Kristovy cesty

 

Náboženství1) coby „opětovné spojení“ člověka s Bohem – na cestách s Ježíšem Kristem.
1) Slovo náboženství pochází z latinského re-ligio = opětovné spojení; s Bohem, který se projevuje i v nás. Vzdáleně se to podobá hologramu.

 

Poznání hlubších problémů lidského života.

Podobně jako pro uzdravení modlitbou, i pro zásadní proměnu člověka je třeba si nejprve položit Ježíšovu otázku „Chceš být zdráv?“ (Jan 5,6). Nebo jinak: Víš, co je v tobě nedokonalé a co se musí proměnit, pokud chceš pokročit na cestě k Bohu? Za zdánlivě jednoduchými věcmi, které jsou jen zřídka chápány jako náboženské, je možno najít červenou niť. Člověk v rámci svého vývoje od dětství až po dospělost získává nové schopnosti. Původní schopnosti prožívání jsou však s postupujícím věkem často naopak odsouvány. Později se člověk může snažit přirozené prožívání znovu objevovat, a to za pomoci rozpomínání se a modlitby. Schopnosti, ke kterým v rámci vývoje dospěl, si ale přesto zachová. Pouze se uvolní zkostnatělé stránky osobnosti. Je tak možno opět překonat rozpolcenost člověka mezi intelekt a osamostatněný pudový život, mezi nimiž se nachází „srdce“, střed, který je však již jen málo integrován. „Plody ze stromu poznání“ zmiňované v mýtu o ráji, se vztahují právě na tento rozkol. Ježíšova slova „jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ se opírají o hluboké vědomí, že obrácení člověka je skutečně možné – Matouš 18,1-3; Marek 10,15; Lukáš 18,17. Ježíšovi nejde pouze o dětskou bezbrannost, nýbrž o původní prvky vývoje, které jsou takřka „archetypické"2), tedy o pravzory lidského jednání, o ztracenou část „návodu k použití člověka“. Taková cesta může o mnoho přesahovat dnešní omezené rozumové vědomí.

2) Archetyp: pojem z hlubinné psychologie C.G.Junga atd.; pravzory lidské existence, které se projevují nejrůznějším způsobem např. ve fantaziích a snech.

To ovšem neznamená, že by to člověk mohl dokázat zcela sám. Ježíš nám nabízí skutečnou cestu a k tomu i sílu a milost, abychom tuto cestu zvládli. Křesťanští hledači pravdy, mystikové a alchymisté se na takové cesty zdokonalování vydávali. (srv. Matouš 5,48; Jan 10,34;...). Ale i celá řada jiných křesťanů učinila podobné zkušenosti, ať již vědomě či nevědomě. Nezáleží na tom, zda se vydali vnitřní cestou, zda svou víru realizovali sociálně, či zda v sobě oboje sjednotili v duchu tzv. plného křesťanství. V mnoha kulturách se po celá tisíciletí lidé snažili překonat vnitřní rozpolcenost. Jako příklad mohou posloužit taoističtí alchymisté, různé druhy jógy atd. 3).

3) Indické slovo jóga (doslova „ujařmit“) znamená rovněž snahu o opětovné spojení s prazákladem lidské existence.

"Bohočlověk" či od Boha poslaný člověk Ježíš Kristus, „nový Adam“, ukázal, že lidé nyní mohou opět získat své ztracené původní vlastnosti. Nyní bude možné dát do pořádku to, co se zvrtlo a stalo se postupně nebezpečným. Ježíš byl schopen v sobě spojit původní zdroj smyslu života, tedy Boha, a vysoce rozvinuté lidské vědomí. Dokázal překonat síly degenerace. Byť se od ostatních lidí lišil, byl přesto člověkem. Díky tomu mohou lidé jeho cestu snáze následovat, a to především tehdy, dělají-li to vědomě. Jeho život včetně Zmrtvýchvstání však ovlivňuje i životy těch, kteří o historickém Ježíši nic nevědí. Je to podobné jako u zvířat. Pokud se zvířata na jednom ostrově naučí něco nového, mohou si danou schopnost rychleji osvojit zvířata stejného druhu na jiných, vzdálených ostrovech. Ruppert Sheldrake to odůvodňuje tím, že zvířata mají společné silové pole.

