Kristovy cesty

Nezávislá informační stránka
 s názory z mnoha oblastí výzkumu a zkušeností.

k domovské stránce: další nabídky a jazyky.

 

Kristovy cesty v lidském vědomí a na Zemi.

Obsah všech částí.

K cásti 1a: Kroky evangelií, capitol 1-15 - klikněte zde.

K cásti 1b: Kroky evangelií, capitol 16-25 - klikněte zde.

K 2. části: Kroky Zjevení Janova - klikněte zde.

Toto je 3. část: kapitol o různý tématech a otázkách života:.

Pro prohlížení dalších kapitol počkejte na plné načtení stránky
9.   Modlitba za mír, život a Zemi
2.   Základ etických hodnot
5.   Krátká poznámka o moderních příbězích, které chtějí vysvětlit vše kolem Ježíše
6.   Přírodní vědy a víra v Boha
---   Vědomí, výzkum mozku a svobodná vůle.
7.   Ježíš a otázky výživy
8.   Ježíš Kristus a uzdravování – i dnes
9b.
Křesťanské požehnání
9c.
Nářek jako možná součást křesťanské praxe
9d.
Křesťanská cesta k tomu, jak se vyrovnat s životními událostmi.
10. Křesťanská stanoviska k hospodářství a sociálním otázkám
11. Křesťanská stanoviska ke společ nosti a politice
12. Filozofie a křesťanství – Komentář k Habermasově přednášce „Víra a vědění“
15. Všeobecná křesťanská stanoviska k ekologickým otázkám
16.
Nenarozený život
17. Naše nové anglické / německé tématické stránky (ještě nepřeloženo);

K cásti 4: Starý zákon; a příspěvky k dialogu s jinými náboženstvími

Odkazy na jiné verze a práva.
e-mail.

 

Modlitba za mír, život a Zemi

 Je postavena tak, že v první části bez velkého vysvtlování vyplyne postoj nutný pro účinnou modlitbu. Může být pozměněna tak, aby vyhovovala individuálnímu cítění. Místo třetí části mohou být Bohu předneseny i jiné záležitosti. Nejlepší je modlit se pomalu a s velkou představivostí:

Bože, můj zdroji, má pomoci a moje naděje!

Spojen s Ježíšem Kristem děkuji Ti za vše, co od Tebe pochází.

Odpusť mi, co mě od Tebe vzdálilo.

prosím dej, ať mi v tomto tichu Tvůj duch dodá tvůrčí sílu.

 

Veď mě, abych ostatním na jejich cestě k Tobě neškodil.

povzbuď mě, abych ostatním v Tvém smyslu pomáhal.

ochraňuj mě na mé cestě*.

 

Dej, ať lidé ponechají v Tvých rukou rozhodování o životě a smrti**.

Pomoz těm, kdo pracují pro Tvé stvoření***.

Veď tento svět do nových časů, které jsi nám slíbil.****

 

*) Zde možno připojit ještě další.

**) Zde možno připojit i podrobnosti, nebo je poté meditativně zpracovat, jako ’ukonči stupňování násilí a násilné reakce’, ’dej, ať se vyřeší problémy a odstraní tak důvody k násilí’, ’dej, ať se přijmou jen taková bezpečnostní opatření, která pokojným občanům ponechají jejich lidská práva’, ’dej, ať se odvíjí dialog mezi lidmi dobré vůle ve všech náboženstvích’, …. Matouš 5:9; 26:52. "Churches' declarations", anglicky.

***) Sužovaná příroda volá o pomoc. Bylo by zřejmě na čase poprosit Boha, resp. Krista o ochranu před přírodními živly. To ovšem nic nemění na tom, že lidé musí své chování vůči Stvoření změnit.

****) Lukáš 11,2; 21,31. Zjevení 11,16; … viz také Otče náš, Matouš 6, 7-15.

Svaté spisy náboženství původně zdůrazňovaly boj člověka s jeho stinnými stránkami – jak Bible, tak Korán, Avesta nebo Bhagavadgíta – nikoli vnější války. To bývalo později často přehlíženo nebo špatně pochopeno. Dnes však existují snahy, které společné etické rysy různých náboženství vyplývající z těchto spisů staví proti rozpadu hodnot této egoistické civilizace. Přitom si náboženství zachovají své rozdílnosti.

Viz též evangelium svatého Marka „ ... Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem,celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou." Mk 12, 30, Srov. Dt 6, 4 . 5). K modlitbě patří hluboce prožívaná víra v uskutečnění podle Boží vůle a odpovídající vděčnost. „O cokoli budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám" Jn, 16, 23 ... původně obsahovalo také ještě starý aramejský text... to budiž pro vás odpověď (srov. Neil Douglas-Klotz: Prayers of the Cosmos. Meditations on the Aramaic Words of Jesus. (Modlitby vesmíru. Meditace o Ježíšových slovech v aramejštině)). Modlitba a život a jednání ve stejném duchu patří k sobě. Obojí se vzájemně podpírá. (Zde uvedené některé, zčásti nové myšlenky nejsou vůbec protichůdné mnohostranné modlitební praxi církví atd.) Bůh může rozdělovat jemu dávanou lásku, ať již v kterékoli církvi.

Zpět k obsahu této stránky.

 

Základ etických hodnot.

Ježíš Kristus kladl důraz na to, aby normy pro etické a morální chování působily v jednotlivém člověku spontánně, a ne pouze na základě tlaku vnější zákonné normy či zvyku. K takovému zvnitřnění však nedochází pouze „vtloukáním“ etickým hodnot zvenčí, nýbrž životem, ve kterém člověk „miluje Boha a bližního svého jako sebe sama“. „Milujte se navzájem“ (Jan 13,34), to je síla, která nám umožní jednat ve shodě s vlastním svědomím. Když člověk miluje Boha, začne rozpoznávat i jeho vyšší cíle. Tam, kde jednotlivci, páry či skupiny vnesou do svého života tuto integrující lásku, je cítit velký rozdíl. Čím silnější tato láska je, tím více ztrácejí na významu vnější, detailní předpisy.

Přesto tím nejsou zásady, které byly lidstvu dány např. ve starším Desateru, jako takové zrušeny, nýbrž naopak potvrzeny. Kulturní proměně nepodléhají ve svých zásadních rysech, ale pouze v detailech. To dokládá již samotný Mojžíš. Nejprve se mu dostalo vyšší formy etiky, on však lidu, který by této vyšší formě nemohl dostát, představil jednodušší verzi. Etické zásady jsou v křesťanství, v židovství a v islámu do značné míry shodné a prakticky i ve všech ostatních náboženstvích se setkáme s podobnými etickými prvky, jak dokazuje „prohlášení Parlamentu světových náboženství ke světovému etosu“ (viz strana našich odkazů: naše anglické / německé stránky). Dokonce i „bez vyznání (nevěrecké)" nebo humanistické chápání etiky ukazuje asociace s hodnotami náboženských kultur. V etice jde v podstatě o to, aby se člověk k ostatním choval tak, jak by chtěl, aby se oni chovali k němu. Neměl by tedy lidem škodit, ale spíše jim pomáhat. To má pro osud člověka podstatný význam, neboť „co člověk zaseje, to také sklidí“ (Gal. 6,7; 2. Kor. 9,6). Je to také hlavní kritérium pro účast na nové době, o které se v modlitbě Otčenáš říká: "Přijď království tvé!" (Matouš 6) a o které Ježíš v kázání na hoře řekl „Tiší dostanou zemi za dědictví“.

Z toho vyplývají aspekty, které mají rozhodující význam pro různé roviny lidské existence. Etiku horského kázání dnes některé dokonce i křesťanské kruhy nesprávně označují jako „etiku smýšlení", kterou není možno bezprostředně použít. Tato etika skutečně neposkytuje automaticky návod k jednání např. v obtížném politickém rozhodování. Ale v posledku skutečně poskytuje pro takové rozhodování měřítko. Tam, kde lidská, rozvažující tzv. „etika zodpovědnosti“ vede ze společenského hlediska k opačným rozhodnutím, než která od jednotlivců v jejich soukromém životě očekává „etika smýšlení", nesmíme automaticky očekávat, že by se Ježíš rozhodl podle ní.

Jednotlivec je zodpovědný za svůj podíl na dění ve světě a nemůže tento podíl omlouvat chybami druhých lidí. Na rozdíl od právních sporů nelze v životě připisovat vinu pouze jedné straně konfliktu. Skupiny nesou spoluzodpovědnost za danosti, které vytváří. I skupiny by tak potřebovaly etický kodex (např. některé profesní svazy ho již mají). Kromě individuální etiky je třeba i „strukturální etika“ společnosti, resp. jejích částí. Samy zákony a jejich svévole to nemohou nahradit.

Mojžíšova přikázání (2. kniha Mojžíšova, tj. Exodus 20)

Etika v koránu

"Světový étos "

1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh… Nebudeš mít jiného Boha mimo mne. (Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho...)

2. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha (Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.)

K boku mi nepostavíš žádného jiného Boha ... (Súra 17,22*)

(Zatímco na „světovém étosu“ se náboženství shodnou, ne tak na pojmu Boha. Např. kvůli buddhistům je všem společné pouze to, že uznávají „poslední skutečnost", tzn. něco, co je mimo hmotnou skutečnost.)

3. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý...

...Při dni shromáždění se obraťe v myšlenkách k Bohu... (Súra 62,9*)

 

4. Cti otce svého i matku (, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.)

Ke svým rodičům musíš být dobrým..., Mluv k nim uctivě ...; a dej příbuzným, co jim náleží ... (Súra 17,23-26*).

 

5. Nezabiješ

Nikoho nezabíjej, neboť Bůh zabíjení zakázal ... (Súry 17,33 a 5,32*).

Povolání ke kultuře nenásilí a úcty před vším živým...

6. Nezesmilníš **

A nedopouštějte se smilstva! (Súra 17,32)

Povolání ke kultuře rovnoprávnosti a partnerství mezi mužem a ženou, (proti destruktivnímu zacházení se sexualitou…)

7. Nepokradeš

9. Nebudeš dychtit po domě svého bližního.

10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

Jestliže se muž nebo žena dopustí krádeže, utněte jim ruku .... Ale jestliže se jeden z nich ... obrátí a polepší, Bůh se k němu zase obrátí... (Súra 5,38-41*)

Povolání ke kultuře solidarity a spravedlivého ekonomického řádu...

8. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví/nebudeš lhát

Zastupujte jako svědci ... spravedlnost, i když by se tato měla obrátit proti Vám nebo proti rodičům a nejbližším příbuzným ... Súra 4,135* (tj. Podvod viz. Súra 2,188*)

Povolání ke kultuře tolerance a k životu v pravdě...

*) Použito je zde egyptské veršování,které je v islámské oblasti běžné; u odlišného počítání veršů je možné, že verš je např. umístěn o jeden verš dále.

**) Na tento základ navazují v jednotlivých náboženstvích skutečně rozličné detaily. Z toho je zřejmé, že již nemusí nutně pro všechny platit stejné podrobné normy. Kromě toho se dříve nedostatečně rozlišovalo mezi náboženskými principy a detailními světskými zákony. To ovšem neznamená, že bychom se měli snažit o to, aby byly mezi vírou a zákony stále větší obsahové rozdíly.

Již po potopě světa – tedy před uvedenými 10 přikázáními – existovaly podle biblického tradičního podání základní etické požadavky platné pro celé nové lidstvo tedy více než u pozdních Izraelitů: 
- mít v úctě život příp. nevraždit ("protože Bůh stvořil člověka k obrazu svému ": Gn 9:6) a nejíst maso ještě žijících zvířat. V rabínském židovství bylo později odvozeno 7 "Noachických zákonů" pro nežidy, které v důsledku různého čtení nezní vždy stejně: 
- zákaz vraždit;
- zákaz krutého zacházení se zvířaty;
- zákaz loupit;
- zákaz smilstva příp. neřesti;
- zákaz modloslužby (to znamená, že nežidé se nemuseli podle tohoto modlit k Bohu jako Židé, ale neměli ani uctívat nějaká konkurenční božstva);
- zákaz rouhání se Bohu;
- příkaz uznávat jurisdikci (právní řád) soudů.

