Náboženství¹⁾ coby „opětovné spojení“ člověka s Bohem – na cestách s Ježíšem Kristem.
¹⁾ Slovo náboženství pochází z latinského re-ligio = opětovné spojení; s Bohem, který se projevuje i v nás. Vzdáleně se to podobá hologramu.

Podobně jako pro uzdravení modlitbou, i pro zásadní proměnu člověka je třeba si nejprve položit Ježíšovu otázku „Chceš být zdráv?“ (Jan 5,6). Nebo jinak: Víš, co je v tobě nedokonalé a co se musí proměnit, pokud chceš pokročit na cestě k Bohu? Za zdánlivě jednoduchými věcmi, které jsou jen zřídka chápány jako náboženské, je možno najít červenou niť. Člověk v rámci svého vývoje od dětství až po dospělost získává nové schopnosti. Původní schopnosti prožívání jsou však s postupujícím věkem často naopak odsouvány. Později se člověk může snažit přirozené prožívání znovu objevovat, a to za pomoci rozpomínání se a modlitby. Schopnosti, ke kterým v rámci vývoje dospěl, si ale přesto zachová. Pouze se uvolní zkostnatělé stránky osobnosti. Je tak možno opět překonat rozpolcenost člověka mezi intelekt a osamostatněný pudový život, mezi nimiž se nachází „srdce“, střed, který je však již jen málo integrován. „Plody ze stromu poznání“ zmiňované v mýtu o ráji, se vztahují právě na tento rozkol. Ježíšova slova „jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ se opírají o hluboké vědomí, že obrácení člověka je skutečně možné – Matouš 18,1-3; Marek 10,15; Lukáš 18,17. Ježíšovi nejde pouze o dětskou bezbrannost, nýbrž o původní prvky vývoje, které jsou takřka „archetypické"²⁾, tedy o pravzory lidského jednání, o ztracenou část „návodu k použití člověka“. Taková cesta může o mnoho přesahovat dnešní omezené rozumové vědomí.

²⁾ Archetyp: pojem z hlubinné psychologie C.G.Junga atd.; pravzory lidské existence, které se projevují nejrůznějším způsobem např. ve fantaziích a snech. Nicméně, „archetypy" mají mnohosmíšeného a zavádějícího obsahu. „Bůh" je zobrazen jako stařec a odkazy na „nebe" a „peklo" se staly „archetypálními" symboly kolektivního nevědomí". Jung nevěděl přesně, co to bylo. Avšak jádro této úrovně vědomí existuje do jisté míry u všech lidí - se svými obrazy a myšlenkami působína lidi. Tak se to projevuje jako jakási primární „paměť z rané doby historie lidstva - ještě před těmito obdobími jako mýtické vědomí", jak je uvedeno v naší kapitole "Vědomí, výzkum mozku a svobodná vůle". Tato úroveň vědomí také obsahuje takové kontrasty (více či méně „zdánlivé"), jak jsme se tím zabývali na naší stránce „Křesťanský postoj ... třetí cesta". Bližší pohled odhaluje, že tato úroveň představy Boha je spíše problematickou karikaturou. To je důvod, proč například tibetská Kniha mrtvých (BardoThodol) - k níž CG Jung napsal předmluvu - varuje živé, aby po smrti nereagovali na klamná božstva a démonické postavy této úrovně. Podobná kniha existovala ve starověkém Egyptě. Dokonce gnostikové v křesťanské oblasti se kriticky dívali na tyto postavy se kterými se setkávali take ve snech a meditaci. Pohádky se pokusily s tímto světem symbolikykreativně komunikovat, což může být skutečně užitečné pro děti. Ovšem, dospělí se mohou pokusit jít za rámec těchto symbolů – symbolů, které přebíraly mnoho lidských rysů. Ale skutečná výzva zahrnuje hledání Boha přímo, místo nechat ho málem vyšumět s těmito falešnými představami Boha.

To ovšem neznamená, že by to člověk mohl dokázat zcela sám. Ježíš nám nabízí skutečnou cestu a k tomu i sílu a milost, abychom tuto cestu zvládli. Křesťanští hledači pravdy, mystikové a alchymisté se na takové cesty zdokonalování vydávali. (srv. Matouš 5,48; Jan 10,34;...). Ale i celá řada jiných křesťanů učinila podobné zkušenosti, ať již vědomě či nevědomě. Nezáleží na tom, zda se vydali vnitřní cestou, zda svou víru realizovali sociálně, či zda v sobě oboje sjednotili v duchu tzv. plného křesťanství. V mnoha kulturách se po celá tisíciletí lidé snažili překonat vnitřní rozpolcenost. Jako příklad mohou posloužit taoističtí alchymisté, různé druhy jógy atd. ³⁾.

³⁾ Indické slovo jóga (doslova „ujařmit“) znamená rovněž snahu o opětovné spojení s prazákladem lidské existence.

"Bohočlověk" či od Boha poslaný člověk Ježíš Kristus, „nový Adam“, ukázal, že lidé nyní mohou opět získat své ztracené původní vlastnosti. Nyní bude možné dát do pořádku to, co se zvrtlo a stalo se postupně nebezpečným. Ježíš byl schopen v sobě spojit původní zdroj smyslu života, tedy Boha, a vysoce rozvinuté lidské vědomí. Dokázal překonat síly degenerace. Byť se od ostatních lidí lišil, byl přesto člověkem. Díky tomu mohou lidé jeho cestu snáze následovat, a to především tehdy, dělají-li to vědomě. Jeho život včetně Zmrtvýchvstání však ovlivňuje i životy těch, kteří o historickém Ježíši nic nevědí. Je to podobné jako u zvířat. Pokud se zvířata na jednom ostrově naučí něco nového, mohou si danou schopnost rychleji osvojit zvířata stejného druhu na jiných, vzdálených ostrovech. Ruppert Sheldrake to odůvodňuje tím, že zvířata mají společné silové pole.