Člověk může mít vnitřní vztah ke Kristu a k Bohu i bez církevního prostřednictví, byť mu vhodné společenství křesťanů většinou velmi pomůže. Nejrůznější teologie, kterým se Ježíšovu bytost podařilo opět rozštěpit na pastora a sociálního reformátora, nejsou jistě ideálním řešením. Přesto mohou některým lidem pomoci, především těm, kteří znají takových teologií více. Každý člověk se může obrátit přímo ke Kristu jak např. „v tiché komůrce“, tak koneckonců i na náměstí plném lidí. To je možné díky upomínání se na Ježíšovy vlastnosti, které nám zachovala tradice (evangelia). Kdo ovšem věří tomu, že Krista je možné vnímat i po jeho smrti, může ho považovat za bytost působící právě teď a tady. (Podle mnoha svědectví se zdá, že každý člověk coby vědomá bytost přežije svou smrt, byť jiným způsobem než Ježíš, tedy kupříkladu bez toho, aby byl na zemi viditelný.) Díky tomu je možné se „v jeho jménu“ společně modlit k Bohu-Otci, který vše naplňuje. (srv. Jan. 15,16; Matouš. 6, 7-15; Matouš 18,19-20). Např.:

Bože, ty jsi pramenem mého života, ty jsi mi pomocí a nadějí!
Ve spojení s Ježíšem Kristem * Ti děkuji za všechno, co nám dáváš;
odpusť mi to, co mě od tebe vzdálilo **;
dej mi v tomto tichu svého Ducha-Stvořitele ***;
ukaž mi svou cestu.

*) Ti, kdo chtějí, se mohou vztahovat i k Marii. Budou tak zdůrazněny mužské a ženské vlastnosti člověka.
**) S negativními podněty, ať již se konkrétně projevují jakkoliv, je třeba pracovat následovně: 1. Vnitřně je reflektovat (např. úzkost, nenávist; lhostejnost a povýšenost; přehnané pochybnosti … nějaký problém; zkrátka všechno, byť by se to projevilo jen v myšlenkách a slovech, srv. např. Matouš 5,22). 2. Místo abychom si lámali hlavu nad podstatou negativních podnětů, je lepší chvíli počkat a pak si co možná nejlépe uvědomit, o co se jedná. 3. Potom bychom měli zátěž, kterou jsme již nyní schopni prožívat, ba dokonce tělesně zakoušet, odevzdat v modlitbě Bohu (ostatně můžeme Bohu, resp. Ježíši Kristu odevzdat celý svůj život). 4. Dále je dobré klidně čekat, dokud nepocítíme důsledky takového odevzdání, resp. dokud se nedostaví pocit jistého ulehčení či dokud nám na mysli nevyvstane nějaká „odpověď“.

***) V tichu se mohou denní události „usadit", pročež je snazší je zpracovat či zapojit do modlitby. Člověk je potom mnohem otevřenější pro nové události.

 

Role etiky na takové cestě.

Jedna rovina na této cestě se opírá o přikázání "miluj Boha", který všechno přesahuje, "a miluj bližního svého jako sebe sama " (Matouš 19,19). Je tudíž třeba milovat i sebe sama, i láska k sobě samému má svůj význam. Láska nás může spojovat s Kristem, jelikož je - společně s moudrostí - jeho hlavní vlastností. Někteří lidé zase křesťanskou cestu pochopí teprve tehdy, když se vydají na cestu dobrých skutků v Kristově smyslu. Ježíš zachoval základní etická pravidla, neboť člověk většinou „sklízí to, co zaseje“ (Gal. 6,7). Zodpovědnost ovšem více vložil do jednotlivce, místo aby zdůrazňoval vnější zákon. V nitru člověka totiž existuje něco, co odpovídá Kristu, z čeho pramení vnitřní „znovuzrození“ (Jan 3) - byť by se to projevovalo pouze jako svědomí. Znamená to tedy, že postupem času se člověk jako celek dostává stále více do souladu s Duchem, jehož nositelem byl Ježíš. Tento výchozí bod je možno vnitřně prožít v srdci, duši, resp. v duchu – způsob zakoušení je vskutku individuální. Ať již člověk prožívá Krista, resp. síly, které s ním souvisí, jakkoliv, měl by si co možná nejčastěji uvědomovat to, co již ví, aby na tomto základě mohl vzniknout přímý kontakt. A není nutné se nechat zmást tím, že na počátku to možná nebude mít žádné závratné projevy.

Se silou, která se v nitru člověka rozvíjí jako milost, se potom může spojit univerzální spásná síla, která vychází z „vnějšího“ Krista. I zde může konkrétní způsob prožívání vypadat různě, v každém případě však bude zřetelný a bude mít příslušné dopady na okolí. Zatímco dosud se takové jevy omezovaly pouze na několik málo jedinců, kteří byli považováni za „mystiky“, „svaté“ atd., mohou se v naší „apokalyptické“ době stále více týkat i obyčejných lidí. Význam této skutečnosti nebývá vždy doceňován, proto ji na tomto místě zmiňujeme. Toto univerzální působení „z vnějšku“ je člověkem buď přijato, nebo za určitých okolností tvrdě narazí na takřka zabarikádované lidské nitro. V takovém případě je v něm možno vidět „soud“.