Je užitečné sepsat si vlastní nedostatky a pozitivní vlastnosti a vědomě sledovat pokrok. Člověk má více možností, jak na pokroku pracovat:
1. Přímá práce na vlastních problematických vlastnostech na základě jednotlivých životních událostí. Dobrá předsevzetí a podobné věci, to bylo důležité i pro Ježíše: „nejprve vyjmi ze svého oka trám...“. I v koránu islámu je práce na sobě považována za „velký džihád“, za „velkou svatou válku“, tzn. za něco, co je důležitější než všechny vnější spory.
2. Přímá náprava a 3. přímé odpouštění si navzájem, pokud je to ještě možné. Jinak je dobré v modlitbě předat problémy Bohu a vnitřně odpustit. I to je pro Ježíše důležité, i on mluví o tom, že je třeba „zaplatit do posledního halíře“ (Luk. 12,59)
4. Pokud to jinak nejde, je možno činit dobré skutky i jiným lidem než těm, kterým bylo ublíženo. Mnoho věcí očistí Bůh i nepřímo, když např. někdo provádí veřejně prospěšné práce. (Tady dochází k plynulému přechodu mezi zpracováváním dosavadních událostí a svobodnými, užitečnými činy, takže je relativní „kdo rozsévá a kdo žne", srv. nap
ř. Jan 4,37. Kromě toho tu platí Mt 7, 20-21: „A tak je poznáte po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“.

5. „Proste Boha v mém jménu", míněno o odpuštění a o milost v dalším životním vývoji. To je podstatná pomoc, kterou nemůže poskytnout čistě humanistická etika. Osud se pak již nemusí odvíjet čistě mechanicky, ale člověk zakouší boží vedení, všechno se vyvíjí tak, jak je to podle vyšší boží moudrosti pro jednotlivce a jeho okolí nejlepší.

 Zpět k obsahu této stránky.

 

Doplněk: 5. Krátká poznámka o moderních příbězích, které chtějí vysvětlit vše kolem Ježíše

V textu webových stránek již byly přímo nebo nepřímo opraveny některé nejzávažnější zaujaté pohledy několika teologických směrů – s pomocí nových poznatků a metod. Zde se budeme zabývat dalším matoucím výkvětem moderních "spisovatelů senzací". Publicitu těchto bestsellerů nechceme dodatečně podpořit, ale následující příspěvek má sloužit těm, kdo tuto literaturu znají a cítí se jí popuzeni.

1. Tito spisovatelé se s odkazem na smotky písemností z Qumranu snažili poukázat na to, že většina podobenství o Ježíši v Novém zákoně není vhodná. Ježíš a jeho učedníci atd. byly prý ve skutečnosti jednoduše militantní rebelové proti římskému režimu. *

Pro větší důvěryhodnost je tento poukaz zahalen do jakési teorie spiknutí: Smotky písemností společenství v Qumranu nalezené v letech 1947-1956 byly ze 75 % drženy v tajnosti, přičemž nad nimi měli kontrolu zejména učenci katolické církve. Již toto tvrzení je naprosto mylné – ačkoli tato webová stránka nemusí ospravedlňovat žádnou církev a neakceptuje ani jakékoli tvrzení o utajování křesťanských spisů. Tým učenců se skládal z katolických, protestantských, anglikánských, židovských a ateistických vědců. Z důvodu velkého množství názorů o mnoha malých poškozených útržcích to trvalo skutečně dlouho, než bylo všechno zveřejněno. Když však vyšlo první anglické originální vydání příslušných "tajných spisů", bylo zveřejněno 80 % textů z Qumranu. V roce 1992, rok před vydáním příslušné brožurky, která způsobila rozruch a v textu na zadní obálce knihy stále hovořila o 75 % nezveřejněných textů, byly zveřejněny i zbývající texty, pokud bylo možné je rozluštit.

K obsahovému výkladu museli autoři sestavit celou řadu odvážných teorií, aby se při jejich poskládání potom dostali k výše uvedenému výsledku. Jednou nepocházely smotky písemností z doby předkřesťanské, nýbrž z doby Ježíšovy.**) Tyto písemnosti jsou však zjevně z různých dob a nejsou ve svých výpovědích jednotné. Sbor v Qumranu existoval dlouhou dobu. Nemůže být jistě porovnáván ani s Essenskými, ani s militantními náboženskými fanatiky, kteří měli později v nějaké vzdálenosti od toho pevnost Massada. Qumran by mohl být srovnáván s dnešní duchovní ekologickou vesnicí. Museli mít kontakty do různých stran; od Essenských měli některé zvyky v obměněné podobě, od učenců Písma v Jeruzalémské svatyni jim byly svěřeny nákresy pokladu svatyně – což ukazuje, že jejich místo bylo považováno za bezpečné pro uložení dokumentů, protože se zde bezprostředně neodehrávaly spory s Římany -; a mohly mít také kontakty k jednotlivým náboženským fanatikům.

Autoři rovněž tvrdili, že Essenští nebyli asketicky žijící mniši, nýbrž militantní odbojáři. Avšak všechno, co se dochovalo o Essenských, poukazuje na pacifistický, vegetariánský, přísně věřící, židovsko - ezoterický směr, který kvůli svým předpisům čistoty téměř v duchu Zarathustry hledal odloučení od zbytku světa, a to ještě více než dnešní mniši. Ve zmíněném hodnocení Essenských coby militantních lidí byli Essenští a náboženští fanatici nepatřičným způsobem házeni do jednoho pytle, aniž by to bylo dostatečně zdůvodněno.

Jan Křtitel, Ježíš a Jakub, (poloviční-) bratr Ježíšův, by měli stejné militantní motivy „jako Essenští". I toto hodnocení –související mimo to s výše uvedenými předpoklady, jak ukazuje jedna událost, není možné doložit pomocí dokumentů z Qumranu. Ježíš, Jakub a Jan Křtitel zde prakticky nikde nejsou identifikovatelní. Například by musel být "učitel spravedlnosti", zřejmě vůdčí osobnost tohoto sboru, identifikován s Jakubem, což je nedoložitelná teorie. Také skutečnost, že tento "učitel spravedlnosti" byl radikálním náboženským fanatikem, není doložena a je nepravděpodobná; je však možné, že ho sbor uznával jako vyšší - duchovní – autoritu narozdíl od upadlých kněží svatyně. Také fakta, která se o Jakubovi samotném dochovala, neodpovídají tomuto militantnímu obrazu jeho osobnosti. Jakub –ne učedník Jakub, nýbrž zmíněný Ježíšův bratr, který po jeho ukřižování vedl původní křesťanskou církev v Jeruzalémě – měl, jak se zdá, vysloveně tolerantní, vyvážený charakter. Musel se takříkajíc postavit mezi Petra a Pavla, příp. zprostředkovávat mezi rozhádanými učedníky, aby udržel církev pohromadě.

Aby bylo možné dále tvrdit, že Pavel byl římským agentem, který vše zfalšoval, musela by existovat další umělá konstrukce, kterou opět není možné nijak doložit, totiž že Římané zinscenovali jeho zatčení, aby zmátli lidi. (V našem textu "Kristovy cesty..." se mimo mnohých dalších osobností více zabýváme Pavlem, a sice mimo jiné v tom, že –nezávisle na tom, jak se někdo staví k jeho tradičním postojům, např. k jeho přístupu k ženám – jsou co se týče autentičnosti v každém případě uznatelné jeho zážitky se zjevením a -poznatky; ovšem pouze tehdy, když někdo vynaloží úsilí a bude se vůbec podrobně a prakticky zabývat mystickými druhy prožitků, což autoři zmíněných senzací zjevně neudělali.)

Smotky z Qumranu jsou jednoduše některé z mnoha dalších dokumentů z tehdejší doby, dílky mozaiky, které poskytují informace o některých tehdejších zvycích. Některé další spisy z těchto století jsou již dlouho známy jako apokryfy, a další byly objeveny teprve v pozdější době (například nálezy z Naq Hammadi, které poskytují informace o víře raných křesťanů v Egyptě.) Je jisté, že lidé v Qumranu věřili v Boha a byli v některých postojích a zvycích blízcí Ježíšovu učení –tomu, které najdeme v bibli, a ne údajně militantnímu učení o Ježíši, které popisují autoři oněch senzačních bestsellerů. Je veskrze možné, že Jan Křtitel pocházel původně z těchto přísně věřících kruhů Essenských příp. Qumranských nebo tam byl v každém případě všeobecně uznávaným hostem. Rovněž je myslitelné, že Ježíš se s těmito lidmi setkal. (Na naší webové stránce "Kristovy cesty" se však také odůvodňuje skutečnost, že se setkával s různými kruhy a že automaticky nepocházel z příslušné školy, s jejímiž stoupenci se setkával.)

2. K uvedeným spekulacím o Ježíšovi se připojili další autoři, uvádějící mnohé detaily z židovských dějin ale bez toho, aby vyřešili uvedené rozpory. Zatímco v jedné části této literatury bylo také redukováno vzkříšení Ježíšovo na historicky nápadný vnější rituál vzkříšení pozdních Egypťanů a případně Esénů a na tradicích, které z toho vycházely, bylo čtenářům upíráno to nové, co Ježíš v této souvislosti přinesl. Přitom, kdyby došlo ke zřeknutí se tohoto dogmatu anti-vzkříšení, nebylo by došlo ke ztrátě tam vyložených souvislostí mezi historickými uskupeními jako byli Eséni a Templáři. Sama mysticky sledovatelná část toho, co Ježíš přinesl, překračovala již v dobách raného křesťanství chápání některých židokřesťanských a gnostických společenství, proto nemá cenu chtít dokazovat s pomocí jejich názorů, že to, co chápali, již všechno existovalo. Jiní zase chápali jiné části pravdy, jak je to vidět i u mnoha raných křesťanů, kteří věřili všezahrnujícímu významu zmrtvýchvstání – ale také i u oněch, kteří používali tím se zabývající kontroverzní Filipovo evangelium. Pavel, který se vynikajícím způsobem hodil za představitele předvoje, nebyl v žádném případě jediným zdrojem oněch tradic lidí, kteří trvali na tom, že Vzkříšení je třeba chápat v jeho spirituálním i hmotném významu proměny. Lidé, kteří si určitým způsobem váží v církevních dějinách rozsáhle přijímaného stavu ústního podání, se mohou spíše přiblížit pravdě než ti, kteří povrchně odmítají všechno, co se nehodí do jejich představ.
Tam, kde se tyto aktivity zvrhávají v trvalé hanobení Ježíše Krista, to může mít duchovní následky, které překračují čistě lidský rozměr.

3. Spekulovalo se také o větším počtu údajných „hrobů s Ježíšovými kostmi“ nejvíce v Izraeli i jinde. V jedné oblasti na Blízkém východě, kde působili také vykrádači hrobů – se mezi nalezenými nádobami s kostmi objevila jedna „zapomenutá“ – a kde jsou tisíce takových nádob uloženy v muzeích a odkud se některé kosti vybíraly a dále předávaly k pohřbení atd. takže je téměř nemožné získat spolehlivé poznatky o daných osobách. Nic zde nedokazují ani vyrytá odpovídající běžná jména. Také počet pravděpodobnosti nemůže vyloučit podobnost jmen v různých rodinách.
Komplexní historický výzkum by nevycházel z předpokladu, že ke zmrtvýchvstání v tradicí předávaném smyslu nemohlo dojít. Také by spíše odpovídalo dnes možnému stavu poznání, že proroctví, která lze vztahovat na Ježíše, nejen že nelze chápat nijak jinak než jen jako zdroj subjektivních nadějí na příchod Ježíše před 2000 léty, a brát je v úvahu, že mohou poukazovat na něco zcela reálného, co zčásti má svoje dlouho očekávané zdůvodnění, až do doby, kdy k němu dojde.

