Nový zákon líčí přímou inspiraci jednotlivých věřících, ale i dary Ducha svatého jako něco důležitého, co obecně patří ke křesťanské existenci (srv. např. 1. Kor. 14,26; Marek 16,17). Cesty k těmto darům však byly mnohdy ztěžovány.

První apoštolové – lidé, kteří mohli jít za Ježíšem díky darům, které jim byly dány – kázali podle 1.Kor. 14,26 o tom, že přímá zjevení a jejich výklad jsou součástí jejich shromažďování křesťanů. 1. Kor. 12,4-7: "Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu ". Podle 1.Kor. 12,28  je role apoštolů nejdůležitější před rolí "proroků" *) a učitelů. V 1. Kor.14 je rozlišováno mluvení jazyky k vlastnímu užitku a proroctví k užitku obce. Lidé s prorockými dary byly velmi ceněni, zvláště když ostatní učedníci nebyli automaticky schopni tento úkol naplnit. (např. Mat.10,41).

Rozlišující charakteristiky: Je třeba zkoumat, co je z Ducha pravdy a co ne; srv. 1.List Janův 4,1. Musíme však při tom být velmi opatrní a pozorní. Z hlediska samotné Bible to nebylo vždy tak, že kněží mohli zjevení Ducha posuzovat na základě teoretických teologických vlastností. Pouze velmi málo lidí bylo schopno bezprostředně vnímat, z jakého ducha svědectví pochází. Proto je ve smyslu Matoušova evangelia (Mat. 7,15-20) třeba prorocké dary posuzovat především podle jejich plodů. Ty dary, které vedou ke Kristu – např. k obrácení spojenému s pozitivní změnou v životě či k duševnímu a tělesnému uzdravení, by bylo jen velmi stěží možno odsuzovat jako nepravé nebo jako pocházející od ďábla. Takové dary jsou totiž spojeny s milostí - Jan 15,5: "beze mne nemůžete činit nic ". Pozitivním znakem darů je i to, že jejich prostřednictvím vzroste i láska ke Kristu a k bližním. Viz také varování před souzením v Mat.7,1; Mat.12,24-30 a ve Skutcích apoštolů 5,38-39. I z hlediska morální teologie a světských právních zásad by bylo nesprávné, pokud bychom v případně pochybností soudili. Dalším rozlišovacím znakem může být skromné chování takových lidí. Duchu božímu totiž může naslouchat pouze ten, kdo je „potichu". Znalosti teologie tu nehrají vůbec žádnou roli, často byli pro dary vybíráni prostí lidé ("laická charismata "). Vzdělaní lidé dokáží takové dary vnímat pouze tehdy, pokud nejsou nafoukaní a neuvažují stereotypně. V takovém případě patří k „chudým duchem" podle Mat. 5,3. (K „chudým duchem" například nepatřili ani racionalisticky a materialisticky uvažující saduceové, ani farizeové, kteří většinou ustrnuli v náboženském rozumovém vědění.)
Láskyplné chování ve smyslu Ježíšovy etiky – viz např. Mat. 7,12 – je rovněž charakterickou známkou darů z Ducha. Člověk totiž prostřednictvím svého nitra získá kontakt s Duchem tím více, čím více je v souladu s božskými vlastnostmi, jako je např. láska. Etika tu však neznamená, že se člověk musí automaticky přizpůsobit běžným tradičním představám o zbožných lidech, např. co se týče oblékání, chození do kostela atd.
Dalším důležitým momentem je svoboda vůči vnějšímu duchovnímu útlaku. Duch svatý není svázán vzájemným lidským rozdělováním a potřebuje svobodu. Skutky apoštolů 5,29: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi". Tím ovšem nechceme popřít, že duchovní doprovázení má i nadále svůj smysl. Není přece nutné, aby všechny generace začínaly od počátku.

Existuje mnoho forem, jejichž prostřednictvím se může poselství Ducha projevit. Uveďme např. tzv. vnitřní slovo při plném vědomí, které není možno zaměňovat se schizofrenními či hypnotickými jevy. Občas se vyskytuje i stav podobající se transu, ve kterém člověk ustupuje do pozadí. I v takovém případě je třeba podle okolností (např. druh naladění, resp. spojení s Bohem) zkoumat, zda se nejedná o normální trans, tedy o zúžení vědomí, při kterém se mohou vyskytnout i velmi problematické inspirace ve smyslu spiritizmu, které by mohly zúčastněné lidi oslabit. Kromě toho je možné, že někdo něco vnitřně zakouší jako vizi, světlo nebo myšlenku a následně to pak vtělí do slov. Vyskytuje se i přímé psaní, ovšem při plném vědomí, na rozdíl od automatického psaní ve spiritizmu, které se odehrává v transu.
Duch svatý nemusí hovořit pouze prostřednictvím přímého oslovení z duchovního zdroje. I myšlenka, rozhovor, článek či kniha mohou pocházet z tohoto zdroje inspirace. Duch svatý totiž může lidskou kreativitu podnítit právě tak, jak chce.
K Duchu svatému obecně viz Jan.3,8; Jan 14,26 a hlavní text Kristovy cesty, 1. část, kapitola "První letnice ".
K proroctví coby vizím budoucnosti viz příslušné kapitoly v hlavním textu Kristovy cesty, 2. část, např. kapitola "Jak přistupovat k proroctvím "