Dej, ať ostatním neškodím na jejich cestě k Tobě;
veď mě k tomu, abych ostatním pomáhal v Tvém duchu;
ochraň mě na mé cestě; *
Pomož mi, abych ještě více souzněl s Tvou láskou.

*) Zde je možno zapojit bližní.

 

Příbuzný vývoj na kulturní rovině.

Podobně jako se jednotlivý člověk vyvíjí od dítěte až po zralého člověka (viz výše), prochází podobnými etapami i lidské kultury. Ty na jedné straně přinesly nové schopnosti (svobodnější vůli, cítění a myšlení), na druhé straně však ztratily něco ze své původní spřízněnosti s celým „stvořením“ a způsobily tím problémy. (Srv. např. Jean Gebser, "Počátek a současnost ": postupně následovalo archaické, magické, mýtické a racionální vědomí. Kromě toho se může vyvinout silněji integrující vědomí, které by bylo možno označit jako rozumějící vědomí.) Skvělé osobnosti se podílely na tom, aby se jednotlivé vývojové stupně, které se projevovaly v náznacích, mohly projevit i v míře, která byla schopna ovlivnit kulturní rovinu. Stalo se tak navzdory všem příkořím, ale – jak jsme již zmínili - často za velkých ztrát. V současné době je již patrné, že lidstvo a jeho národy stojí před osudovým úkolem: musí dosáhnout menších a větších evolučních skoků, pokud chtějí vůbec přežít 4). Tyto změny se připravují již zhruba 2000 let. Nemusí se tak dít na úkor získaných schopností, například rozumu. Pokud bude dostatečný počet lidí rozvíjet stále komplexnější rozumějící vědomí a nově se spojovat s božským základem1), můžeme boj s apokalyptickými katastrofami díky pomoci „shora“ ještě vyhrát. V této souvislosti je třeba zmínit vnější aktivistická hnutí, například mírové hnutí. Všichni lidé dobré vůle musí v této „hře“ hrát svou roli. Mnoho lidí – napříč etablovanými náboženskými směry – se o to zjevně snaží. Jdou vstříc budoucnosti a pomáhají při vyrovnávání se s minulostí, byť je v tom ještě sousta „průměrnosti“. Otázka, zda je cílem vnější „záchrana“ či existenciální pokrok vědomí a bytí, se podobá rozhodování o tom, zda byla dříve slepice či vejce. Dosavadní hodnotové systémy je třeba neprodleně proměnit. Je totiž snadné si představit, kam by setrvávání u dosavadního, zastaralého programu vedlo. Vše je součástí celku a každý dobrý čin tak vchází do celku.

4) S pesimistickým pohledem, který Herbert Gruhl vylíčil ve své poslední knize "Nanebevzetí do nicoty", nemůžeme souhlasit z toho důvodu, že je možno vypátrat zdroj lidského vývoje a lidské síly, který Gruhl přehlíží. Tímto zdrojem není nikdo jiný než Bůh.

Dej, ať lidé ponechají rozhodování o životě a smrti ve Tvých rukou *;
Pomož těm, kdo pracují pro Tvé stvoření;
Dej, ať přijde nová doba, kterou jsi přislíbil.**

*) Zde je možno se věnovat jednotlivostem nebo je možno je zpracovat v rámci meditace; např. ukončení spirály násilí, odstranění násilí tím, že se vyřeší daný problém, pokojný dialog mezi lidmi dobré vůle ze všech náboženství atd.
**) Lukáš 11:2; 21:31. Zjevení 11:16. Bůh může rozdělit lásku, která je mu dána.

 

Je třeba se obrátit k Bohu na individuální i společné rovině.

V první řadě nezáleží na „Představách o víře”, tedy na lidských myšlenkách o náboženství, ale mnohem spíše na reálně prožívaném spojení člověka s Bohem.

Jan 16,12-13: Ještě mnoho jiného bych Vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede Vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.

 

Zpět na domovskou stránku Kristovy cesty
http://www.ways-of-christ.com/cs
  (windows-1250)

Další nabídky, podrobnější texty v jiných jazycích.
Cesty Ježíše Krista, jeho přínos pro lidské vědomí a pro proměnu člověka a země: nezávislá informační stránka s názory z mnoha oblastí výzkumu a zkušeností; s praktickými poznatky pro osobní vývoj