Doplňující informace k tomu (v angličtině):
http://dukereligion.blogspot.com/2008/01/talpiot-tomb-controversy-revisited.html

* Existuje celá řada další podobných spekulací o Ježíši, které vedly vždy k různým výsledkům. Například teze, že Ježíš byl jedním ze stoupenců řecké filosofické školy kyniků ... Jiní chtěli navíc stavět Ježíše na roveň s Mojžíšem nebo nějakým egyptským faraonem nebo Juliem Cézarem či některým militantním byzantským císařem.

** Je rovněž nápadné, že v podobných knihách není zmíněna skutečnost, že v Qumranu byly také nalezeny zvláště staré texty evangelií z 1. století, jejichž srovnání s dnešními texty ukazuje, že byly předávány opravdu v podobě věrné originálu.

Zpět k obsahu této stránky.

 

Přírodní vědy a víra v Boha.

 K ospravedlnění přírodovědných příspěvků.

Skutečnost, že existují lidé, kteří i v otázkách víry potřebují podporu získanou vnějším pozorováním, počítáním, měřením, a vážením uznává Ježíš v případě Tomáše, jehož je možno mezi učedníky považovat za „typ přírodovědce“, a tak se stává vzorem pro velmi mnoho lidí právě v naší době. Když dostal velkou příležitost, aby nepopíratelně přezkoumal, zda před ním skutečně stojí Ježíš Kristus, řekl Ježíš : „Nebuď nevěřící, nýbrž věřící“. To znamená že učiněnou novou zkušenost má Tomáš upřímně a důkladně promyslet a využít tak, aby zmizely kořeny jeho pochybování, aby ho něco „osvítilo“. To, že Ježíš tato slova poté ještě vůbec musel říci, také znamená, že Tomáš nebyl skeptik, jehož by „přemohla“ a „k víře přinutila“ pouze vnější skutečnost, nebo snad strach z trestu, nýbrž že Tomáš si i poté zachoval schopnost dospět či nedospět k novému přesvědčení zevnitř. Přesto měl tušit, že kromě pozorování vnějšku existují ještě jiné možnosti, jak přesvědčit sám sebe. Ježíš věděl, co je pro Tomáše vhodné. Nechtěl nikoho nutit – to by vypadalo jako soud – a nelze objevit ani žádný záměr provokovat někoho, kdo ještě nebyl zralý pro rozhodnutí, k odmítání. Věda, kterou empirie = nahromaděné zkušenosti, odstaví pokaždé, když se něco nehodí do starého obrazu, není hodna označení věda. Skuteční géniové jako Einstein takové manévry s vědou neprováděli, ale svůj výzkum naopak začínali vždy tam, kde bylo něco nevyjasněného. Také takové hledání může být jednou z mnoha cest k Bohu – pokud jsou motivy upřímné a věda není zkorumpována hospodářskými nebo jinými problematickými zájmy.

Přírodovědné práce soustřeďující se na vnější podobu věcí – se svým pozorováním, stanovováním hypotéz a nakonec teorií a s jejich ověřováním – ve většině případů v otázkách z oblasti duchovědy a víry nestačí. Není vždy na místě bytost, která před nás postaví nezpochybnitelně a pokud možno reprodukovatelně vyšší skutečnost ( jako Ježíš před učedníky), nebo nám ukáže, jak ji vnímat (jak se zmiňuje Jan, 1, 51). Přesto je mnoho náznaků, že například v lidské bytosti i mimo ni existují vrstvy, které nepocházejí ze známého fyzického spektra sil a látek, nýbrž tam se pouze ukazují jejich účinky: životní síly, duševní hnutí, myšlení, vědomí... (několik příkladů lze nalézt na různých místech hlavního textu stránek Kristovy cesty). Mnohokrát se staré „předvědecké“ tradice nejrůznějších kultur odhalily jako starší forma zkušenosti a vědeckosti. I dnes je možné vyvinout pro takové oblasti speciální přiměřené metody vnímání a vyhodnocování, jak ukazuje příklad Goethových přírodovědných zkoumání nebo metateoretických prací Rudolfa Steinera, které na ně navazují. Tímto směrem se ubírají také nové vědecké přístupy počínaje kvantovou teorií až po práci vědců, kteří vytvářejí novou biologii, novou geofyziku, astrofyziku atd. a nakonec vypracovávají nové vědecké „paradigma“ případně nový obraz světa. Avšak většinou nehledají k novým obsahům příslušnou novou metodiku, jak to činil Steiner.

Z toho nejprve vyplývá, že

a) dosavadní vědecké poznatky ukazují pouze nepatrný výsek skutečnosti;

b) základy přírodních věd jsou stále relativnější: ukazuje se, že materie je kondenzovaná energie nebo dokonce kondenzovaný duch; naopak energetické formy mohou získat rychlost převyšující rychlost světla až do nekonečnosti (tachyony); mohou přitom „omládnout“, čas bude ještě relativnější než už je v teorii relativity; mohou tak zmizet z našeho prostoru a vynořit se z jakéhosi onoho světa /transcendence – takže i prostor je ještě méně absolutní než se zdálo už při takzvaném „zakřivení“. Zůstane neuchopitelná „informace“ kybernetiky, která nemá materii ani energii, a proto není tradičními prostředky vůbec popsatelná. Mohlo by se tu hovořit o „vědomí“.

c) takové zhroucení starého obrazu světa by přísně vzato ještě nebylo „důkazem Boha“ ale pouze přípravou. Mnohým toto stačí, protože byli jen blokováni zastaralým materialistickým obrazem světa a nyní mohou přímo vykročit k Bohu. Avšak hleďme, jde to ještě dále : copak je tato „informace“ nebo i ostatní jmenované neuchopitelné procesy ve vesmíru? Co/kdo vytváří stále novou materii a energii a opět je rozpouští? Co/kdo je ten, který zde i v životě stanovuje hranice mezi životem a smrtí a dovoluje je překročit, stejně jako hranice mezi bděním a spánkem? Co/kdo je ten, který neustále přesahuje čas a prostor a projevuje se působením v universu? Je člověk, který může ve svém vědomí zažívat energii, čas a prostor jakoby „zvenčí", skutečně zárodečným „obrazem" toho, kdo to dokáže ve velkém (srovnej Genesis 1, 26)?

d) navíc zde chaos a náhoda jako odpovědi více méně nepřicházejí v úvahu. Neboť tento svět a tyto živé bytosti, tento svět částic a procesy v životě vykazují tak vysoký stupeň pořádku v chaosu, cílevědomosti a smyslu v rámci celku, podobně jako je tomu ve všeuměleckém díle (gesamtkunstwerk), že se to vymyká náhodě. Rovněž chybějí mezičlánky, které by byly nutné pro náhodnou evoluci. Už při tomto kroku v poznání je jasné, že se stalo obtížnějším nevěřit než věřit – na nějakou centrální prainteligenci, která stanoví začátek a cíl „programu stvoření“ a utváří cestu s proměnlivými zákonitostmi. Začalo být možné, že cesta rozumu povede ke stejnému výsledku, k jakému kdysi, před asi 800 lety př. Kr., vedlo mýtické povědomí starých národů, jež svojí „pravou, mýtickou mozkovou hemisférou“ viděly dílo Boží. („Bohové“ jiných národů původně také byly pouhým označením určitých vlastností jednoho Boha. Až když se tato moudrost vytrácela, byli viděni jako samostatní „bohové“ a také zaměňováni s vyspělými lidskými bytostmi, které rovněž existovaly.) Podobnými cestami dospěli k víře v Boha původně v Boha nevěřící vědci jako Max Thűrkauf, Georg Todoroff a další.

e) víra ve smyslu vzniklého hlubokého přesvědčení znamená více než ryze intelektuální přesvědčení o pravdivosti něčeho.

f) sem patří i lidé, kteří jako mystikové apod., ale také jako normální věřící, prokázali bezprostřednější proměňující zkušenosti s Bohem a Kristem a kteří díky tomuto kontaktu učinili velmi reálné zkušenosti s tvůrčím božským duchem v sobě samých. Tyto cesty mohou také zcela svébytným způsobem dříve či později vést k poznatkům o povaze zkušeností a k jejich zpracování. Zde začíná hlavní text „Kristovy Cesty".

V katolické církvi existuje encyklika „Fides et ratio" (Víra a intelekt/ rozum) z roku 1998 a papež Benedikt XVI se tímto tématem zabýval také ve své řeči v Regensburgu v roce 2006: Víra bez rozumu a rozum bez víry nikdy za nic nestojí, protože opomíjejí celost člověka. Michael Springer proti tomu v lednu 2007, argumentuje ve „Spektrum der Wissenschaft“, že ne každá mezera ve vědění musí automaticky poukazovat na racionálně nevysvětlitelné, případně na Boha – o co se ostatně například nám jedná méně, jde o zcela konkrétní závěry, viz výše. Přiznává však, že víra, že věda by mohla jednoho dne vysvětlit velké mezery, je právě také jen pouhou vírou. Je to tak, že zde se dnes již musela vynaložit značná snaha, aby vůbec zůstala pro jednotlivého vědce otevřená možnost, ještě nemuset věřit v Boha (což nemusí být nezbytně nutně ateistické, nýbrž může být agnostické, to znamená - chybějící víra bez definitivního rozhodnutí, že Bůh neexistuje). Také jiný nový názor, který uznává víru v boha pouze jako snahu o etické zajištění hmotné kultury, sám pro sebe nestačí uvedeným hlediskům.

Update English / Deutsch.

 Zpět k obsahu této stránky.

 

Vědomí, výzkum mozku a svobodná vůle.

Přemýšliví lidé*) všech kultur a dob získali při svých snahách správně rozhodovat, již dávno před dnešním výzkumem, rozsáhlé poznatky o různých emocionálních podnětech. Duchovní nebo náboženské cesty vývoje svědčí o schopnosti člověka reálně se rozvíjet i v tomto zápase o etické rozhodování, místo toho, aby považoval všechno za dané od samého počátku. Nicméně, také v náboženské oblasti byli jedinci, kteří inklinují k fatalismu, tedy k víře ve více či méně velké předurčení osudem.

Dokonce i dnešní schopnost myslet bývá většinou jen částečně vědomá. Pokud si chce někdo být trvale vědom tímto směrem působících pocitů, musí on či ona obvykle dlouhou dobu dbát intenzívně na to, aby byl/a k tomu vnímavější. Volní podněty neprobíhají úplně vědomě a vyžadují o to větší úsilí, když si jich má být člověk plně vědom nebo dokonce, aby je zcela svobodně utvářel. Toto neuvědomování si vůle znal již Rudolf Steiner nezávisle na moderním zkoumání mozku. Ale také věděl, že to, co přírodní věda neprozkoumala, a sice tuto vlastní kontrolu vůle, se dá snadno nacvičit. Mnoho křesťanů je velmi silně přesvědčeno, že je spíše možné „přenechávat Bohu“ zejména lidskou vůli. K tomu dochází do určité míry téměř na každém stupni vlastního rozvoje, to znamená tak dlouho, dokud člověk nenahlédne velmi hluboko do svého nitra. To je to, co pomáhá a co bychom označili za jakýsi „služební postup". Tato cesta vede dříve či později ke stále vědomějšímu životu. (Tato praxe nemá nic společného s  požadavky poslušnosti nějaké církve, kladenými na její členy.)

V této souvislosti dovolují zjištění některých moderních neurologů ještě další závěry, jiné, než se uvádějí v některých vědeckých časopisech. Z experimentálních měření pohybů rukou, se zjistilo, že připravenost k jejich pohybu je již v nervovém systému vybudovaná, zatímco subjektivně vědomý záměr pohnout rukou vzniká až později. Člověk ale potom věřil, že již začala činnost, která ve skutečnosti opravdu začala, ale až o 1/100 milisekundy později.**)

To jen potvrzuje, - jak jsme již zde uvedli – že vědomé myšlení člověka není obvykle jediným základem jeho jednání, ale naopak, že jeho rozhodování ovlivňuje složitost jeho bytosti. Zjištěný „potenciál připravenosti", ale vůbec nenaznačuje, že by byl člověk každým takovým nevědomým volním podnětem nucen, ho také následovat. To by byl nepřípustný opačný závěr. Svobodná vůle tedy v žádném případě není, jak si někteří mysleli, popřena. Bylo by však správné, jak by odpovídalo uvedeným zkušenostem („terénní výzkum" za celá tisíciletí), souhlasit s tím, že čistý rozum mnohokrát nestačí k realizaci „svobodné vůle". Myšlení a dobré úmysly mohou být pouze prvním krokem na cestě k jejich odpovědnější roli. K tomu by potom bylo také třeba se vypořádat s dosud podvědomými pocity a obvykle navyklými nevědomými volními impulzy. „Neurální (nervový) potenciál připravenosti" bude potom rychleji uvědomován jako takový. Je tedy zcela dobře možné usilovat o odpovědnější život.