Člověk může mít vnitřní vztah ke Kristu a k Bohu i bez církevního prostřednictví, byť mu vhodné společenství křesťanů většinou velmi pomůže. Nejrůznější teologie, kterým se Ježíšovu bytost podařilo opět rozštěpit na pastora a sociálního reformátora, nejsou jistě ideálním řešením. Přesto mohou některým lidem pomoci, především těm, kteří znají takových teologií více. Každý člověk se může obrátit přímo ke Kristu jak např. „v tiché komůrce“, tak koneckonců i na náměstí plném lidí. To je možné díky upomínání se na Ježíšovy vlastnosti, které nám zachovala tradice (evangelia). Kdo ovšem věří tomu, že Krista je možné vnímat i po jeho smrti, může ho považovat za bytost působící právě teď a tady. (Podle mnoha svědectví se zdá, že každý člověk coby vědomá bytost přežije svou smrt, byť jiným způsobem než Ježíš, tedy kupříkladu bez toho, aby byl na zemi viditelný.) Díky tomu je možné se „v jeho jménu“ společně modlit k Bohu-Otci, který vše naplňuje. (srv. Jan. 15,16; Matouš. 6, 7-15; Matouš 18,19-20). Např.:

Jedna rovina na této cestě se opírá o přikázání "miluj Boha", který všechno přesahuje, "a miluj bližního svého jako sebe sama " (Matouš 19,19). Je tudíž třeba milovat i sebe sama, i láska k sobě samému má svůj význam. Láska nás může spojovat s Kristem, jelikož je - společně s moudrostí - jeho hlavní vlastností. Někteří lidé zase křesťanskou cestu pochopí teprve tehdy, když se vydají na cestu dobrých skutků v Kristově smyslu. Ježíš zachoval základní etická pravidla, neboť člověk většinou „sklízí to, co zaseje“ (Gal. 6,7). Zodpovědnost ovšem více vložil do jednotlivce, místo aby zdůrazňoval vnější zákon. V nitru člověka totiž existuje něco, co odpovídá Kristu, z čeho pramení vnitřní „znovuzrození“ (Jan 3) - byť by se to projevovalo pouze jako svědomí. Znamená to tedy, že postupem času se člověk jako celek dostává stále více do souladu s Duchem, jehož nositelem byl Ježíš. Tento výchozí bod je možno vnitřně prožít v srdci, duši, resp. v duchu – způsob zakoušení je vskutku individuální. Ať již člověk prožívá Krista, resp. síly, které s ním souvisí, jakkoliv, měl by si co možná nejčastěji uvědomovat to, co již ví, aby na tomto základě mohl vzniknout přímý kontakt. A není nutné se nechat zmást tím, že na počátku to možná nebude mít žádné závratné projevy.

Podobně jako se jednotlivý člověk vyvíjí od dítěte až po zralého člověka (viz výše), prochází podobnými etapami i lidské kultury. Ty na jedné straně přinesly nové schopnosti (svobodnější vůli, cítění a myšlení), na druhé straně však ztratily něco ze své původní spřízněnosti s celým „stvořením“ a způsobily tím problémy. (Srv. např. Jean Gebser, "Počátek a současnost ": postupně následovalo archaické, magické, mýtické a racionální vědomí. Kromě toho se může vyvinout silněji integrující vědomí, které by bylo možno označit jako rozumějící vědomí.) Skvělé osobnosti se podílely na tom, aby se jednotlivé vývojové stupně, které se projevovaly v náznacích, mohly projevit i v míře, která byla schopna ovlivnit kulturní rovinu. Stalo se tak navzdory všem příkořím, ale – jak jsme již zmínili - často za velkých ztrát. V současné době je již patrné, že lidstvo a jeho národy stojí před osudovým úkolem: musí dosáhnout menších a větších evolučních skoků, pokud chtějí vůbec přežít ⁴⁾. Tyto změny se připravují již zhruba 2000 let. Nemusí se tak dít na úkor získaných schopností, například rozumu. Pokud bude dostatečný počet lidí rozvíjet stále komplexnější rozumějící vědomí a nově se spojovat s božským základem¹⁾, můžeme boj s apokalyptickými katastrofami díky pomoci „shora“ ještě vyhrát. V této souvislosti je třeba zmínit vnější aktivistická hnutí, například mírové hnutí. Všichni lidé dobré vůle musí v této „hře“ hrát svou roli. Mnoho lidí – napříč etablovanými náboženskými směry – se o to zjevně snaží. Jdou vstříc budoucnosti a pomáhají při vyrovnávání se s minulostí, byť je v tom ještě sousta „průměrnosti“. Otázka, zda je cílem vnější „záchrana“ či existenciální pokrok vědomí a bytí, se podobá rozhodování o tom, zda byla dříve slepice či vejce. Dosavadní hodnotové systémy je třeba neprodleně proměnit. Je totiž snadné si představit, kam by setrvávání u dosavadního, zastaralého programu vedlo. Vše je součástí celku a každý dobrý čin tak vchází do celku.

⁴⁾ S pesimistickým pohledem, který Herbert Gruhl vylíčil ve své poslední knize "Nanebevzetí do nicoty", nemůžeme souhlasit z toho důvodu, že je možno vypátrat zdroj lidského vývoje a lidské síly, který Gruhl přehlíží. Tímto zdrojem není nikdo jiný než Bůh.