zpěvy manter, koncentrační cvičení, meditace, kontemplace...) vynutit dokonalost v Bohu?
Další podobné rozlišení pro křesťany: pokud se např. v józe objevují pojmy jako „Kristova síla“, je to potom chápáno tak, že uzdravující Kristova síla je částí jeho bytosti, která může působit na celého člověka, nebo je zakoušena jako izolovaná kosmická síla? Pokud se někdo nenaladí přímo na Krista, jak si pak může být jistý tím, že to, co zakouší, skutečně souvisí s Kristem? (viz kapitola "Ježíšovy zázraky " v hlavním textu) *
V každém případě vedle metod z jiných zdrojů, které byly částečně přizpůsobeny křesťanství, existují i originální křesťanské cesty. Musí být ovšem teprve znovu objeveny pro dnešní dobu. Prastarou praxi pravoslavných mnichů na hoře Athos ("kyrie-eleison", "Pane, smiluj se") by tak bylo možno v indické terminologii označit jako křesťanské dechové a mantrové cvičení. (Srv. kapitolu "Ticho na poušti" z hlavního textu) *. Kromě toho existuje např. specificky křesťanská meditace nad evangeliem, o kterou se opírá náš hlavní text a která je popisována na speciální straně Křesťanská meditace *. 

Následující podnět R. Steinera možná nebude použitelný v teologii, která se zakládá na křesťanství jako náboženském společenství, o to zajímavější by však mohl být pro jiné kulturní okruhy. Podle Steinera je třeba v Kristu vidět tzv. sluneční bytost, která byla jistě známa v předkřesťanských časech některých mudrcům. (Výňatek z kapitoly "Ukřižování..." hlavního textu * ) R. Steiner v souvislosti s Indií poukázal na „Višva karman“, na "světového architekta“, jehož působení byli staří indičtí mudrci (riši) schopni vycítit za světem přístupným přímému vnímání.
Vzhledem k velkému počtu hinduistických božstev by se mohlo zdát, že božstva mnoha starých kultur – pokud se nejedná o čistě kmenová božstva nebo lidi – představují různé aspekty jednoho božství, které byly později uctívány jako samostatná božstva. Teoretické pojmy, jako např. polyteismus, tedy samy o sobě mnoho neříkají. Židé měli – v originálním hebrejském textu – rovněž různá označení pro Boha a jeho vlastnosti. Neuctívali je ovšem jako různá božstva. Např. zoroastristé (Pársové) rovněž setrvali u monoteistické víry. V hinduismu je za monoteistickou možno považovat např. školu višnuitů.

V tomto kontextu je zajímavé, že existují nová hnutí, která podobně jako Kristus nesdílí všeobecný předpoklad samozřejmé, nutné smrtelnosti těla: (...) tímto směrem se ubírá např. indický filozof a jogín Aurobindo a jeho duchovní partnerka a „matka“ Mira Alfassa. (...)  (z části výňatky z kapitoly "Zmrtvýchvstání" z hlavního textu) *.

Podstatná část křesťanských cest založených na skutcích solidarity a milosrdenství by byla v Indii považována za karma jógu (jógu osudu), resp. bhakti jógu (jógu lásky), křesťanské cesty zaměřené na poznání by zase bylo možno srovnat s inana jógou.
Reálně lze prožít to, že pokud se naladíme na vedení Bohem, kterého zprostředkuje Kristus, může náš život probíhat organičtěji než při naladění na mechanicky působící kompenzační zákony osudu a karmy. I Kristus hovoří o „vyúčtování do posledního halíře“, neříká však, že by to mělo probíhat jako dosud na principu „oko za oko, zub za zub“. V popředí stojí nový úkol člověka - z lidských možností je využito a uvedeno ve skutek to, co je pro člověka a pro jeho okolí plodné. Vyrovnávání se s minulostí již není účelem samo o sobě ani podnětem k vývoji. Při souhře různých lidských možností lze dnes pozorovat „pomoc shora“. (Výňatek z kapitoly „Ukřižování“ hlavního textu; kromě toho je k dispozici speciální stránka o karmě a reinkarnaci.) *

Etika je ta část náboženství, ve které si je většina náboženství příbuzná, a kde tudíž mezináboženský dialog nejvíce pokročil. Na počátku klasické jogínské cesty je podle Patandžaliho jako předpoklad úspěchu uvedena „jama“, tj. neuškodit žádné živé bytosti myšlenkami, slovy či skutky, nelačnit po majetku, být opravdový, dbát sexuální čistotu, nepřijímat jen dary (být nezávislý). Druhý stupeň je pak označován jako nijama. vnitřní a vnější tříbení, střídmost a skromnost, askese, velkorysost, schopnost oběti, zkoumání a uctívání božstva, vnitřní oddanost a víra. Jogíni učí, že i „bitevní pole“ ve Bhagavadgítě je míněno jako vnitřní bitevní pole sloužící k tříbení. Paralela s  přikázáními a naukou Ježíše Krista je tu zřejmá. Hinduisté se společně s křesťany podílejí na projektu "Světový étos".

Zpět k obsahu této stránky.