Kromě toho je třeba uvážit, že když se například budou měřit elektrické potenciály nervových zakončení, mělo by podle klasického vědeckého pohledu jít jen o „příčiny". Považováno z hlediska duchovědného je docela velmi dobře možné v tom vidět „následek", a to klavír, na který, podle své vůle, hraje duševně duchovní bytost. To nelze rozhodnout na čistě přírodovědné biologické úrovni. Stejně tak nemůže biologie rozhodnout o tom, zda a jak je v tomto složitém lidském organismu přítomná Boží vůle***). Ale je také možné nahlédnou na takové otázky z hlediska jakési vaší „strážní věže“. Například by se dalo zkusit měřit, co může asi probíhat v lidech, když se někdo v modlitbě obrací proti nežádoucímu volnímu impulsu ****). Jenže on sám nebude moci posoudit co vlastně modlení pro věřící „je".

*) Viz rozdíly v archaických, magických, mýtických a intelektuálních ... vývojových stupních lidského vědomí – jak je vyloženo v našich Všeobecných hlediscích k přírodním náboženstvím & „Náboženství jako zpětný kontakt s Bohem ..." Zdroje lidských emocí byly vnímány v určitých dobách spíše jako přicházející z oblasti mimo člověka a jindy zase spíše z jeho nitra. Současné možnosti vývoje vědomí jsou zpracovány podle etap v Ježíšově životě, popisovaných v našem Hlavním textu Část 1. Člověk se nyní může vědomě, na rozdíl od dřívějšího spíše instinktivního způsobu, například učit znovu lépe rozeznávat vztahy ve svém okolí, životním prostředí a Zemi. Tak také vyplývají pro společnost kromě sociálních a ekologických poznatků obecná etická a nábožensko-filosofická hlediska.

**) Například ve „Spektrum der Wissenschaft", duben 2005.

***) Viz také naši stránku „Přírodověda a víra v Boha".

****) Viz též náš výklad týkající se „Studium každodenního života".

Zpět k obsahu této stránky.

.

Informace k: Ježíš Kristus a otázky výživy.

Na úvod : V 1. knize Mojžíšově (Genesis),1, 29 se píše : Bůh také řekl: „Hle,dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.“ To by odpovídalo poznání, že člověk má v prvé řadě žvýkací a trávicí orgány frugivora (ovocežravce, a nikoli všežravce, jak se může myslet, když se berou v úvahu pouze kategorie dravců, všežravců a býložravců, dostačující pro většinu zvířat. Oproti tomu po potopě (archeologicky doložené například v Přední Asii) říká Bůh Noemu : „Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm;…Jen maso oživené krví nesmíte jíst." Genesis 9,3. Až dosud se vše vztahuje k době před vznikem dnešních národů a pokud je to korektně dochováno, týkalo se to nejen pozdějších židů.
Po odchodu z Egypta se to potvrzuje v 5. knize Mojžíšov
ě (Deutoronomium), 14, 3-21 a přibývají další podrobnosti. Zřejmě šlo po potopě vzhledem k okolnostem o to, aby v podstatě bylo vše dovoleno a zakazovaly se pouze ty, z hlediska výživy nejméně vhodné, látky. V několika případech mohly být nalezeny moderní poznatky z oblasti správné výživy, které toto potvrzují. Ovšem i nadále se vyskytovaly případy, kdy se poukazovalo na zvláštní význam rostlinné stravy, aniž by byla závazně předepsaná pro všechny, viz Daniel 1, 8.

Mnohdy tu zřejmě byla souvislost s mnohem rozsáhlejšími, dnes už stěží přijatelnými předpisy o obětování zvířat a pojídání obětního masa. Už prorok Ozeáš (6.6) prohlašoval: „Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.“ Ježíš na to navázal a pravil: „Jděte a učte se, co to je: ’Milosrdenství chci, a ne oběť.’“ (Matouš 9,13 a 12, 7). K pasáži v Evangeliu podle Lukáše 22,11, ve které se Ježíš ptá, kde by mohl jíst velikonočního beránka – který se potom při následné večeři vůbec neobjeví – existují raně křesťanské „apokryfní“ spisy (které kolem roku 400 nebyly přijaty do biblického kánonu), například „Ebionitské evangelium". Tam je psáno: „Chci snad o tomto velikonočním svátku jíst s vámi maso beránka?". Aramejština v takových větách vždy používala o několik slov méně, a tak umožnila různé způsoby čtení, pokud nebylo možné vzít v úvahu tón hlasu. To způsobilo, že vznikly různé překlady, skvěle se hodící pro disputování. (Prakticky zaniklá – vlastně později do velké míry islamizovaná – židokřesťanská společenství byla skutečnou a důležitou součástí raného křesťanství, třebaže se v mnoha názorech, tak jako v uvedeném případě, liší od ostatních rozvíjejících se církví.)

Skutky apoštolské 15, 19 podávají zprávu o výpovědi církevního staršího Jakuba, který v souvislosti s pohany (získanými Pavlem) říká: „Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu, ale jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev.“ Oproti tomu v apokryfních skutcích apoštolských u dávného církevního historika Eusebia vzniká dojem, že Ježíš, Jan, Petr, Jakub a další většinou za normálních okolností maso nejedli. Matouš 15, 11-20/ Marek 7, 17-21 však svědčí o tom, že Ježíš kladl větší důraz „na to, co z úst vychází“ než na to, „co vchází do úst“. Ovšem vztahovalo se to na otázky farizeů o umývání rukou před jídlem. Je to stejné uspořádání hodnot, jaké se projevuje ve větě o trámu ve vlastním oku a třísce v oku druhého. Jde tedy o to začít u sebe a nikoli u strachu před vnějšími vlivy. Ovšem nikde není předepsáno, že se musí jíst maso.

Podle Lukáše 10, 8 doporučil Ježíš učedníkům, aby na cestách jedli to, co jim hostitel předloží. To však automaticky neznamená, že by to bylo úplně lhostejné. Ještě dnes mohou například v arabských zemích nastat nevypočitatelné reakce, když někdo odmítne v dobrém úmyslu nabízeny pokrm nebo nápoj a nepočíná si při tom příliš obratně. Kromě toho byla tehdejším učedníkům propůjčena schopnost, že jim i vysloveně škodlivé látky neuškodily (Marek 16, 18). Nemá tedy smysl vytrhávat taková biblická slova ze souvislosti a neomezeně je zobecňovat.

Náboženský půst představuje mnohem spíše očišťování, které může vést k většímu otevření se spirituálním zážitkům. Tak tomu bylo například v katolické tradici – páteční půst připomínající Velký pátek a masopust v týdnech před Velkým pátkem. Tyto způsoby se nebraly dlouhou dobu příliš vážně, ale nyní jejich význam stoupá tak, až to překračuje katolický kontext. Lidé zakoušejí schopnost prožívání nouze, nejen v úzkém smyslu hladovění. Myslí také na mnoho hladovějících lidí na celém světě. V této souvislosti někteří středověcí a novější křesťané i jiní mystici z doby středověku až po naše časy zakoušejí hlubší prožitky žití všeobecně bez potravy – v latině: „inedia". Někteří naši současníci to nazývají „žití ze světla”. To je náznak toho, že duch může problémy takto zvládnout lépe než vědeckým zkoumáním. (Předpokladem je, že člověk si uvědomuje, že ho vede Bůh a hladovění ale praktikuje ve společnosti další osoby, která by zabránila nebezpečí, jež by mu mohlo hrozit. To není míněno jako doporučení jít touto cestou.)

Tělo je nástroj a potřebuje tedy, aby se s ním zacházelo odpovědně. 
A zvířata – z biblického hlediska – jsou stvoření samotného Boha, nejsou tedy „věci”, jak se stále často s nimi dnes zachází (přes omezení kladená moderními zákony na ochranu zvířat.)
Rozhodnutí, jaká potrava je pro koho správná, musí konec konců učinit každý za sebe.

Kdo hledá informace o dnešních formách vegetariánské výživy, najde je např. na adrese http://www.ivu.org  (Tato webová stránka*není za webové stránky ostatních odpovědná a nepodporuje automaticky celý jejich proměnlivý obsah.)

Zpět k obsahu této stránky.

 

Ježíš Kristus a uzdravování – i dnes.

 Ježíše a jeho učedníky i další průvodce svého času mnozí považovali za hnutí k léčení těla a duše. Protože to dnes už není tak samozřejmé, musí se na tom pracovat.

Vůle k uzdravení.

Ježíš nejprve položil nepřipravenému člověku důležitou otázku: „Chceš být zdráv?“(Jan 5, 6). Ježíš hovoří k duši. Nemocný líčí vnější překážky při svých pokusech o uzdravení. Otázka ho však podnítí k tomu, aby si uvědomil, zda / že chce být opravdu zdravý. To je první předpoklad správně pochopeného uzdravování. Dokud podvědomí z nějakého důvodu blokuje cestu k uzdravení a hledání pomoci, bylo by také přijetí takové pomoci obtížné. Pak by eventuálně bylo možné nějakým způsobem učinit opatření lékařské první pomoci, nebo ovlivnit jeden symptom. Ale uzdravování je něco, co takové hranice překračuje a funguje pouze tehdy, když je nemocný může přijmout za své a spojit je s vlastními sebeléčivými silami. V této oblasti začínají nejen příslušníci různých léčitelských povolání a poradci v důležitých životních otázkách, kteří jsou ochotni s pacientem spolupracovat, nýbrž i seriózní „léčitelé" a lidé kteří uzdravování podporují vírou, případně prosbou.

Síla víry.

 Matouš 9, 22: Žena hledající uzdravení se dotkne Ježíšova šatu a uzdraví se. Ježíš řekl: „Tvá víra tě zachránila“. Kdo má zkušenosti s vírou, bude pod takovou silou víry rozumět něco velmi reálného ve svém vztahu k Bohu, což umožní proces uzdravování. Je pravda, že i takzvaný efekt placeba v medicíně v sobě má cosi ze síly lidského přesvědčení (například někdo spolkne cukr v domnění, že je to lék). Přitom však nenastanou takové zásadní zvraty chorobných procesů, k jakým dochází při uzdravování vírou.

Ježíš je rovněž praobrazem člověka, který je v nejširším slova smyslu tělesně, duševně a duchovně zdravý.

Úryvky z kapitoly „Otázka po zázracích" v našem hlavním textu *): Ježíš Kristus na rozdíl od mnohých léčitelů současnosti nepoukazuje pouze na „kosmickou energii", kterou oni v sobě cítí, nýbrž poukazuje na víru, víru v možnost uzdravení s jeho pomocí, v podstatě s pomocí Boha prostřednictvím viditelné osoby Ježíšovy. I dnes existují způsoby uzdravování, které stejně jako původně u učedníků, začínají modlitbou; s ohledem na nitro člověka spojené s Kristem, které žádá uzdravení a zdokonalení člověka, jenž pak podle Ježíše dokáže „ještě větší“ skutky než on. (Jan 14, 12-13).

Spirituální léčení a s ním spojený duševní a duchovní pokrok však zůstanou milostí, kterou si nelze vynutit, i když člověk může pro jejich přípravu udělat mnohé. Uzdravování bylo často „znamením", jednání malých dimenzí zastupující jednání větší, zásadnější. Při uzdravení muže od narození slepého v sobotu Ježíš odpověděl, že nejde o to vidět jako příčinu nemoci hříchy, nýbrž (o to) že se na něm mají „zjevit skutky boží“. Srovnej Jan 5, 8-9; Jan 6; Jan 9, 3 aj.

Dnes však už vzhledem k mnoha zkušenostem a poznatkům z pomezních věd není nepředstavitelné, že Ježíš skutečně mohl ovlivňovat přírodní síly. Když si tento fenomén uvědomíme, může to být pro náš dnešní obraz člověka , pro celostní, případně křesťanské uzdravování důležité.

Vkládání rukou.

 Nikoli vždy, avšak často Ježíš a učedníci při léčení vkládali na nemocného ruce. Tato praxe ojediněle přežívá dodnes. Osoba, která nemocným vkládá na hlavu nebo ramena svoje ruce, přitom odříkává modlitbu, pokud možno provázena komunitou. Podporuje to vcítění a vědomí, že je prostředkem Boží pomoci. Může to být chápáno symbolicky. Ale na základě poznatků z moderních snah o léčení duchovními metodami – i zde najdeme mezi léčiteli uvědomělé křesťany – víme, že je to skutečnost. V raném křesťanství se mluvilo o „pneuma“, životním dechu či Svatém duchu*), který je tak zprostředkován. Tato praxe se využívala při prosbách za uzdravení i při požehnání, zčásti spojena s jinými snahami. Viz např. Matouš 19,13; Marek 8,23; Marek 10,16 (požehnání dětem); Lukáš 4, 40-41 (uzdravování a vymítání duchů)+ Lukáš 24,50 (požehnání učedníkům); Skutky apoštolské 6,6 a 19,12 i 28,8.

Prosba o uzdravení však není bezpodmínečně odkázaná na vkládání rukou. Ostatně je to možné i na dálku – což je považováno za obtížnější.

Choroby podmíněné duševně.

 Uzdravování psychiky, životních sil, případně těla spolu úzce souvisí. Už dobrá „duchovní služba“ nebo poradenství v zásadních životních otázkách proto může mít také vliv na psychosomatické choroby – když je rozumných rad uposlechnuto a nepokračuje se v chybném způsobu života.

Výtahy z kapitoly „Svatá horlivost a…emoce" v hlavním textu*): Ježíš neustále žil v „pozitivní bázni před Bohem“ a v soucitu s lidmi… U normálních lidí jsou nejprve téměř všechny emoce přinejmenším smíseny s problematickými podvědomými mechanismy podnětu a reakce – ty biograficky různými způsoby a v různé míře vycházejí najevo, ve svých základních strukturách však jsou velmi podobné. Dokonce… lovit stále další takové mechanismy z vlastních reakcí, dívat se na ně, nikoli je potlačovat, a tak je nakonec zvládat, příp. předat je Bohu, to je dlouhý proces učení.

Většinou je přitom málo efektivní chtít obvyklým způsobem zpracovat hned problémové komplexy jako celek. Účinnější by bylo hledat nejprve jednotlivé typy takových zážitků a přitom vědomě rozlišovat, zda jde o „trám ve vlastním oku“ nebo o „třísku v oku bratra“ (Matouš 7,1-5), a kdo je tedy odpovědný. Mnohé křesťanské školy by více zdůraznily první, protože je to těžší a nejprve je třeba se naučit dívat se na vlastní problematické činy, a i proto, že tyto člověk může spíše korigovat sám. V psychologické praxi by často stála v popředí spíše druhá perspektiva oběti. Nakonec budiž poznamenáno, že do hry se více či méně dostaly obě strany.

Možná praxe je:

Např. zevnitř nahlédnout na příslušný podnět vnímaný negativně, jak se konkrétně jeví (např. strach, nenávist a vztek, lhostejnost a povznesenost, přehnané pochybování,…).

Nedumat, ale místo toho okamžik klidně čekat a uvědomit si, o co se jedná.

Tento problém, který se stal tak hmatatelným a přímo fyzicky citelným předat v modlitbě**) Bohu.

Klidně čekat, až se dostaví stopa úlevy.

To může být při meditativním***) cvičení pociťováno např. jako proud tekoucí nahoru a za určitých okolností poté jako shora stékající proud obnovujících sil. Jinak je také možné negativní emoce spolu s dechem „vydechnout" s tím, že je předáváme Bohu; a při nadechnutí umožnit, aby vše pozitivní z Božího milosrdenství mohlo proudit dovnitř (obměna stálé modlitby křesťanských mnichů na hoře Athos, o které je zmínka v kapitole „Ticho v poušti“ v našem hlavním textu.)

Mentální problémy.

 Výtah z kapitoly „ Zjasnění“ v hlavním textu*: Existuje „pozitivní myšlení" a pozitivní „afirmace" (principy). Mohlo by sice, pokud není praktikováno egoisticky, velikášsky nebo není technicky manipulováno, uvést myšlení do stavu, jaký by byl bližší tomu, jenž může přijít od Boha, mohlo by tedy otevřít cestu. Literatura těchto směrů však z valné části postrádá takovou pečlivost, a tak o často může skončit i v sebeklamu.

„Osudové problémy".

 Například z moderních snah o léčení duchovními metodami vzešla zkušenost, že jsou případy, kdy vzniká dojem, že léčení (ještě) není možné, případně „není dovoleno“. To je něco jako rovina programů“. Například se může stát, že nemocný se „chce“ nebo má z nemoci ještě něco naučit. I to však lze s Bohem řešit. Viz k tomu výše uvedený text „Vůle k uzdravení“.

Právní otázky.

 Ryze křesťanské léčení modlitbami včetně vkládání rukou je například v Německu chráněno svobodou náboženských projevů danou základním zákonem. Kdo by to však nabízel mimo domácí soukromý kruh či církev jako službu, měl by se nejprve přesně informovat o právní situaci. Pokud přitom vykonává činnosti, které by druzí mohli vyložit jako diagnostikování či přímou terapii – i kdyby to bylo bezplatné či pouze na dobrovolné dary – musel by v Německu předložit buď osvědčení na základě léčitelské zkoušky, nebo lékařskou aprobaci (např. léčitelé používající duchovní metody, jejichž praxe se většinou odchyluje od klasického léčení prvotního křesťanství, avšak lze v ní najít i některé rysy, které jsou jim společné – často mohou rukama vycítit choroby atd.). I když by bylo žádoucí, aby zákony nebyrokraticky přihlédly ke zvláštnímu charakteru těchto činností, doporučuje i „Střechový svaz duchovního léčení"***), aby za daných okolností byly složeny léčitelské zkoušky. Teoreticky je zjednodušená forma těchto zkoušek povolená, pokud se praktikuje pouze psychologické poradenství nebo duchovní léčení. Je otázka, zda může být tato zjednodušená forma uskutečněna všude. Například v Anglii jsou „spirituální léčitelé" už obecně akceptováni a připouštěni i do nemocnic.

Nezávisle na právních stanoviscích dělá dobře ten, kdo hledá uzdravení, když se sám snaží o takové věci jako je zdravá výživa případně dieta nebo zdravotní cvičení pro nemocné a pokud možno také o dostatek spánku a když se modlí.

*) „Hlavní text" se zabývá těmito a dalšími body z širší perspektivy, totiž pojednává o možnostech lidského vývoje vůbec; tedy o „léčení" v širším smyslu.

**) Obecně k lepšímu vnitřnímu postoji při modlení srov. také naši stránku „Modlitba za mír…"

***) Viz stránku „Křesťanská meditace“

****) World Federation of Healing - mnoho různých skupin po celém světě. http://www.wfh.org.uk Dosud nám ze všech organizací není známa ani jedna, v níž by byli pouze křesťanští léčitelé. Bylo to pochopitelné, dokud byla tato křesťanská tradice do značné míry zasutá. Dnes to však pomalu začíná být kuriozita. Ale jednoduchá, účinná biblická praxe intenzivní prosby za uzdravení se provozuje zvláště tu a tam v protestantských svobodných společenstvích jako jsou baptisté nebo letniční církev; rovněž na některých katolických poutních místech jako Lurdy dochází k mimořádným uzdravením díky modlitbě a víře.

(Naše webová stránka není odpovědná za webové stránky ostatních a automaticky neporporuje jejich měnící se obsahy.)

Zpět k obsahu této stránky.

 

Křesťanské požehnání

Jako věřící křesťan můžete žehnat všem a všemu, pokud cítíte, že je to v souladu s vírou a obracíte se s tím k Bohu. Neexistuje pouze běžné požehnání prostřednictvím kněží příp. farářů podle 4.Mojž. (Numeri) 6:23 - 7:1. 

VY můžete – i jako laik – rozdávat požehnání. Nepotřebujete k tomu žádnou formulku a nemusíte mluvit nahlas; nutný je pouze správný vnitřní postoj, v tomto smyslu: "Požehnání Boží buď s Vámi, jak on si přeje". Bůh z Vašeho požehnání neudělá nic špatného. Tento zvyk se používá zřídka, ale může pomoci. 

Existuje mnoho biblických míst na téma požehnání. Zde uvádíme některé typické odkazy k různým aspektům požehnání: Zacharjáš 8:13; Skutky apoštolů. 3:26; Efezským 1:3; 1. Petrova 3:9-12; Židům 6:7. Některá další místa k tomuto tématu: Matouš 5,44 příp. Lukáš 6:28; Římanům 12:14; 1. Mojžíšova (Genesis) 9:1; 5. Mojžíšova (Deuteronomium) 11:26; Žalm 115:13; Přísloví 11:25.

*) Rozumí se samo sebou: např. když se žehná zbraním, mohou mít s podobným „požehnáním" andělé problém... .

Zpět k obsahu této stránky.

 

Nářek jako možná součást křesťanské praxe

Některé křesťanské kruhy, především ty přísně věřící, vzbuzují jednostranný dojem, že pro křesťany by bylo nejlépe se podat svému osudu a nekritizovat příliš odvážně to, co se ve světě děje: mohou se sice modlit za zlepšení ale jinak se také pokoušet něco pro to udělat. Ale aby si Bohu mohli „hořce stěžovat“ – viz Žalmy ve Starém zákoně – se vyskytuje, mimo literární formu (Don Camillo a Peppone), jen zřídka a církve v každém případě o tom oficiálně jen zřídka učí. Spíše se to může projevovat v soukromé modlitbě. Když se docela s touto situací srovná židovská praxe u Zdi nářků v Jeruzalémě – aniž by se křesťanům doporučovalo něco podobného pak bude definitivně jasné, že zde jde o možnou součást víry, která je velmi důležitá.

Právě také tehdy když jsou stanoveny specificky křesťanské hodnoty a přísliby jako je tomu třeba v kázání na hoře Mt 5:5 „Blahoslavení tišší, neboť oni budou dědici země“ proti ve světě stále ještě dominujícím směrům vývoje, může přijít myšlenka, která by se zde mohla spoluúčastnit, že křesťané by  takové přísliby nemohli nebrat v úvahu. Přísliby nejsou žádné nezávazné možnosti milosti, které také existují a které se mohou dostavit, ale také nemusí. Naopak, jsou to přísliby. Kdy budou naplněny, to může také záviset na zralosti lidí, případně i na tom, zda budou vymodlené. „Království nebeské trpí násilím“ Mt 11:12.

Nebylo již jasné, nad kým nebo nad čím by se mělo naříkat. Nad jinými lidmi? Nebo nad, jak to tvrdí někteří teologové, ďábelskými mocnostmi, které mohou spolupůsobit při svádění lidí? Všechno to může mít svůj podíl odpovědnosti. Avšak často přichází tušení, že „to bylo dovoleno“ (s poněkud lidským názorem „protože …“). Je však tato „režie“, která může něco „připustit“ nebo ne a která takto dále utváří pravidla hry Páně, nebo je to přímo sám Nejvyšší? Bylo by příliš logicky nesprávné, kdyby někdo chtěl Boha samého činit odpovědným za to špatné ve světě nebo za každý druh „dopuštění“. V prvních stoletích hovořili a psali a dodnes ještě v těch či oněch církvích vysoce vážení církevní otcové ještě píší o tradičně zachovávaných hierarchiích andělů, stojících mezi Bohem a lidmi atd. Gnostikové kromě toho hovořili o jakýchsi „archóntech“ s často problematickými vlastnostmi. I jiné kultury se zabývaly takovými otázkami: například tibetská Kniha mrtvých je plná doporučení jak je třeba se po smrti k takovým bytostem chovat. Právě, pokud se týká zásadních věcí překračujících malicherné vzájemné výčitky lidí vůči sobě, by se mohlo jednoho dne potvrdit, že zde hodně spolupůsobí ne úplně bezchybná „režie“ v rovině nižší než je rovina Nejvyššího i Krista samého – která však ve srovnání s člověkem nebo docela s přímo negativními silami stojí mimořádně „vysoko“. Tento odstavec je také příspěvek ke staré otázce filosofů o "teodicei" případně o vztahu Boha ke zlu světa (jeho „zadostiučinění"). 

Výsledek: Je sice možné si stěžovat Bohu, protože ten zůstává tou správnou instancí, ale je úplně nesmyslné si stěžovat na Něho. Takové nářky však mohou v sobě skrývat Boží úmysly rozjitřenými lidskými pocity, a to i tehdy, když tyto pocity obsahují místo smutku například rozhořčení nad nespravedlností (Mt 5:6). Protože se potom řešení ponechává Bohu, představuje taková stížnost (či nářek) v podstatě zvláštní druh intenzívní modlitby. K tomu však patří láska nebo úcta k Bohu případně Kristu; to chrání před upadnutím do čisté negativity, která by již potom nevedla k Bohu, ale naopak spíše někam úplně jinam.

Jinou cestou je nechat nejdříve tyto pocity poněkud uklidnit, aby to umožnilo čistou modlitbu, kdy se Bohu předkládá všechno formou díku a prosby. Modlit se takto je nepochybně normálním přiměřeným vztahem k Bohu. Je však dovoleno si v uvedeném smyslu stěžovat, když se to jeví jako nutné a je to upřímné (autentické).

Zpět k obsahu této stránky.

 

Křesťanská cesta k tomu, jak se vyrovnat s životními událostmi.

Ten, kdo chce - s Ježíšem jako měřítkem a pomocí - dělat pokroky směrem od vlastních nedokonalostí k vlastnostem lepším pro budoucnost (srov. stránku "...Etika": neškodit, nýbrž pomáhat...), by si měl být nejprve vědom vlastních charakterových nedostatků, učiněných chyb a pochybení, než přesune všechny nálady, problémy a škody na druhé (srov. Mt 7:1 Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3 Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?...)
Pokud je to možné, je dobré si s maximální mírou vnitřního klidu (srov. naši kapitolu hlavního textu "Klid na poušti ") a tak svědomitě, jako bychom měli vyrobit nějaký ‚produkt’, něco podobného vnitřně uvědomit nebo zapsat na papír a promyslet si možnosti zlepšení a následně pozorovat úspěch. To znamená, že důležitá je vlastní snaha: přitom může jít o modlitby týkající se dané věci a podle víry potom přijde pomoc; ve skutečné a úplné praxi je toto však spojeno také s korekcemi postojů a myšlení, s větší bdělostí vůči negativním pocitům, a v neposlední řadě také se změnami v chování. Vše je tím jednodušší, čím víc jemných drobností, které na sobě denně pozorujeme, nazíráme tímto způsobem a následně je v modlitbě předkládáme Bohu... (Srov. kapitolu "Sv. horlivost, a citové aspekty ".)
V
elmi špatně se mění zejména hluboce zakořeněné životní zvyky, protože jsou zakotveny v nevědomé vrstvě osobnosti. Zde je již často třeba značná zkušenost v rozpoznání podvědomých a nevědomých původů těchto zvyků (přesto se to však může podařit ihned, jako u kuřáka, který díky silnému odhodlání z minuty na minutu navždy přestane kouřit. Srov. kapitolu "Kristova proměna ").
Tento "pohled a vědomé vyrovnání se s věcmi pomocí modlitby" by již samo o sobě bylo duchovní cestou, která může vést hodně daleko, a může někoho provázet celým životem; při intenzivní praxi však také může přinášet významné pokroky již za krátkou dobu. "Hlubší vrstvy" záležitostí, které se mají očistit, je možná ještě potřeba vnitřně zpracovat, ačkoli se již do velké míry zlepšily.
Objeví se rovněž podněty svědomí ... (srov. Mt. 5,5 a 5,9 ...).

(Tato praxe je použitelná především tehdy, jde-li o zlepšení způsobů chování, které byly z psychologického pohledu již předtím součástí "normálního". Jde-li o zlepšení stavů, které jsou dnes do určité míry považovány za chorobné, je ještě důležitější, aby pak danou cestu aktivně provázela přiměřeně zkušená a dle možností také psychologicky školená osoba, protože samostatnost v zacházení s vlastními problémy je pak ještě více omezena, než je tomu u ostatních lidí, když se mají podívat na vlastní slabé stránky. Kdyby se v tom někdo cítil tak omezený, že by mu to nešlo ani s podporou druhých, pak by ještě bylo možné, aby se taková pomocná osoba za dotyčného modlila, jako doplněk ke vhodné terapii. Předpokladem je, aby člověk hledal pomoc, neboť sám Ježíš vyslovil důležitou otázku "chceš být zdráv?" Srov. naši stránku "...Uzdravení".)

Zpět k obsahu této stránky.

 

Křesťanská stanoviska k hospodářství a sociálním otázkám.

 Nejprve chceme upozornit na to, že člověk ani podle nejnovějších hospodářských výzkumů *) není oním ryze egoistickým stvořením, jak předpokládala dosavadní liberální ekonomická teorie. Jen menšina jednala čistě na základě vlastních zájmů. Pro většinu hrají jiné hodnoty, jako dobrovolná vzájemná spolupráce, přinejmenším stejně velkou a často rozhodující roli. Tento „vzájemný altruismus" však stejně málo jako egoismus vede automaticky ku prospěchu společnosti a může také působit ve smyslu vytváření klik. Tady pomohou jen uvědomělá, důsledná etická rozhodnutí.

Tady lze začít s psychologickými a nábožensko-etickými stanovisky. Člověk je stejnou měrou založen jako individuální i jako společenský tvor. Zdravé – nikoli přehnané – sebevědomí se při potřebné otevřenosti lze naučit stejně jako solidární postoj k bližním. Kde se zdá, že existuje pouze egoistická stránka, tam buď není altruistická dostatečně vyvinuta, nebo zakrněla v důsledku „tvrdého“ školení západní společnosti. Socialistické společnosti jednostranně podporovaly solidaritu a naopak v nich zakrňovala individualistická, po svobodě toužící stránka člověka. Rovněž tedy nekorespondovaly s pravým založením člověka. Kde lidé nenajdou vyrovnané poměry, dříve či později na to kriticky poukáží. Buď se potom společnost zavčas poučí, nebo to s ní jde dříve či později s kopce. To platí i pro dnes převládající hospodářskou formu charakterizovanou globálními obřími podniky. Ježíš doporučoval, aby se nejprve vyjasnily příslušné domácí problémy (Matouš 7).

Hodnoty kázání na hoře (Matouš 5-7)** nelze, pravda, bezprostředně přenést na návody k jednání společnosti. Přesto však by nebylo v Ježíšově smyslu mít rozštěpené vědomí, například v soukromém životě jednat podle přikázání o lásce k bližnímu a v povolání či společenských funkcích uplatňovat přesně opačné principy. Vážně míněná etika***) se musí zachovávat na všech rovinách a koneckonců také platit pro celý svět. Například hodnota milosrdenství a skutečnost, že Ježíš se obracel právě k chudým, je nepochybně společensky relevantní i za hranicemi známých církevních sociálních služeb – i pro jednání s lidmi v rámci podniku. Také Matouš 22,21 má velmi praktický význam, neboť v něm vedle milosrdenství Ježíš potvrzuje i dochované „desátky“, to jest vedle římských daní ještě desetiprocentní dar pro náboženské, případně dobročinné účely. Ochota k pomoci v Ježíšově smyslu spočívá ovšem na dobrovolných rozhodnutích, není tedy možné z toho bezprostředně odvozovat koncepce nuceného přerozdělování. Tak jako dříve, stále platí deváté a desáté přikázání „Nebudeš bažit ... po tom, co patří tvému bližnímu". I přes všechnu snahu zlepšit sociální postavení mnoha lidí, zůstávají jejich rozdílné osudy v rukou Božích.
Přirovnání v 
Matoušovi 25,14-30 / Lukášovi 19 užívá známé materiální skutečnosti. Souvislost (u Lukáše například etické chování celníka, u Matouše např. předcházející podobenství o síle víry u panen) však ukazuje, že má být znázorněno mnohem více než zmnožení materiálních statků či financí. To je zřetelněji patrné např. v Lukášovi 12,33, kde jsou duševní hodnoty postaveny nad pozemské. Přesto se odpovědné zacházení se svěřenými statky vztahuje veskrze na statky materiální. I tam, kde se například radí, aby byli podpořeni chudí a ukřivdění, přikládá se této materiální a finanční podpoře hodnota, místo aby bylo vše materiální obecně považováno za bezcenné. Potom záleží např. na tom, zda peníze či majetek jsou samoúčelné, nebo zda budou použity pro něco smysluplného – Matouš 6,24: nemožnost současně sloužit Bohu a majetku.

Například lhát a podvádět, šikanovat druhé, uskutečňovat projekty, jejichž neškodnost pro (nekriminální) bližní a jiná stvoření není dostatečně prokázána, není ve smyslu odpovědného soužití, jak je Ježíš na každém kroku ukazoval. Ježíš také neučil stavět neustále do popředí tzv. „tlak okolností“.

V islámu je známý zákaz úroků. Ovšem židé a křesťané mohou v bibli najít podobné rady (ve Starém zákoně samotném jsou to zákazy):
Ezechiel 18:8 a 9: "nepůjčuje lichvářsky a nebere (jiný překlad: přehnaně vysoký) úrok, odvrací se od bezpráví, vykonává pravdivý soud mezi mužem a mužem, řídí se mými nařízeními, zachovává mé řády a jedná věrně, takový spravedlivý jistě bude žít, je výrok Panovníka Hospodina."  
Viz též Ezdráš 7:24 (zákazy úroků, cla a daní pro určitá povolání); 
P
řísloví 28:8 bylo někdy pohodlně vykládáno tak, že nakonec nezáleží na zacházení s penězi získanými z úroků, protože peníze přes bohaté stejně opět slouží chudým. Tam, kde se dnes peníze využívají v rozporu se zájmy chudých příp. se zájmy obecného blaha, nejsou splněny podmínky tohoto verše. Aby byl splněn pořádek hodnot tohoto verše, záleží právě na tom, na co se peníze používají.
V Novém zákoně je k tématu úroků také Mt. 23:23 a Mt. 17:24.
Pro toto zpracování je nejzajímavější, o čem se ještě po tom dá přemýšlet, je-li opuštěn příslušný rámec, ve kterém Starý zákon vznikl. Proto se zde nebudeme blíže zabývat veršem Deuteronomium 23,20.

Bible vybízí nedělat zbytečné dluhy (Kniha Přísloví 22:7) a prozíravě plánovat (Kniha Přísloví 21:5) a moudře a rozumně se tomu stále učit (např. Kniha Přísloví 4:5-8). Nabádalo se k šetření, také zmiňovaný „desátek“ se měl každý rok ukládat, aby s jeho pomocí bylo možné cestovat na náboženské slavnosti a připravit si k tomu almužny. (5.Kniha Mojžíšova 14:22-27). Pavel vyzýval křesťany, aby si každý týden něco dali stranou, aby to mohli případně použít pro potřeby křesťanů, kteří upadli do bídy. (1 Kor 16:1,2) naznačuje (nutnost) umírněného chování ve vztahu k pozemským statkům (1 Tim 6:8). Ježíš vychází z toho, že než se například začne nějaká stavba, musí se před tím spočítat, zda je na to dost peněz,. (Lk. 14:28). Trvalá hospodárnost by byla i dnes naléhavě potřebná jako terapie a opatření do budoucnosti: soukromé, hospodářské a veřejné nadměrné zadlužování je prapříčinou celosvětové finanční nestability. Webová stránka Kristovy cesty (Christuswege) nesleduje žádné politické cíle, proto se zde uvádějí jen všeobecná hlediska.

*) Viz Ernst Fehr, ředitel Ústavu pro empirický hospodářský výzkum (Institut fűr Empirische Wirtschaftsforschung) na univerzitě v Curychu, v interviewu pro časopis Spektrum der Wissenschaft v březnu 2002, „Reziproker Altruismus...“

**) Spíše v duchovním ohledu jsou tyto hodnoty vysvětleny v kapitole o kázání na hoře v našem hlavním textu část 1.

***) Viz také naše kapitola „Základy etiky".

Zpět k obsahu této stránky.

 

Křesťanská stanoviska ke společnosti a politice.

Matouš 22, 21; Marek 12, 13-17; Lukáš 20, 20-26: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ To je realistický postoj a týká se placení daní římským vládcům. Jasně se v něm ukazuje také rozlišování mezi státní a náboženskou funkcí. Oproti tomu zde není míněna zásadní poníženost před vrchností. Skutky apoštolské 5,29: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ Proto Ježíš také automaticky neospravedlňuje každé selhání „tlakem okolností“.

Na jedné straně nelze obecnou stupnici hodnot z kázání na hoře (Matouš 5-7) atd. bezprostředně přenést na návody, jak jednat ve společnosti. Jistě by nebylo v Ježíšově smyslu mít rozštěpené vědomí, například v soukromém životě jednat podle přikázání o lásce k bližnímu a v povolání či společenských funkcích uplatňovat přesně opačné principy. Vážně míněná etika***) se musí zachovávat na všech rovinách a koneckonců také platit pro celý svět.

Například by určitě nebylo ve smyslu pravdivosti a odpovědnosti, které Ježíš předvádí, prosazovat se proti ostatním uchazečům nečestnými metodami; klamat veřejnost; a bez ohledu na ty, kterých se to týká, uskutečňovat projekty, jejichž neškodnost pro (nekriminální) bližní a jiná stvoření není dostatečně prokázána.

Prorockou radu lze najít v Jeremjášovi 29,7: „Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“ Ta slova nabádají k rozhodnutí ve prospěch smyslu pro společenství v nejširším smyslu. Křesťanům se i v Matoušovi 5,13; 13,33 atd. klade na srdce, aby se zajímali o společnost a byli „solí země“. Tak může křesťanská angažovanost vyžadovat i samostatné myšlení, které překračuje jednostranný vzor myšlení "vlevo-/ vpravo".

Mt. 7:3-5 „ ... vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra …“ nepředstavuje zřejmě návod k tomu, zcela omezovat jednotlivce na subjektivní zabývání se vlastními slabostmi – tento dojem by mohly zanechávat některé křesťanské kruhy. Je třeba vyjít ze životní praxe místo toho, začínat u sebe sama – a potom o to svobodněji, bez připisování vlastních problémů jiným, tyto napomínat, případně, kde se to jeví jako potřebné, kritizovat. To se opět může vztahovat jak na osobní okruh, tak také na politiky.

Avšak pro křesťany mohou nastat i situace, ve kterých se musejí od společenských nešvarů distancovat: Zjevení Janovo 18,4: „A slyšel jsem jiný hlas z nebe: Vyjdi, lide můj, z toho města (Babylón), nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy.“

*) Tato webová stránka nesleduje žádné politické cíle. Pouze se tu dávají obecné podněty k danému tématu.

**) Viz také naši kapitolu „Základy etiky" a kapitolu „Křesťanská stanoviska k hospodářství a sociálním otázkám“.

Zpět k obsahu této stránky.

 

Filozofie a křesťanství – Komentář k Habermasově přednášce „Víra a vědění“*).

Filozof prof. dr. Jűrgen Habermas ***), dosud považovaný za člověka nábožensky nezaloženého, poznal důležitost náboženských představ také jako kořene hodnot a sociální soudržnosti světské společnosti. Věrný obraz Boží v člověku, vytvořený se schopností ke svobodě a právem na ni, může říkat něco i člověku „nábožensky nemuzikálnímu“ – jak sám sebe označuje. Svět podle něho zůstává odkázán na smíření a odpuštění – tedy na hodnoty, které vycházejí z náboženství. Vztahuje se na „utrpení nevinně zneužívaných, ponižovaných a zavražděných, které přesahuje veškerou míru nápravy, jaká je v lidských silách“. „Ztracená naděje na vzkříšení po sobě zanechává citelnou prázdnotu“ (v sekulární společnosti).

U poučených křesťanů Habermas nachází důležité předběžné kroky, které by nyní měli učinit i světští myslitelé ve vztahu k těmto křesťanům.

- Náboženské vědomí musí z hlediska poznání zpracovat „dissonantní“ setkání s jinými vyznáními a náboženstvími.

Poznámka: Přece jen lze na západě konstatovat určité zcivilizování vzájemného přístupu, které však má také své meze. Názory, které by mohly být podstatné pro ekumenický nebo interreligiózní dialog, jsou roztroušeny v našem hlavním textu a na několika zvláštních stránkách týkajících se například církví nebo etiky.

- Musí se dále přizpůsobovat vědeckým „autoritám“.

Poznámka: Z hlediska této webové stránky není vědecký mainstream (většina) často vůbec na mnohokrát zdůrazňovaném nejnovějším možném stavu, nebo jej nechtěl z hospodářských či jiných důvodů vzít na vědomí. Tato forma autority proto začala být v mnoha otázkách pochybná. I ve vědecké oblasti chybí interdisciplinární otevřenost a nezbytný pluralismus. To platí právě i o podstatných otázkách týkajících se obrazu člověka, například v genové technice (o jejíž problematice se Habermas také zmiňuje), a v ostatních přírodních vědách. Tímto problémem se zabýváme na řadě míst našeho hlavního textu sledujícího kroky evangelií. Je však pravda, že je nutný dialog mezi náboženstvím a vědeckými obory. Podle našich zkušeností pak musí být zahrnuty i novější směry přírodních věd**), to jest také „alternativní výzkum“ atd. Kromě toho musí být ze strany náboženství začleněny i poznatky pocházející z vědomého zpracování hlubokých náboženských zkušeností, nikoli z pouhých teologických myšlenkových konstrukcí. Jen tak je možné, aby se strany navzájem vyslechly. Dosavadní dialogy na bázi zastaralých vědeckých paradigmat (základní předpoklady, obrazy světa), případně okleštěné představy o křesťanství proto nemohly tohoto cíle dosáhnout. Také duchovědné obory mohou profitovat z procesu, v němž se člověk opět stane člověkem, jeho duše přestane být pouhou chemickou funkcí mozku a stane se opět duší.

Náboženské vědomí se musí „opřít o premisy ústavního státu...“. Habermas upozorňuje na to, jaké destruktivní jevy se mohou v náboženské oblasti projevit, pokud by byl tento krok opomenut. Poznámka: Takové přizpůsobení moderních křesťanů svobodným hodnotám je částečně i krokem ve směru kořenů splétání křesťanství se státními nátlakovými prostředky po roce 325 po Kr.

Zatímco křesťanské, případně náboženské kruhy se ve styku se světskými institucemi většinou přizpůsobily jejich jazyku, měly by nyní, podle Habermase, ryze světsky smýšlející a hovořící kruhy v dialogu s křesťany, příp. nábožensky založenými lidmi, brát v úvahu jejich skutečné myšlení a pouze „neeliminovat to, co bylo kdysi míněno“. Sekulární většiny nesmí v otázkách, které jsou pro věřící podstatné, prosazovat většinová rozhodnutí, aniž vážně přezkoumají, co se mohou z namítání této strany naučit. Poznámka: Přírodovědci, politici a další by tedy opravdu měli při rozhovorech s křesťany vzít v úvahu to jisté „cosi“, které dodatečně zaznívá v pojmech jako „zachovat stvoření“, „tvor“, ba i „člověk“ atd. na rozdíl od pojmů jako kosmos, biosféra, ekologie, živočich, homo sapiens… .

Habermas sází na zprostředkující „třetí stranu“ mezi náboženstvím a vědou: na „demokraticky osvícený common sense“ (zdravý lidský rozum), a to v „postsekulární společnosti", která bere v úvahu další existenci náboženských skupin. Poznámka: To například v Německu dosud příliš nefunguje, pokud ano, pak jen tak, že do diskusí musí být více či méně zapojovány alespoň velké církve. V USA například požívá náboženská angažovanost jednotlivce větší úcty, ale náboženské hodnoty se v sekulární společnosti objevují v takové formě, že jsou téměř k nepoznání.

*) Frankfurter Allgemeine Zeitung /SZ 15.10. 2001 nebo německý internettext

**) viz také naši stránku „Přírodní vědy a víra v Boha“.

***) Poznámka: Habermas a další filozofické směry:

Jürgen Habermas patřil vedle Theodora W. Adorna a Herberta Marcuseho k "Frankfurtské škole ", která svou "kritickou teorií" značně ovlivnila studentské hnutí z roku 1968, a zahrnovala tehdy obměněné neomarxistické, osvícenské a ateistické způsoby myšlení.
Z konzervativního filozofického a teologického hlediska kritizoval od roku 1969 teorii a praxi hnutí z roku 1968 zejména Günter Rohrmoser. Považoval jejich 'utopii' za náhradní náboženství (a tím za konkurenci církevní 'nauky o spáse / eschatologie'), a snažil se naopak zachránit např. starou Augustinovu nauku o "dvou (z boží vůle) mocích" – církvi a státu.
Jak zastánci Frankfurtské školy, tak také její konzervativně-křesťanští a hospodářsko-liberální odpůrci podávali a podávají částečně ještě dnes všechny argumenty jednostranně, u kterých se zdálo, že mluví proti těm tehdy druhým, příp. které si vůbec dovolili líčit "protichůdnou stranu" mylně jako jednotný blok. Tak jedni promarnili šanci hledat rozmanitost toho, co by se dalo zachovat z tradičních systémů hodnot; a ti druzí promarnili šanci podívat se na pestrost toho, co bylo oním oprávněným -"emancipačním"- motivem v nových sociálních hnutích na druhé straně ideologických zkreslení. Ovšem mnoho lidí v Německu a jinde na světě v těchto diskusích od té doby značně pokročilo, protože mnozí již nebyli ochotni nechat se vtlačit do starých "frontových linií" z roku 1968. Věda si však tento pokrok zatím dostatečně neosvojila – protože stále vycházejí knihy, kde je odpůrce činěn odpovědným za všechno zlo světa, a činy vlastních přátel jsou líčeny bez poskvrny.

 Zpět k obsahu této stránky.

 

Všeobecná křesťanská stanoviska k ekologickým otázkám*).

Genesis 1:26-28: "I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují... nad celou zemí...**)“. To v žádném případě neznamená, že člověk smí se svým životním prostředím zacházet nezodpovědně, byť to tak v praxi často vypadá. Je tu spíše vyjádřeno původní pojetí lidstva coby vrcholu stvoření – člověk byl stvořen jako poslední a podobá se Bohu. Šlo o přirozenou autoritu člověka, který uměl „pojmenovávat“ ostatní a jistě s nimi uměl zodpovědně zacházet. V Genesis 2:15 je tato zodpovědnost popsána takto: "Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil". Pojem „střežit“ odkazuje na živé stvoření, které se dále rozvíjí. Člověk později (viz příběh o vyhnání z ráje) z této jednoty s Bohem a jeho stvořením vypadl a stal se egoistickým. Vzhledem k tomu, že lidé přišli o svůj základ, musí si nyní veškerý svůj duchovní základ vytvořit znovu, místo aby se odvolávali na to, co jim Bůh zaručil v ráji.

I v Novém zákoně se stvoření dostává velké vážnosti. V  Římanům 1:20 čteme, že „Jeho věčnou moc a Božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle". Římanům 8:19: "Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů" (jiný překlad: "na vykoupeného člověka", tzn. na člověka, který se stal dokonalým.) Římanům 8:22: „Víme přece, že veškeré tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu.“ Marek 16:15 „A řekl jim: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (viz také Koloským 1:23).
Nyní lidem pomáhá Ježíš Kristus. Ani on však člověka nezbavil spoluzodpovědnosti za jeho bližní a ostatní tvorstvo, ale pomáhá lidem, aby byli „dokonalí, jako je dokonalý jejich nebeský Otec“ (Matouš 5:48), tedy tak, jak to bylo původně zamýšleno, aby se mohli chopit své zodpovědnosti.**** Teprve tím se tvorstvo opět sjednotí. Předpokládá to však, že lidé tuto pomoc přijmou. V
Římanům 1:20 je dokonce řeč o tom, že lidé pro život bez Boha „nemají výmluvu“.

Ve Zjevení Janově (jeho charakter je popsán v 2. díle našeho hlavního textu) se sice dozvídáme mimo jiné o katastrofálním osudu, který může potkat lidstvo, resp. jeho části a zbytek stvoření. Nikde však nejsou tyto průvodní jevy v období Božských korektur hodnoceny pozitivně nebo označovány za vlastní Boží cíle. Nikde ve Zjevení nejsou omluveni lidé, kteří sami přispívají k vymírání biologických druhů a dalším katastrofám, a už vůbec je tu nikdo nevyzývá k tomu, aby k nim přispívali.***) Tato lehkovážná generace je ve Zjevení naopak hodnocena nanejvýš kriticky. Zjevení Janovo nemění nic na pozitivní vizi Nového zákona, např. na horském kázání (Mat. 5 "Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví...").

Pokud se týká termínu "kreacionismus", který je dnes rozšířený v anglofonním prostoru: naše stránka nepodporuje žádný druh „–ismu“. Stvoření světa a člověka však umožňuje v podstatě místo pouhého principu náhody pocítit Boží moudrost. Viz také naše stránka „Přírodní věda a víra v Boha ". Jsou přípustné i pochybnosti o některých nepodložených časových údajích v oblasti archeologie či dějin Země. Ale ti, kteří nadto chápou „7 dní stvoření“ v Genesis jako 7 dní v dnešním smyslu s 24 hodinami, by toto měli chápat jako jednu interpretaci: na tom by neměla stát ani s tím padat víra. Dnešní dny předpokládají že Země vznikla jako nová i s jejím dnešním otáčením, co však na počátku ale nebylo. Již v Bibli samé se uvádí: „pro Boha jsou tisíce let jako jeden den". 7 dní by mohlo zcela dobře znamenat něco reálného, ne však „časové intervaly", „cykly stvoření" s blíže neuvedeným trváním. Pohlížet na neobyčejně rozsáhlé procesy stvoření jako na velmi krátká období, by mohlo být, tváří v tvář novým objevům, brzo tak málo udržitelné jako dosavadní archeologické představy. V Bibli je dostatečně zřetelně naznačeno, že se Bůh mohl zjevit před Mojžíšem lidem jako byli Henoch a Noe. Naše dnešní dějiny stvoření se mohou opírat o starou ústní, později i písemnou tradici z těchto pravých začátků, ze kterých se části zachovaly také v jiných kulturách. Z výzkumů jsou známé například některé nápadné podobnosti se sumerským eposem o Gilgamešovi. To neznamená, že muselo proběhnout tam popisované stvoření světa. Ale připomíná to, že Abraham pocházel z Mezopotámie.

*) Tato stránka nemá působit politicky. Proto jsou zde probírána pouze všeobecná stanoviska, nejsou tu formulovány konkrétní odpovědi na dílčí politické otázky současnosti.

**) To lze považovat za speciální formu panenteistického vyjádření ("Boha lze spatřovat znovu i v jeho stvoření") - nezaměňovat s pantheismem ("Bůh je vše"). Nejpřímější vztah Boha ke stvoření se zde však realizuje pomocí člověka (srov. též Jan. 14:21, 14:23, 15). A toto samo se uplatňuje tou měrou, jakou si toho je člověk stále více vědom a sbližuje se stále více s Kristem.Také radost ze stvoření může vést k Bohu, ale v případě takové mystiky stvoření jsou místo toho možné značné odchylky, jako by Bůh byl už jen slovo pro vlastní hmotné záležitosti a přání.

***) To např. v USA není všem jasné.

****) Uvedené možnosti vývoje vědomí jsou zpracovány podle kroků v Ježíšově životě v 1. části hlavního textu. Člověk se dnes může vědomě - na rozdíl od dřívějšího, spíše instinktu podobného způsobu - například poučit a intenzivněji poznávat vztahy se svým okolím, životním prostředím a Zemí. Může také použít „síťové myšlení" (termín, který byl užit na jiném základě Fredericem Vesterem) nebo „multifaktoriální myšlení" (termín použitý Dörnerem pro studium složitých ekologických vztahů místo k tomu nepoužitelného starého „lineárního" nebo „mono-kauzálního" myšlení =" 1 příčina → 1 účinek". Viz také naši stránku „Vědomí, výzkum mozku a svobodná vůle" a stránky „Základy etických hodnot", „Křesťanská hlediska ekonomických a sociálních otázek", „Křesťanská hlediska společnosti a politiky", „ Křesťanství a filozofie ... "

Viz také naši stránku "Základy etických hodnot".

 Zpět k obsahu této stránky.

 

Nenarozený život *.

Počátek lidského života.
Konzervativní i kritičtí křesťané se ve svém chápání člověka v podstatě shodují v tom, že lidský život začíná již v okamžiku početí. Bible na různých místech zachycuje lidský život jako jednotu - od jeho počátku v Bohu, přes předávání života mezi generacemi až po různé etapy života jednotlivce. Bible nikde nedává podnět k tomu, aby byl lidský život v době před narozením či ve staří nebo nemoci označován jako „život bez ceny, resp. bez lidské důstojnosti“.

Prof. Böckle ve své Příručce křesťanské etiky vybírá z dějin několik teologů, kteří za podstatný okamžik nepovažovali početí, nýbrž uhnízdění (nidaci) vajíčka, které následuje krátce po početí (v jejich originálních textech tyto zmínky zčásti nelze najít). Moderní přírodní vědy se snaží být nehodnotící. I jejich objevy však svědčí pouze o plynulém přechodu mezi stádiem oplodněného vajíčka a dospělým člověkem. Ať už je počátek lidského života spatřován kdekoliv, závisí tato hranice čistě na libovůli lidského rozhodnutí. Embryolog Erich Blechschmidt tak například tvrdí, že Haeckelem prosazovaný "biogenetický zákon", podle kterého embryo opakuje živočišná stádia z evoluce, je zastaralý. Každý orgán se totiž podle plánu vyvíjí tak, aby mohl plnit svou funkci v lidském organizmu. Reakce embrya lze dnes pozorovat pod ultrazvukem. Podobně upozornil genetik Prof. L. Lejeune na to, že již geny v oplodněném vajíčku obsahují plán dospělého lidského organizmu, řekli bychom, že jsou fyzickým ekvivalentem tohoto plánu. K podobným poznatkům dospěl i výzkum mozku, vývojová neurologie a psychologie. Při komplexním a nepředpojatém výzkumu je možno ve stále ranějších stádiích lidského života zaznamenat funkce vědomí a paměti. Proto uvedené názory platí i mimo náboženské kruhy.

Praktický dopad těchto postojů - to je ovšem jiná otázka.
Přikázání „Nezabiješ!“ - Exodus 20 - bylo ve starozákonní době chápáno ve smyslu „Nezavraždíš!“. Představy o tom, co je zabití a co vražda, se ovšem později proměňovaly. V širším smyslu je toto přikázání vztahováno na veškerý lidský život a vegetariáni ho dokonce uplatňují i na zvířecí říši. Moderní přístup „světového étosu“ společného všem náboženstvím vyznává „kulturu úcty před veškerým životem“.
V každém případě je ovšem třeba brát v úvahu individuální životní situaci dané ženy se všemi jejími potížemi, obavami a s jejím svědomím. (V každé seriózní těhotenské poradně se tak děje, i když by tu ženám rádi doporučovali a usnadňovali dítě donosit.) Takový individuální přístup je lepší než paušální odsuzování všech těch, které se myšlenkou na potrat vůbec zabývají. Pro ženy není takové rozhodnutí ve většině případů vůbec jednoduché. Je také třeba vzít v úvahu spoluzodpovědnost muže a ostatního okolí, a nenechávat problém pouze na ženě. Pokud chceme, aby se počet interrupcí snížil či aby interrupce zmizely úplně, musíme kromě individuální snahy především ulehčit rodinám život s dětmi. Musíme řešit problémy, které jsou dnes příčinou části ukončených těhotenství, místo abychom požadovali další zátěž i pro sociálně slabé.

Právní otázky*.
Ježíš Kristus zdůrazňoval především vědomé rozhodnutí k etickému, morálnímu chování, místo aby stavěl na tlaku vnější zákonné normy či zvyku, jak tomu bylo v době starozákonní. Právní normy však přesto mohou být v etických otázkách oporou, jak ukazují takřka všechny oblasti života.

Mezinárodní srovnání dokazuje, že trestněprávní ustanovení, ať už jsou přísná či liberální, mají na počet interrupcí jen omezený vliv. Řešení proto vyžaduje i jiné snahy, jak jsme již naznačili.

Souvislost s genetikou a reprodukční medicínou. 
Při vědeckých výzkumech a při umělém oplodňování dochází ke „spotřebě embryí“, kterou se například německý zákon o ochraně embryí snaží omezit. Tzv. preimplantační diagnostika (PID) představuje v současné době nové pokušení vytvářet další důvody pro interrupci.

Konsekvence v jiných oblastech. 
Tam, kde je o ochranu života, musí zároveň jít o veškerá rizika, kterým jsou vystaveny bytosti již narozené, a především pak o ta nebezpečí, kterým jsou společně vystaveni ti narození i nenarození. Ekologické hrozby dopadají na matku a embryo stejně jako na dospělé a na citlivé embryo dokonce ještě více než na dospělé. Ochránci života na to často zapomínají. Podobně se ani ekologové často nestarají o problém interrupcí, čehož si např. Franz Alt všiml již v roce 1985.

*) "Kristovy cesty" nejsou politickou stránkou. Nejsou namířeny proti nikomu, nekladou politické požadavky, ale informují pouze o všeobecných kritériích.

**) Viz také zvláštní stránka.

 

Zpět k obsahu této stránky.

K cásti 1a: Kroky evangelií capitol 1-15 Narozeni Jezise - Vzkříšení Lazarovo.   /   K cásti 1b: Kroky evangelií capitol 16-25 Pomazání - Letnice.   /    K cásti 2: Kroky Zjevení.   /   K cásti 4: Starý zákon; a příspěvky k dialogu s jinými náboženstvími.

E-mail ways-of-christ.com : Prosím, pište pokud možno německy nebo anglicky. V ostatních případech se, prosím, vyjadřujte v krátkých větách a udejte jazyk, v jakém píšete.

k domovské stránce.

 

Odkaz na jiné jazyky a práva.

Další internetové stránky lze najít pod http://www.Christuswege.net (v němčině) a http://www.ways-of-christ.net (v angličtině). Další jazyky viz Domovská stránka. Německý a anglický text na internetu je průběžně aktualizován a obsahuje i stránku „Změny“ i další zvláštní stránky. Vytisknout internetový text a šířit jeho kopie bez jakýchkoli změn je dovoleno. Překlady do jiných jazyků nejsou vždy překontrolovány.

Použité krátké citáty z Bible a poznámky – na základě různých překladů nově zpracované – jsou doplňky k příslušným kapitolám hlavního textu.

Taková charakteristická místa však nejsou plnohodnotnou náhražkou průvodního studia nebo meditace nad celými kapitolami evangelií nebo částmi Zjevení. Doporučujeme Bibli nebo Nový zákon.